Pantha rei

Zamyšlení takřka filozofické, byť k sofistikované moudrosti mám hodně daleko. Spíš jakési nostalgické rekapitulaci či zpětném u ohlédnutí přes rameno, ke kterému určité okamžiky prostě vybízejí.   Člověk se v podstatě stane kmetem, aniž by věděl jak. Stačí prostě módní trend kultu mládí a můžete se stát nejen staříkem, ale v některých očích i hotovou fosílií. A jsou i tací, co se při pohledu na zvyšující se číslo mění v lháře a svoji číslovku urputně tají.

Můj vztah k měnícímu se číslu se radikálně zlomil ve třiceti letech.  Tehdy jsem poprvé měla pocit děsivě uplývajícího času a já se stala paranoidní. Dnes samozřejmě úsměvná historka, ale tehdy jsem to vnímala takřka jako tragédii.

Není pochyb, že stárnout člověk musí umět. Je to takřka majstrštyk. Vím to, protože pár nestárnoucích diblíků znám. Stejně jako těch, co si myslí, že jejich obří devízou je to, že jsou mladí.

Například mediální kult mládí. Mnohdy takřka viditelně trpím, když slyším ty telecí názory, které se tváří, jako by pozřely „Šalamounovo lejno“ -estéti prominou.  Ovšem objevují se velmi často. Aspoň mně se tak zdá. Vždycky trochu trpím.

 Když ale někdo začne zdůrazňovat ubíhající čas, už tolik optimismem nehýřím, protože mi umění stárnout není tak úplně vlastní. Obdivuji lidi, pro které je věk jenom číslo a ač se snažím brát tuto filozofii za svou, je to boj. Nejsem v tom sama, to vím, ale jsme v menšině. Například v naší věkové kategorii zcela určitě. Většina lidí, co znám, se ubíhajícím věkem nijak netrápí. Koneckonců, já vlastně také ne, jen mě, asi častěji než ostatní, napadá, jak velký je nepoměr mezi tím, na kolik se jeden cítí a kolik mu opravdu je. V tom ale zcela jistě nejsem sama, jen to asi víc rozpitvávám.  Pokud jsem sama. Jak u toho jsou jiní, stává se něco zvláštního. Najednou jako by mě nabíjeli. To, co vnímám jako handicap, mění se, když se do toho vloží jiný úhel pohledu.

Jednou, když jsem se zase zabývala zbytečnou nesmrtelností chrousta, se mě kdosi věcně zeptal:

„V čem vidíš problém?“ 

Ten problém mě zarazil. Nevnímám čas jako zásadní problém, spíš ho neumím správně uchopit.

„Vypadám, že to řeším jako problém?“ zeptala jsem se.

Tazatel se mojí otázce skoro podivil.

„ Když o tom mluvíš, tak to asi problém je?“ vysvětlil mi s jasným poukazem na moje občasné splíny a na to, že komentovat uplývající čas je v podstatě vůči druhým takřka nefér.

  Pak se divte, že to neumím správně uchopit. Zajímavé je, že člověk, když se sám stane starým, na sobě žádné viditelné známky nepozoruje. Dokonce má pocit, že jeho se ubíhající čas netýká. Vizuálně. Že to jiní vidí jinak, je těžké pochopit.

Docela mě začalo zajímat, co moje okolí, ve své podstatě docela liberální a vstřícné, na mých meditacích tolik rozčiluje. Doluji to z nich už léta. Hlavně proto, abych se něco naučila.

Dozvěděla jsem se, že věk je jen číslo. Že na něm v podstatě nezáleží.  To je asi důležité vědět. Snažím se tuto zkušenost vstřebat, aniž bych tím své okolí popuzovala. Někdo tuto moji úchylku chápe. Některým je k smíchu. Jiní ji vůbec neřeší a snaží se na ni napasovat svoje vlastní zkušenosti. Nejenže se pak neshodneme, ale vždycky, když dojde na diskusi, se trochu pohádáme. Jako by rozdílné vnímání času vyvolávalo určitou disharmonii. Nejen časovou.

Tak na podobná vyjádření pozor, řekla jsem si nedávno.

Problém je však v tom, že jen říct si to nestačí. Setkala jsem se i s názory, které tvrdily pravý opak. Že s postupujícím časem už to vůbec nestojí za to.

Pak hledejte něco jako pravidlo vztahu k uplývajícímu času. Leda že by platilo mlčeti zlato. Nebo přesněji, mlčeti o čase zlato.

Zkusila jsem i přístup Květy Fialové, ale není mi zcela vlastní.

Naštěstí mám i jiné možnosti na výběr.

Ovšem absolutní přijetí mi stále činí určitý problém. Sice velkoryse připouštím, že se s tím nedá nic dělat, ale pocit zmaru tím nemizí.

Abych si ale jen nestěžovala. Ve skutečnosti se cítím docela dobře. Moje situace není tak zlá, jak by určité číslo napovídalo. A zdá se, že by podobný trend mohl ještě chvíli vydržet. Občas dokonce připustím určité porovnání a pak sebekriticky přiznávám, že mě pálí dobré bydlo.

Přesto určité pochybnosti mám. Jestli jsem něco neprošvihla, jestli jsem se na nějaké křižovatce neměla vydat jinam, jestli jsem někdy neměla reagovat jinak. Prostě obsese jako vyšitá. Bohužel není v mé moci případné životní překlepy opravit, leda bych získala možnost pohybu v časoprostorové linii. Sci-fi je ale stále sci-fi, tudíž je zbytečné se podobnými úvahami zabývat.  Nesmím ovšem podlehnout momentálnímu rozpoložení, ale když je nejhůř, lexaurin v lékárničce vyzývavě mrkáJ.

Nu, člověk se pořád učí. Tuto dovednost ve škole nezískáte, ale pokud přijde s věkem, pak je to velký dar.

Tak se snažím………….