Svatý Václav

Je můj oblíbený podzimní svátek, byť jeho definici jako den české státnosti za svou nějak zvlášť nepřijímám. Skoro bych řekla, že českou státnost si představuji trochu jinak. A kdybych chtěla být třeskutě upřímná, tak je mi v podstatě dost ukradená, svatého Václava mám ráda z úplně jiných důvodů než proto, že se dal zapíchnout před kostelem.  Za prvé mám ráda to volno. Nenabalují se na něj žádné další parazitující prázdné dny, je to prostě jen takové milé vydechnutí uprostřed týdne a zase se jede dál.  Za druhé mám ráda takové ty imaginární výlety proti proudu času, do středověku nejlépe, a to svatý Václav vždycky vyvolá. A je jedno, jde-li o knížky, filmy či televizní nebo rozhlasové dokumenty, mám ráda tyhle toulky českou minulostí. A za třetí je Václav patronem vinařů, a jeho slavnosti spojené s prodejem vína bývají docela rájem pro milovníky dobrého vína, a to já se cítím býtJ. Nejradši na svatováclavské vinici v podhradíJ. A letos i na Proseku u kostelíka svatého Václava, údajně nejstaršího kostela zasvěceného tomuto patronovi.  No a v neposlední řadě si vždycky vzpomenu na rádoby vtipný bonmot Miloše Zemana, jehož dávnou hrubost lze ve srovnání se současnou politickou kulturou vnímat jako roztomilé tlachání. J. A tento statistik ještě před objímáním stromů na Vysočině glosoval i svatého Václava a jeho údajnou daň za mír, kterou platil sousedním německým zemím, slovy, že i v současnosti by jistě bylo prospěšné, kdyby každý rok odešlo 120 volů z Čech do NěmeckaJ. Kdysi před patnácti lety, kdy s tím vyrukoval, by asi ten počet stačil, dneska by asi šlo o mnohem větší stádoJ. Ovšem vzhledem k tomu, že svatý Václav stále v klidu poklimbává v Blaníku, tak asi horší časy teprve přijdou. Jen aby Vašík nezaspalJ.