Den svatého Rufa, tedy 26. srpen, nepatří v našich dějinách
k těm nejveselejším. Skrývá se pod ním jak Moravské pole, tak bita u
Kresčaku. Jinými slovy, smrt Přemysla Otakara II. a následně i krále cizince,
tedy Jana Lucemburského. Naši dávní kronikáři se k oběma datům vyjadřují
náležitě smutně, skepticky a tragicky. Obě data také přinesla radikální změny v životě
oddaných poddaných. Po smrti krále železného a zlatého následovala bědná etapa
Braniborů v Čechách, zatímco po odchodu Jana Lucemburského přebírá žezlo
jeho syn Václav, tedy Karel IV. a začíná svítat na lepší časy. Ty ostatně přišly i po Braniborech, takže se vlastně
potvrdilo staré známé, že jednu je líp, jednou je hůř. To ovšem současníci obou
významných bitev nemohli tušit a tak do budoucna hleděli s určitými obavami.
Oba králové znamenali určitou jistotu a jejich smrt uvrhla do chaosu nejen
jejich vlastní rodiny, ale celé země. Přemysl byl nakonec po mnoha letech
jednání převezen k poslednímu spánku do Prahy a je pohřben v katedrále.
Jan Lucemburský spočinul v Lucemburku, ale ani on to neměl úplně
jednoznačné a s jeho tělem se dost hýbalo. Dokonce i ve dvacátém století,
kdy se načas vrátil zpátky do Prahy, aby ho zdejší antropologové důkladně
prozkoumali a zase vrátili zpátky do Lucemburku. Vždycky mě zajímalo, co je
pravdy na pověstech, kolujících kolem jejich posledních okamžiků. Zda Přemysla
opravdu zradil Milota z Dědic, či zda jde jen o ošklivou historickou
pomluvu. A jestli opravdu takřka slepý Lucemburk vyřkl onu slavnou větu, že: „toho bohdá nebude, aby český král z boje
utíkal…“
Patrně asi ne, ostatně více v Nic nového pod sluncemJ. Dnes si to prostě jen
připomínáme. I to, že svatý Ruf byl vlastně ochránce proti moru. Naše dva velké
krále ale nezachránil před jinou smrtí. Možná by při morové nákaze měli díky němu
víc šancí. Anebo také neJ
Žádné komentáře:
Okomentovat