Tanec patří k činnostem, které mám ráda, leč nebylo mi
shůry zas tak dáno, abych mohla na tanečním parketu hvězdně zářit. Přesto
tančím ráda. Sice ne tak často, jak bych si přála, ale o to raději. V rozletu mě trochu brzdí zkušenost
z tanečních, kdy jsem poprvé pochopila, že taneční střevíčky mým osudem
opravdu nebudou. Přesto jsem taneční poctivě vychodila a některé základní kroky
si trvale osvojila. Tak trvale, že tančit jinak mi dělá problém dodnes. Zejména
tanec doleva mě dokáže docela vykolejit, takže tanečníka, který mě hodlá točit
na opačnou stranu, musím vždy naléhavě a důrazně upozornit, že tudy cesta
nepovede. K mým nezapnutelným kouskům samozřejmě patří klasický pád na
parketu, kdy jsem se na venkovské tancovačce rozplácla úplně přesně po vzoru
italské grotesky. A na vině nebyl ani alkohol nebo nezkušený tanečník, ale
docela klasické vysoké podpatky, které jsem nekočírovala a podlomená noha
s sebou nesla vrtkavý pád, doprovázený tuší rozjařených muzikantů, kterým
nečekaná komická vsuvka přišla náramně vhod. Ovšem největší trapas zažívám
pravidelně na maturitním plese, kde bývám jako kantorka vyzvána k tanci
mladinkými tanečníky, budoucími maturanty. Tehdy se střetne moje zažitá rutina
s jejich kreativními kroky čerstvě nastudovanými v nedávno skončených
tanečních lekcích. Vzhledem k tomu,
že se většinou jedná o sólo, pečlivě sledované dojatým příbuzenstvem studentů,
jde vždy o zaručený trapas. Přestože vytrvale žádám o valčík, který jediný
ovládám takřka suverénně, vždy na mě připadne nějaká cha-cha, waltz či další
módní kreace, při které vypadám jako příslovečný slon v porcelánu. Když se
moje nejistota potká s nejistotou tanečníka, na kterého jsem vybyla při
nějakém třídním losování, je vskutku nač se dívat. Před loňským maturitním
sólem mě přepadl takový stres, že jsem se po studentském vzoru pokusila
každoročnímu trapasu vyhnout a ukrýt se někde v útrobách toalet. Ovšem
netušila jsem, že vypukne veřejné pátrání po ztracené tanečnici, tedy mě, což
vedlo k odhalení mého nedokonalého úkrytu a k tanci pod ještě větším
drobnohledem. Chlapec, kterému jsem byla přisouzena, byl navíc o hlavu menší
než já, takže o humornou vložku plesu bylo rázem postaráno. Motali jsme se na
parketu jako nudle v bandě, nesladili jsme se v krocích, rytmu, ba
ani v tanci, který jsme se domnívali, že tančíme. Šlo skutečně o zkoušku
nervů, ve které jsem na celé čáře
prohrála. Letos tedy zkoušíme taneční pro dospělé, kde se ve společnosti
podobně nenadaných zoufalců snažíme se svým handicapem něco udělat. Snad se na
příštím maturitním plese podobného trapasu vyvaruji, protože sólo
s maturanty mě prostě nemine.
Jitko,tak ať se vše podaří a příští maturitní "plesové sólo"proběhne bez nervů :-).
OdpovědětVymazatNaši třídní to vyřešili spolehlivě - po nástupu a ukončení všech oficialit se dokonale vypařili jako pára nad hrnec.. takže žádné trapasy na parketu:)
OdpovědětVymazat