Stereotyp

  Když je člověk dlouho na jednom místě, začne propadat jakýmsi stereotypům, které dosud znal jen z psychologické literatury. Někdy dokonce přijde i strnulá rutina. Ostatně, nedá se nazvat rutinou to, když přesně víte, co vás čeká? Občas mám takový pocit nejen v našem veřejném prostoru, ale i ve svém vlastním okolí. Problém je snad jen v tom, že se tokový pocit obtížně vysvětluje. Každý to totiž vnímá úplně jinak. Ano, objevuji Ameriku, já vím, leč nitky pocitů se poměrně intenzivně sbíhají k bodu, který lze jednoduše nazvat rezignaceJ.

 Díky tomu mi dochází, že nejúčinnější není věci pojmenovat, ale právě naopak, nechat být. Například nekomentovat, neboť komentáře, jak známo, dovedou rozjitřit emoce. Nebo nevidět. Většinou totiž sledujete události ze svého úhlu pohledu, odkud vidíte něco, co je druhým skryto a to zase spolehlivě budí vášně.

 Stáhnout se do pozice pasivní rezistence se může zdá netaktické, ostatně v našich dějinách máme několik podobných situací, kdy pasivní politika přinesla víc škody než užitku.  Když totiž dojde na lámání chleba, nejste díky své pasivitě přítomni a nic tudíž lámat nemůžete.

„Proč ale musím vždycky všechno řešit já, „ vtírá se obsedantní otázka a aby se člověku dostalo jasné odpovědi, většinou musí s vlastní kůží hodně na trh. Po několika takových expresivních vystoupeních je vaše kůže náležitě potrhaná a nic se nemění. Stereotyp.

Přichází čas na změnu.

Jak ji ale pojmout je další otázka.  Oprostit se od současných stereotypů a zabořit se do nových? Hned mě napadlo, že to bude velmi brzy stejný problém. Také že byl. A hledat náhradní řešení znovu a znovu není vůbec snadné. Vlastně jde také o stereotyp.

„Zkusil jsem nalézt zálibu ve stereotypu a nakonec to nebylo zas tak špatné,“ připustil jeden moudrý člověk, který měl všechny podobné etapy hledání dávno za sebou.

Když jsme o jeho slovech přemýšleli, dostalo se nám nevysloveného úkolu zjistit dopad stereotypu a rutiny na lidskou psychiku.

Bylo zřejmé, že jde o záležitost ryze individuální. Zatímco jeden by se jen z pocitu čehosi stereotypního zbláznil předem, jiní si bez určitých stále se opakujících jistot a stereotypů nedovedou představit už ani kousek svého zbývajícího života. Pokud nechcete jít proti vlastní přirozenosti, musíte se vrátit k podstatě jakéhosi potlačeného dítěte v nás. Jenže jak, když nánosy životních zkušeností tu prvotní přirozenost dávno zahrabaly do nepřebratelného bahna? Najednou mi došlo, že hledání a návraty nejsou vůbec snadné, jak by si člověk myslel. A z tohoto úhlu pohledu je ten nastavený stereotyp vlastně určitou schůdnou cestou. Když totiž moc intenzivně pátráte po minulosti, někdy objevíte i zapovězená místa či ony tajemné třinácté komnaty.

 Dalo by se tedy mluvit o vítězství nějaké myšlenky, kdyby nešlo o naprosto rutinní postup. A ten někdy dovede člověka naprosto ukolébat, přivézt k břehům, na které by rozhodně vystupovat nechtěl. Třeba je to tedy s tím syndromem a fádností naprosto běžný životní úkaz.  Začnete na něj poukazovat a najednou se dozvíte, že vlastně vůbec neškodí a že za něj máte být vlastně rádi. I přesto že se to zdá nepravděpodobné, ukolébá vás to.  Sice si přejete vyzkoušet ještě něco nového, zajímavého, nečekaného, aby bylo na co se těšit. Ale zase opustit ten zajetý a pohodlný stereotyp se právě nyní nechce. Třeba jednou….