Dnes si Zlatá kaplička připomíná destruktivní požár z roku 1881.
Tehdy, 12. srpna, díky neopatrnosti řemeslníků vzplálo, a obrozenci měli po
radosti. Hasiči navíc tehdy na pohřbu, takže neměl kdo hasit, tedy oheň mohl
napáchat dost škody. Kupole, hlediště a jeviště byly úplně zničeny….
Naštěstí se Pražané dokázali
dát do kupy a vybrat na nové, což nám trvale hlásá nápis nad Hynaisovou oponou,
že: „Národ soběJ.“
Pravdou je, že to asi
bylo trochu jinak, nějaká lidová sbírka by jistě divadlo neobnovila. A na
císaře Františka Josefa, který přispěl poměrně velkorysou částkou, ač Prahu moc
nemusel, se v tomto kontextu vesele zapomíná. Ale tak už to prostě v dějinách
chodí, vytvoří se pohádka, kterou pak rádi uctíváme. A tohle je pohádka docela
hezká, o tom, jak dokážeme být soudržní a jak si ceníme kultury a divadla. Víc
než mamonu a bůh ví čeho….
Nu, pohádka i dnes,
ale hezká. Stejně jako naše první scéna, kterou už léta doplňuje Nová scéna
(dle vkusu je možné doplnit, že buď hyzdí či zdobíJ)
Pravda, že ND již dávno nemá takový zvuk jako kdysi a
myslím, že ani pro herce už to dávno není taková pocta, hrát na prknech Zlaté
kapličky.
V kurzu jsou dnes divadla
malých forem, teď v létě navíc i letní scény (třeba výborný Ungelt), což ale
neznamená, že Národní nemá nějaké nepopsatelné kouzlo….
A v dnešní tržní epoše ho dokonce můžete navštívit i v létě,
minimálně milovníci opery či tajemných legend staré Prahy…
No, ještě že ho tehdy uhasili…
A na závěr si neodpustím, že v Nic nového pod sluncem
jsem divadlu a ND s láskou věnovala celou jednu kapitolu…J
Žádné komentáře:
Okomentovat