Nepochopený František Bílek

 Včerejší Hovory měly mít uměleckou příchuť. Všichni chtěli Františka Bílka a všichni najednou neměli před adventem čas. Navíc byla potřeba promítací technika, kterou Záletná sova nedisponuje a ani disponovat nechce ( tím myslím naší, přenosnou), tak jsme nakonec ze zoufalství skončili ve škole, respektive v našem multimediálním centru. Zde je technika, ale zase není káva 
( ta tedy ano, tu jsme nabídly) víno, občerstvení. ...
  Předpokládala jsem, že třeba s nadšením dorazí ti, co si stěžovali, že u Sovy se kouří. Zde se nekouřilo, technika šlapala jako hodinky, pan doktor byl skvělý. Stejně nedorazili, ale to je na jiné povídání… 

Život a dílo Františka Bílka jsou vskutku na román. Věděla jsem, že byl trošku podivín, ale že až takový svéráz jsem netušila. Dělal život komplikovanější nejen svému okolí, ale i sobě. Ale na druhou stranu, šel si za svým a za svým dílem si stál. Malíř na plný úvazek být nemohl, v tom mu bránila určitá forma daltonismu, tak se věnoval sochám a grafice. Sochy jsou většinou opravdu monumentální, mnohé až děsivě morbidní (což byl právě jeden z důvodů, proč neměl vždycky odběratele a obdivovatele), ale ve výsledku je to jeho dílo krásné.  Faktem je,že si vždycky udělal, co chtěl. Bez ohledu na téma zakázky.  Nešlo mu dodržovat rozpočet, téma ani termíny. S tím se těžko žije a jeho současníci pro něj opravdu pochopení neměli. Nevím, asi (určitě)bych také neměla, ale s odstupem času je to jeho dílo zajímavé, krásné a dokonalé. Podívat se lze v jeho rodném Chýnově, kde si postavil domek, nebo pak v Praze na Hradčanské, kde je jeho slavná vila. Stojí to za to, doopravdy. Stejně jako vyprávění pana doktora Krummholze, který je výborný…

 Kde a jak se sejdeme příště, je ve hvězdách. Jisté je jen to, že to bude až v novém roce