Psí život

Nejsem si jistá, kdy přesně k tomu zlomu došlo. Je možné, že jsem přehnala sledování  pana Srstky v pořadu Chcete mě?  Faktem je, že mám v poslední době problém vytknout Zachariášovi sebemenší neplechu.

Prakticky to vypadá tak, že když jsem doma, pes se stává diktátorem, zapomíná na všechny svoje návyky a lehce mě terorizuje.  Nezpacifikuji ho rázným příkazem či přísným pohledem jako většina rodiny, ale vysvětluji mu, že tudy cesta nevede. To se ovšem nesetkává s jeho laskavou odezvou. Divokým štěkotem mi dává najevo, že tady vládne on. Musím tedy ustoupit a vyhovět jeho požadavkům, mezi které patří dlouhá vycházka kdykoli si vzpomene. Někdy by nejradši byl venku neustále. Vůbec nechápe, že to není v mých silách. Zejména v dnešním mrazu, který jemu samozřejmě vůbec nevadí. 

Nebo potrava. Všichni nesnáší, když mu nějak přilepšuji ke granulím, které mají být jeho základní potravou. I odborníci to radí. Mně se to ovšem zdá nefér. Jako bych já musela jíst jen samou zdravou stravu. Vysvětluji, že když mu občas přilepším, nikterak mu neuškodím. On mě ovšem moc nepodpoří, protože rázem zmlsá a nic obyčejného mu nejde pod nos. Dokonce se dá říct, že si vybírá. Všimla jsem si, že když mu nabídnu vepřový řízek, pohrdavě pokrčí nos a odkráčí ke svým granulím. Ale po kuřecím mase by se utloukl. Třeba piškot by si nevzal, jako většina normálních psů. To se zatváří tak odmítavě, že čekáte, kdy promluví vyčítavým tónem: „Co mi to dáváš, prosím tě?“J

 Vykládat všem kolem, že nejde o rozmazlování je marné. 
No, většinou sebekriticky uznám svoji chybu, ale slabost pro psy to nikterak nezmenšuje. A nejde jen o Zachariáše. Zjistila jsem, že mě spolehlivě vykolejí smutný zvířecí, respektive psí příběh, mnohem víc, než některý lidský. Trochu mě to zarazilo, jestli už opravdu nejsem cynik do morku kostí, ale zas a znovu, kráčeje kolem bezdomovců, mě víc dojímá nehybně ležící pejsek vedle žebrajícího chlapa, než chlap samotný. Žen tímto způsobem si vydělávajích moc nepotkávám, alespoň na Letné ne. Připouštím, že je to asi vůči těm žebrajícím nefér, ale nemohu si pomoci. Ne, že bych nevěděla, že jde o hru na city, ale žebrákovi bez psa nic nedávám. Když tam má psíka, tak něco přihodím. Přišli, jak na mě. Potíž je v tom, že tohle, podle mě týrání zvířat, nikdo nezatrhl.  Pokud to ovšem někoho zajímá, protože těch zvířátek se na ulici povaluje víc než dost.

Stejně mě dojímají osudy opuštěných psíků, kterými nás neustále zásobují televize. Zřejmě proto, že pes za svůj osud nemůže. 

Celkem netypicky si to myslím i při psích útocích, byť sama jsem jednoho pitbula skoro na krku zažila a tehdy jsem moc láskou ke zvířatům nehýřila. Ale nezakousl tehdy mě ani Zachariáše, po kterém šel primárně, přežili jsme a s chladnou hlavou a drobným kousancem na paži (to jen díky tlusté zimní bundě) jsem mohla konstatovat, že i za toto mohou lidé. Nebyl zabezpečený, vychovaný (tady se kaju, také asi nevychovávám ale Zachariáš zatím  lidi nelovíJ), byl bez dozoru.

Docela by mě zajímalo, jak to takový majitel má. Jestli si bere poučení z útoku či zda pořád bere psa jako módní doplněk či netradiční formu zbraně. A stejně tak by mě zajímalo, co vlastně jsem tímto fejetonovým zamyšlením chtěla říct. Asi to, že všechno je o lidech. A svádět to na psy je pěkně zbabělé. Jako konkrétní a poslední příklad mohu uvádět pokálené ulice u nás na Letné. I to je dílo lidí, byť akci takovou provede psík. A tak bych mohla pokračovat, ale už nechci. Vlastně nemůžu, Zachariáš chce ven. Br. Na Letné je mínus patnáct……………J