Když vyrazím na houby, většinou houby přinesu. Nevidím asi,
neumím je hledat, nemám rostě houbařský talent. Dřív jsem proto ani do lesa moc
nechodila. S postupujícím věkem se všechno trochu ( i trochu víceJ)
mění, v lese víc než houby hledám klid a relaxaci. Se Zachariášem se lesním
toulkám věnujeme poctivě. Jeho les fascinuje z úplně jiných důvodů než mě,
vyhledává tam pachy, skáče přes překážky, radostně pobíhá sem a tam, jako by se
tady vracel do štěněčích let. Zkoušela jsem ho přemluvit, ať se specializuje na
vyčenichání hub, a netrvala jsem ani na pravých hřibech, leč nepochodila jsem....
Přesto
jsme i při svých planých lesních toulkách kupodivu nějaké houby našli. Asi
opravdu rostou. Pravda, neneseme se z lesa plné koše, zas takové
zázraky se nedějí. Ale denně dávku na polévku či smaženici uděláme. I trochu na
usušení zbylo, to aby mělo co provonět i vánoční polévku. Prostě chodit na houby nás letos baví….
Pravda, někdy je
pozorování lesního života trochu zvláštní. To v okamžicích, kdy sledujete,
jak houbaři div nejezdí autem i mezi stromy, pouští si k tomu hlasitou
hudbu, což lesní zvěř jistě náležitě ocení.... Někdy je snazší v lese najít „podpapírník“
než houbu, jinde nacházíte rozkopané houby nejedlé. Často narážíme na stopy
houbařů v podobě pohozených plastových lahví či plechovek,
o pytlích s odpadem
podél cest ani nemluvě. ..To je ta odvrácená tvář středočeského lesa a houbařské sezóny.
Ale my hledáme ta pozitiva, takže les je pro nás oázou ticha
a pohody. Jen musíme zacházet dál a dál…
Doufám, že tam nenarazíme na vlky…J
Žádné komentáře:
Okomentovat