Stáří

Stáří bývá často dáváno do rovnice s moudrostí a vyrovnaností. Dovolím si s tím nesouhlasit, ba naopak bych přikývla na tvrzení, že proces stárnutí hypertrofuje povahové vlastnosti až do patologična. Jinými slovy, kdo nebyl moudrý v mládí, věkem se k tomu nepropracujeJ.

Víc bych mohla souhlasit s obecným tvrzením, že staří lidé jsou skoro jako malé děti. Pořád je musíš trochu hlídat. Vybavila jsem si tento široce rozšířený názor nedávno, když k sousedům přijeli hasiči, protože dědeček si, přes všechny zákazy, schrupnul s cigaretou v ruce, respektive v peřináchJ. Naštěstí se vše obešlo bez fatálních následků, nepočítám-li porouchanou nervovou soustavu majitelů domu. Dědoušek byl totiž v naprosté pohodě, úsměv od ucha k uchu. A svou hvězdnou chvilku dával s velkou radostí k dobru na sedánkách v parku. Tam jsme také vyslechla hovor dvou letitých žen, které si stěžovaly, že mají od lékaře předepsanou dietu, kterou je doma nutí dodržovat.

„To víš, že když odejdou do práce, hned si dám něco pořádného,“ chlubila se jedna. „I na štamprličku si dopřeju, jedna nebo dvě denně nemůže škodit, ne?“

Nakonec se dohodly, že ti jejich mladí jsou pěkně naivní, když si myslí, že tu schovanou becherovku nedokážou objevitJ

  Sledování staříků je někdy velmi zábavné. Samozřejmě v případě, že jde o soběstačné rozumbrady, kteří se ještě nevzdali snahy nějakým způsobem, byť už velmi omezeným, žít a třeba si i užívat. Potkávám na Letné jednu postarší dámu, která se volným tempem prochází se svým stejně letitým jezevčíkem. Zastavit se s ní na kus řeči je vždy čirá radost.  Nestěžuje si, nenaříká a pořád hledá něco nového a pozitivního. Ovšem právě ona mi řekla, že na stáří opravdu není nic pěkného, žádné prozření se nekoná a nejhorší je, že: „ touhy zůstávají, ale sil ubývá.“

  To, že se jedná o pravdivý výrok, cítím už ve svém věku, takže chápu, že za dvacet, či třicet let to musí být ještě markantnějšíJL!  Se stářím si mnohdy nevíme rady.  Zmizela trojgenerační soužití a babička s dědou se někdy i stávají přítěží, protože blokují své vlastní dva plus jedna, které by se tolik hodilo vnučce do začátkůL.

O nemocech a umírání se ve společnosti, která se zaměřila na mladé, a třicátníky označuje za starceJ, není radno mluvit. A ti lidé, kteří se dobrovolně a rádi věnují péči o staré lidi, jsou většinou mimo vnímání veřejnosti. Přitom ti by patřili na titulní stránky novin. Psychologové tvrdí, že mnozí si své stárnutí nechtějí připustit. Mohu spolehlivě doložit několika příklady rozverných šedesátníků či sedmdesátiletých otců malých dětíJ. Přitom ne vždy je jejich mladistvá image na místě. I stárnout se musí umět, hezky a s noblesou. Ona taková žena, vzadu lyceum, vpředu muzeum, rozhodně nemůže získat označení dámaJ.

Ve většině případů jde ale víc o strach. Někdy oprávněný, to když životní cestu zkříží nemoci, jindy naprosto irelevantní. Existují ale i případy, které si vyšší věk náležitě užívají a vychutnávají. To je asi otázka osobnostního nastavení. Já osobně to neumím, zhroutila jsem se už z pětadvacítky - respektive ze čtvrtstoletíJ a od té doby to je samozřejmě jen horšíJ. A stáří mi často asociuje Josef Kemr s Kocábovou děsivou písní: „Já jsem tvé stáří….“

Napadá mě, že podobné (zbytečné)stresy se dají léčit. Třeba kritickým pohledem do zrcadla nebo odtajněním data narozeníJ. A všeobecným akceptováním faktu, že staří budeme jednou všichni, i ti dnešní mladí dravci.

  Ovšem nenavrhovala bych žádné drastické metody léčby. Pro začátek by stačila pravidelná návštěva domova důchodců nebo péče o nějakého vrtošivého staříka. Či setkání s podobně moudrou dámou, jaká venčí svého jezevčíka ve StromovceJ