Dávné vzpomínky z cest

     Člověk se stane dobrodruhem ani neví jak. Stačí jeden výlet do exotických krajin a jeden zažije chvilky, o jakých se mu nezdálo ani v nejdivočejších snech. Někteří dokonce mohou bojovat o zdraví, ba i o život někdy může jít. Zejména v některých oblastech, kde je nebezpečí na denním pořádku. Jsou ovšem i tací, co se do podobných lokalit vydávají opakovaně a stávají se z nich dobrodruzi z povolání.

  Moje cestování je většinou pouze komerční, ovšem i na podobných „mastňáckých“ výletech lze kupodivu zažít nečekané věci. Pro kavárenské povaleče je sice dobrodružným už jen fakt opuštění bezpečí velkoměsta, ovšem svou dávku adrenalinu někdy potřebujeme všichni. Napětí ale většinou přichází nečekaně. Zejména tehdy, když cestu vybíráte s primárním cílem ušetřit. S pohodlím a zajímavou poznávací aktivitou naprosto neslučitelné. Jenže k podobnému poznání se mladý turista musí intenzivně propracovat. Nejlépe zkušenostmi odžitými na vlastní kůži. Jednu takovou lze najít na dávném výletu do Turecka. Kdysi jsme se tam vydali. Dobrovolně, se zájezdem a ještě v neklimatizovaném autobuse. Na netradiční zážitky tedy spolehlivě zaděláno.

 Není pochyb, že člověk s věkem mění své priority. V mládí vydrží mnohé. Dnes se tomu jenom divím. Už jen ten název tehdejší cestovní kanceláře: Tramp turist. To samo o sobě mělo lidi, kteří se netají tím, že k cestování potřebují trochu pohodlí a komfortu, spolehlivě odradit. Neodradilo.  Mysleli jsme si asi, že Ankara je někde za humny a karosou tam budeme coby dup. Aspoň tak si to nyní vysvětluji.  Nějaké vysvětlení vlastní blbosti si člověk přeci musí najít. Vždycky mi ale tak trochu zatrne, když si na nekonečnou anabázi za tureckými pamětihodnostmi vzpomenu.

Už když jsme cestu objednávali, naivně jsme přehlédli dřevěnou boudičku, kde seděla jakási pofiderní úřednice CK, které jsme s velkorysostí mládí celkem lehkomyslně svěřili svoje peníze. Snaha ušetřit zjevně vytvářela i spolehlivé klapky na očích. Nevidím, neslyším. 

Že jsme ve finále vůbec někam jeli, bylo asi více dílem náhody, boha a štěstí v kombinaci s ještě úplně nezdegenerovanými podnikatelskými metodami, protože třeba dnes bychom nevycestovali ani za humna, natož na Antalyskou riviéru.

  Vyjížděli jsme z rozpálené Prahy odněkud z periférie, kde karosa, už tehdy v podstatě historická záležitost, nabrala celých čtyřicet pasažérů plus jednu extravagantní průvodkyni. Suše nám oznámila, že díky klimatizaci bychom určitě nastydli, a tedy máme děkovat pánubohu za její prozíravé rozhodnutí, vzít na cestu s tropickými teplotami neklimatizovaný vůz. Má pro nás léty osvědčenou radu, že si můžeme otevřít okénko.

To fungovalo obzvlášť efektně v rozpálené oblasti historické Tróji, kde bylo přes padesát stupňů ve stínu.

Koneckonců, i tento její úvodní přístup nás měl varovat a naznačit nám, že cesta bude jistě víc než dobrodružná. Ještě byla šance vystoupit a neodjet, ovšem dokonale jsme ji promarnili. Odjeli jsme.

