Současnost ale tichu příliš nepřeje. Většina lidí, co znám,
mají větší či menší potřebu strávit část dne v poměrném hluku, počínaje
nahlas puštěným rádiem a konče mlácením lžičky do hrnku od kávy, nad kterou se
vede hlasitá debata. Třeba jen tikot hodin. Je málo lidí, které dokáže vyvést z míry,
většina ho vůbec nevnímá. Jenže pravidelný tikot je jako intenzivní tepání do
hlavy. Nejde nevnímat, jediné řešení je opustit místnost, kde podobné hodiny
odměřují čas. Nebo odnesu hodiny, což s člověkem už jde těžko. Jsou totiž
i tací, co veškeré své konání provázení podvědomými zvuky, které zase většina
lidí asi nevnímá. A některé by z toho trefil šlak. Jde o různé pomlaskávání,
srkání, skřípot zubů, potažmo protéz. Nijak výrazné, ale o to protivnější. Pak
jsou tací, kteří hluk považují za své image, ať už je to hlasitý projev či zpěv
ve velmi nevhodných chvílích. Pokud bych měla jenom eliminovat hlučné momenty kolem,
nedělala bych nic jiného.
Ostatně produkce hlukového smogu se netýká jen lidí. Kdyby
tomu tak bylo, pak by v našem domě třeba permanentně nevyl opuštěný vlčák,
který nejvíc touží po páníčkovi ve večerních hodinách, kdy on ale zjevně má
zcela jiné priority. Zrovna včera kňučel celou noc. Když jsem pak pána na psí
smutek upozornila (někdy mi to prostě nedá), suše mi sdělil, že si pes (i já)
musíme zvyknout!
Nebo třeba hladoví holubi? Většinou se tvrdí, že jde o létající
krysy, které si potravu najdou vždycky. Když ale začnou ječet za okny, cítíme
se jako v Hitchokově hororu PtáciJ.
Osobně mám tedy s hlukem velký problém. Vezměte si
třeba jen takovou banální věc, jako je naklepání řízků na nedělní oběd. Kdybych
byla normálně citlivá k vyluzovaným zvukům, bylo by u nás řízků jistě
mnohem víc. Takto se podobné krmi snaživě vyhýbám, a když už musím klepat (já
či kdokoli jiný, trpím.) Jenže to nikomu nevysvětlíte, leda snad psychiatrovi. J
Ale zdá se, že v tom nejsem úplně sama. Podle toho, co
občas slýchám, jsou i jiní, které deptá tikot hodin či řvoucí sluchátka v metru.
A tak si někdy myslím, jestli by neměly existovat oázy klidu a ticha. Něco na
způsob kosmetických salónů, kam si zajdete relaxovat pod kosmetickou masku. Tak
sem bychom zašli pobýt hodinu či dvě v absolutním tichu. Myslím, že pro
některé z nás by to bylo ohromně nabíjející, protože ticho je dneska
opravdu nedostatkové zboží.
Salón by se mohl jmenovat zóna ticha a hluk by tady byl
přísně zakázán. Podmínkou by bylo i klidné okolí, těžko se dá něco podobného
vybudovat vedle silnice, kde je jako protihlukové opatření snížená rychlost, kterou ale nikdo samozřejmě
nedodržuje.
Jen si nejsem jistá, jak by to bylo s cenou. Kolik by
byl člověk ochoten zaplatit za hodinu ticha, případně i za víc, pokud ticho
vnímá jako základní životní hodnotu. A oponoval by, že má na ticho nárok ze
zákona? Vzhledem k českému přístupu k zákonům by asi neuspěl. A pokud
nemá opravdu kvalitní špunty do uší, musel by platit. Já bych zcela určitě byla
předplatitelkou.
Vždycky lituji prodavačky v obchodech - hlavně s oblečením, kde jim celý den vyřvává příšerná hudba. Já bych tam nevydržela ani týden. Určitě by měly pobírat příplatek za hluk:)
OdpovědětVymazatA ve škole taky určitě nemáte žádné klidové sanatorium, umím si to živě představit:)
MILUJI TICHO. ALE ve společném bytě se 2 autisty a puberťačkou to téměř nehrozí. Jedině tak kolem 4. hodiny ranní...
OdpovědětVymazat