Tři králové

Když člověk vykoukne z okna ven, nedej bože, když se venku pohybuje, rozhodně by neřekl, že je leden, nejmrazivější měsíc v roce. Asi mám klasický syndrom nespokojenosti s počasím. Kdyby byl sníh a mráz, pochybuji, že bych skákala nadšením. To my, teplomilové,prostě asi neumíme. Ale tohle mě deptá, permanentní déšť, zataženo, sychravo, vtíravá vlezlá zima. Dnešek navíc vypadal, že se ani nerozednilo. Takže těžko být pozitivně naladěna, byť se snažím. Ale putování mezi domovem a nemocnicí mě nějak emočně vyčerpává. Je to typická ukázka reality, že jenom snaha nestačí. Když se snažíte a nemoc je silnější, je to marná snaha. Zdá se mi, že když je člověk v komatu, je všechno složitější víc pro jeho okolí než pro něho samotného. Je to taková marná lásky snaha. 

Ani Tři králové to nezměnili. Jen pořád nevím, jak se k tomu postavit. A počasí mi nepomáhá. Takže výsledek je takový, že ani číst mi nechutná, ani psát mi nechutná. A přemýšlím o koloběhu života. Zbytečná činnost, žel jediná, na kterou mám energii. Tupě zírat do deště a myslet na nesmrtelnost chrousta. Ještě že ten Zachariáš potřebuje a chce ven. Jinak zkapalním ve stavu apatie. Přesto, na Tři krále, o krok dále. Nevím, zda jsem o krok dále, vím jen, že jsem si vzpomněla, že moje babička by dnes měla stosedminy. Pěkné narozeniny, ne? J Pořád hledám ta pozitiva, takže to ještě jde. Jdu si připít na babičku J