A šlo o jeden adrenalinový zážitek za druhým.  Postupně nám docházelo, že ze tří týdnů báječně levné dovolené strávíme minimálně polovinu právě v autobuse nebo někde jinde, než u moře, jak jsme si naivně mysleli. Jak dny v autobuse přibývaly, narůstala agresivita mezi cestujícími, kteří byli v podstatě uvězněni v prostoru mezi rozhrkanými sedačkami.         S mnohými původně nadšenými cestovateli se najednou stalo něco zvláštního. Najednou jako by jim vadilo každé hnutí souseda přes uličku. To, co normálně nevnímáte, se stávalo nepřekonatelným problémem v soužití po několika dnech karosového putování. 

Šestého dne jsme dojeli do Istanbulu, kde nás čekal první zaplacený a toužebně očekávaný nocleh, údajně v posteli. Těšili jsme se neskutečně, přesto, že nás čekalo ještě několik hodin v tureckém velkoměstě.  Ubytování bylo opravdu jen na noc. A to jsme ráno ještě zdaleka netušili, že půjde o hromadnou noclehárnu. Malovali jsme si nějaký klidný a pohodlný hotýlek v tiché istanbulské čtvrti a tato vize nám pomohla přežít náročný den v rozpáleném centru. Zdejší pouliční prodavači se na nás vrhali se svým brakovým artiklem a naše odmítnutí nehodlali brát vůbec na vědomí. Když nějakým záhadným způsobem zjistili, odkud pocházíme, viditelně přitvrdili ve svých nabídkách. Nemohli pochopit, že nechceme nakupovat, i když jsme z Čech. Nakonec vyrukovali s argumentem nejsilnějším:

„Je to zadármo!“

„Ani zadármo!“ odmítali jsme jejich pokusy o neumělou češtinu. Tím jsme je uzemnili dokonale. Oni to nechtějí ani zadarmo? Co je to za prapodivné české turisty?

„No, tramp turisti“, chtělo by se odpovědět, kdyby podobnou otázku někdo vyslovil nahlas.  Většina naší zbývající energie ale už mířila ke sprše a vytoužené horizontální poloze.      Polorozpadlá budova s blikajícím neonovým nápisem Disco nás nejdřív nechávala v klidu. Další hlasitá turecká atrakce. Když ale naše průvodkyně neochvějně mířila dovnitř, začalo v nás hlodat podezření, které brzy nabylo mrazivé jistoty.  Spát se bude tady. V jakési mezinárodní hromadné ubytovně, jedna místnost pro minimálně šedesát nocležníků, jedna sprcha, dvě toalety a pod námi diskotéka.

„To snad ne?“ ozvaly se první hlasité výkřiky nespokojenosti.

Naše průvodkyně jen krčila rameny. Šlo přeci o výrazně nejlevnější ubytování, které se zde dalo sehnat…?

No, tomu se ani nedivím. Dokonce bych skoro předpokládala, že je „zadármo!“

Nakonec nezbývalo, než se podřídit.  

Sprchu jsme raději neriskovali, všechny doklady a peníze s sebou do spacáku a pak marná snaha usnout v hluku divoké turecké diskošky. 

Následující noc zase v autobuse jsme pak paradoxně vítali jako úlevu. Bylo relativní ticho, nikdo se vás nepokoušel okrást ani znásilnit, nikde se neproháněly štěnice ani blechy. Navíc už scházely jen dva dny do cíle.

   Únava a apatie zjevně zmohla i řidiče, protože ten když konečně spatřil moře, automaticky mířil přímo do něho.  Cesta necesta. Jen naše zděšené výkřiky zabránily tomu, že jsme místo v kempu neskončili přímo ve vlnách. Řidič jen zavrtěl hlavou:

„No, viděl jsem moře, tak jsem jel…“

Proti takovému argumentu nebylo možné najít odpověď.

    Moře navíc bylo opravdu hezké. Ubytování kupodivu také. Majitelkou byla žena, původem Němka, která svému hotýlku vtiskla evropský ráz s kapkou potřebné německé preciznosti. Uprostřed tureckého hospodářství takový improvizovaný ráj. Konečně jsme se během našeho bláznivého výletu cítili trochu jako lidé. Turecký personál s německým výcvikem se o nás staral vskutku mateřsky, čímž celkem brzy vyrovnal naši viditelnou cestovní duševní vychýlenost.

