Skoro jsem zalitovala, že podobné pocity ze sladkých
studentských let jsem už pozapomněla. Pak jsem ale narazila na bývalého
studenta, který se nikdy v době gymnaziálních studií nevyznačoval pravidelnou
docházkou a excelentními výsledky. Vykládal, jak ho vyčerpává vysokoškolské studium,
protože už se nejedná o tak bezstarostné proplouvání životem jako na střední.
Náročnost nebo pocit
zodpovědnosti je podle toho dán úhlem pohledu.
Máme ho vzhledem ke svým pocitům a zážitkům logicky každý jiný. Tedy
pokud se nad podobnou situací hodláme zamýšlet. Spousta lidí totiž vůbec pocit
nicnedělání k životu nepotřebuje. Jeden můj známý, který si dokázal využít
každou minutu svého času k nějaké pracovní činnosti snad už na základní škole,
to ohodnotil rozmazleností. Či neschopností samostatné existence. Tak pozoruji.
Zajímalo by mě totiž, jestli má pravdu.
Předpokládám, že podobně lze nahlížet i na syndrom vyhoření
a trochu nesouhlasím, ale to je zase jen ten jiný úhel pohledu. Pravdou je, že
když člověk couvne při první překážce, něco to o něm vypovídá. Tím ale nechci
říct, že se má jeden upracovat k smrti. Ale pořád naříkat nad tím, jak to prostě nejde
zvládnout, také není to pravé ořechové. A není to nic neobvyklého. Slýchám to
kolem sebe poměrně často. Jen řešení
většinou nikdo nenabízí.
Dneska si můžete práci vybírat a dokonce vám doporučují
nezůstávat dlouho na jednom místě.
Prostředí je třeba měnit, nejlépe jednou za pět let. Myslím ale, že
měsíc či dva jsou opravdový extrém a se zdravou snahou po změně to nemá nic moc
společného. Stejně jako ovšem dvacet let na jednom místě.
Je to prostě úhel pohledu. A nejen na kvalitu žití J
Žádné komentáře:
Okomentovat