Jednadvacátý srpen je natolik dramatické datum (minimálně
pro starší generace) že dnes vlastně ani nejde jinak, než připomenout okupaci,
která před šestačtyřiceti lety zmrazila Pražské jaro. A skeptikům se chce
podotknout, že dnes nacházíme mnohé trvalé i nové okupační paralely.
Samozřejmě, vpád spřátelených armád se objevuje i v mém románu Odnikud nikam
(pro případné laskavé zájemce k zakoupení zdeJ- Nyní s výraznou slevou!!!),
ale událost sama o sobě
rezonuje veřejným prostorem (a letos nejen českým) dodnes. Za připomenutí jistě stojí i událost o rok
mladší, kdy už naše vlastní ozbrojené složky potlačily masové demonstrace protestující
při prvním výročí vstupu cizích vosk. To už byly převlečené kabáty a určitá
část společnosti okupací souzněla. To je ve finále snad ještě větší tragédie
než vpád samotný. Nebo lépe, obě události stojí za starou bačkoru. Ovšem mnozí
ve starých bačkorách v klidu šmajdají dodnes. To je asi onen koloběh života? Nebo jen pesimistický pohled na realitu. Prostě
dnešek má jen tragické historické konotace..................
Proč se v tom umíme tak točit "Odnikud nikam"?!Místo si pořádně umět uklidit, ale to by jsme museli být jiné povahy:-( Na tu dobu nikdy nezapomenu...i když bych ráda.
OdpovědětVymazat