Cítila jsem, jak pomalu narovnávám záda, zkroucená z věčného sezení v autobuse, i nohy začaly pozvolna ztrácet otoky a nabývat přirozených tvarů. Spánek v horizontální podobě také vykonal své, tudíž jsme už za dva tři dny připomínali běžné relaxující turisty.

   Jednou, když na pláži ostražitě sledovali místní toulavé psi, kteří se velmi nebezpečně srocovali nedaleko naší deky, se procházející německá majitelka pokusila navázat dialog a přátelsky se zeptala:

„Už jste se v Čechách adaptovali na porevoluční poměry?“

Její dotaz mě v pětadevadesátém roce poněkud zarazil. Všichni jsme se tehdy domnívali, že už žijeme v rozvinuté kapitalistické společnosti.

„Proč se ptáte?“ vydolovala jsem základy svojí školní němčiny. Do složitějších souvětí jsem se raději nepouštěla, holé věty jistě postačí.

Usměvavá a věčně dobře naladěná Němka se mé otázce zjevně podivila.

„Protože stále trochu připomínáte socialistický zájezd,“ vysvětlila s jasným odkazem na naši stařičkou karosu a zásoby konzerv, díky kterým tři čtvrtiny našich spolucestujících nekupovalo zdejší servírované večeře, které na rozdíl od snídaně nebyly v ceně. 

Ráno se zase naopak mohli přejíst a nacpané tašky, které sice jakoby maskovali, rozhodně nešlo přehlédnout.

 Pak se divte, že se o Češích v cizině vyprávějí nepěkné vtipy.

 Zajímavé ale je, že když jste přímými účastníky podobné grupy, zas tak markantně to nepociťujete. Dokonce máte pocit, že své spolucestující musíte bránit. Nebo se jen tiše stydět.

Moje němčina na verbální obranu samozřejmě nestačila, proto jsem zůstala u vnitřního pocitu studu. Na závěr jsem jen pokývala hlavou a další holou větou poprosila o odehnání psí smečky, která patřila k místnímu koloritu.

   Naše turistická vedoucí zájezdu si po pár dnech povalování u moře usmyslela, že zorganizuje výlet do okolí. Tím, že jsme s ní odmítli opustit bezpečí německého tábora, protože jsme hodlali dát přednost koupání a relaxaci, vysloužili jsme si její viditelné pohoršení nad naší leností a během improvizovaného společenského večera i její pohrdavé mlčení. Druhý den jsme byli velebeni za naši prozíravost, protože ti, co se s ní vydali poznávat krásy Turecka, se vrátili naprosto zničení a vydeptaní.

  Další den se jelo do Tróje, která byla v plánu, a navíc jsme ji moc chtěli vidět. Počasí nám, pravda, moc nepřálo, neb slunce žhnulo od samého rána a klimatizace v podobě stažených okýnek vskutku moc nefungovala. Ve finále jsme apaticky seděli s mokrým hadrem na hlavě, který během dvou minut než vyschnul, jako jediný nás dokázal trochu ochladit. Jako malé děti jsme byli vděčni za trochu studené plechovkové pivo, které ale logicky brzy došlo.

 Před historickou Trójou teploměr ukazoval přes padesát stupňů ve stínu.

Památka samotná byla zavřená.

Dlouhodobá rekonstrukce.

   Docela mě začalo zajímat, co naši vedoucí, která dosud měla ráznou odpověď na všechny naše nespokojené připomínky, nyní zachrání od veřejného lynčování. Napjatě jsem čekala na její reakci na naše horkem utlumené rozhořčení, protože Tróju jsme měli zaplacenou. Navíc se dalo předpokládat, že ne každý bude mít to štěstí podívat se sem podruhé, civilizovaněji. Zamyslela se a blazeovaně nám sdělila:

