Slovíčkaření

Nevěnuji čas sledování činnosti v Poslanecké sněmovně, mám pocit, že zažívat „velkou přestávku“ mi doopravdy stačí v práci a ničit si nervy ještě mimo pracovní dobu nehodlám. Ale člověk často neunikne, tudíž se stane, že ke mně nějaké ty excesy, vystoupení či rádoby vtipná prohlášení našich zastupitelů doputují. Většinou to nemá smysl komentovat, někdy je to opravdu humorné, jindy (většinou) zůstává zdravý rozum stát. Ovšem debata nad jednoznačným spojením „komunistický fízl“ mě docela vyvedla z rovnováhy. A to rozhodně nejsem fanynka páně Kalouskova.

Říkám si ale, kam jsme to, čtvrt století po změně, dovedli, když  v čele státu máme nejen zástupce minulého režimu, ale i lidi, co bušili do demonstrantů…

A co víc, nesmíme to pojmenovat?

  Nedávno jsem tady zmiňovala“zrádce národa“, který se tak styděl, že po odhalení nevycházel mezi lid obecný. Dnes nejenže se vychází, ale i se aktivně postupuje v politické kariéře. O nějaké reflexi nemůže být ani řeči, ba naopak. V éteru klidně zazní, že se nemá za co stydět, vše, co dělal, dělal rád a s chutí. 
A Sněmovna o tom jedná, přináší usnesení a diskutuje se o tom, zda se to má připomínat nebo ne?
 Zajímavé je, že různé zvednuté prostředníčky demokraty ve Sněmovně nepobouří tolik, jako reálné označení něčí minulosti. To sem prý nepatří...

Ti lidé tam nepatří, tedy podle mého, ale to už nyní není na pořadu dne. Zjevně je část národa chce, volí je a předpokládá, že tak činí dobrou věc. Nějaký fízl či agent je prostě nerozhází, nevadí jim to, možná dokonce naopak. Obdivují je a věří jim.

Tomu ze svého úhlu pohledu nerozumím. Stejně jako nerozumím tomu, že pojmenovat jasně a srozumitelně situaci se nehodí do krámu.

Vlastně jako historik tomu rozumím. A tím pádem se ale docela bojím toho, co přijde dál.