„U Turků jeden nikdy neví!“

   To mi vyrazilo dech. Snažila jsem se nepropadat hysterii, protože jinak bych naši vůdkyni v teniskách oděnou musela asi fyzicky inzultovat. Z hluboka dýchaje jsem přemýšlela o její absolutně hroší kůži a naší zkažené dovolené. Nakonec jsme si vyfotili trojského koně, který zde supluje roli rozhledny, a vydali se zpět do německého ležení, kde jsme nabírali sil na dlouhé putování domů.  Soused přes uličku se mi polohlasně svěřil, že když vidí ty její tenisky, chce se mu zvracet. Nejenže v něm vzbuzuje nauzeu, takže se permanentně cítí jako po flámu, ale navíc v něm probouzí zločinecké sklony, takže se obává, aby po tomto podařeném výletě neskončil někde za mřížemi. Uklidnila jsem ho, že pocity mám obdobné, ale musíme to ustát. Za týden už budeme doma a na konec na toto martýrium budeme vzpomínat ještě i v dobrém.

Evidentně jsem ho nepřesvědčila. Alespoň jsem mu tedy věnovala svůj sáček na zvracení. Sama jsem křeče v žaludku i jinde dostala až doma, kdy jsem ze zpravodajství zjistila, že nás naše akční průvodkyně vysadila ve městě, kde v době našeho pobytu proběhlo několik teroristických útoků. Tehdejší doba ještě nebyla permanentně on line, takže jsme nic zlého netuše obdivovali turecké památky, zatímco o dvě ulice dále bouchaly nálože a umírali lidé.

     My ovšem spořádaně odjeli naší stále fungující karosou a v rámci nějakých dalších úspor zamířili k jinému hraničnímu přechodu s Bulharskem. Zde pojali podezření, že bychom mohli patřit mezi pašeráky, proto celý autobus vyhnali ven a podrobili velmi přísné a důkladné celní kontrole. Strávili jsme zde několik opravdu výživných nočních hodin. Když jsme poté znovu usedli na naše propocená sedadla, sáhla jsem po pilulce na spaní, abych další hrůzy raději zaspala.

 Nebylo mi přáno, neb po chvíli mě budí jakési šťouchání. Vytrvalé a razantní. Když se proberu, hledím do očí jakéhosi rozezleného pohraničníka, který do mě šťouchá samopalem. No to bylo probuzení.

Krve by se ve mně neodřezal. To jsem nezažila ani v dobách hluboké totality. Neumím se tváří v tvář ostře nabité zbrani tvářit normálně.

Ale díky prášku na spaní v podstatě jen zírám jak husa do flašky. Bulharsko- turecké vztahy v té době asi opravdu nebyly přátelské, protože po důkladné noční turecké celní přehlídce nás se zbraní v ruce nad ránem prolustrovali i Bulhaři.

 A znovu ven, my i naše zavazadla.

 Už pozvolna svítá, když se konečně vydáváme přes Bulharsko vstříc domovu.

    Ale abych nepojala svoje vyprávění jen jako truchlohru. Ve skutečnosti máme neskutečné množství zážitků. Jen musely uzrát, oprostit se od emocí. Často totiž s časem přichází vzpomínkový optimismus a tak tomu je i s naší dobrodružnou cestou do Turecka.

Cestujeme i nadále. Třeba i autobusem, ale bezpečným, se dvěma řidiči a klimatizací. Mnohem častěji ale autem, které nabízí velkou míru vlastní cestovatelské svobody. Jindy letadlem, protože některé vzdálenosti prostě na čtyři kola nejsou stavěné. Nebo klesá naše schopnost někam se dlouhé dny trmácet.

Přesto cestujeme rádi. Po Turecku jsme se sice zařekli, že už nikdy více. Ale předsevzetí nevydrželo déle než rok.  Jen nedráždíme hada bosou nohou. Rádi jedeme tak, jak nám vyhovuje. Neměníme své cestovatelské návyky.

    A také už netoužíme ušetřit za každou cenu. Ono je to většinou velmi kontraproduktivní. Za hranicemi se prostě peníze nepočítají…