Už od mládí jsem o všem přemýšlela, mám, nemám? Udělat, neudělat? Říct či neříct? Zní to trochu hamletovskyJ, ale ve své podstatě to poměrně komplikuje život. V mém případě zejména nakupování. Neumím vyrazit do ulic a rozfofrovat výplatu jenom proto, že jsem v depresi či mě přepadla nostalgie. Knižní obchody jsou sice světlou výjimkou, ale výjimka, jak známo, potvrzuje pravidloJ. Většinou si vytipovaný kousek několikrát vyzkouším, poté si ho ještě párkrát zaběhnu okouknout, dumám, zda ano či ne. A když se rozhodnu, že tedy ano, zmíněný produkt je dávno vyprodánJ.
Docela jsem se těšila, že až dospěju do určitého věku,že s křížky na zádech dorazí i razantní rozhodnost. Někdy po vysoké škole to chvíli vypadalo nadějně. Osamostatnila jsem se, začala žít za vlastní peníze a prožívala okouzlení z finanční nezávislostiJ Tedy, než jsem si uvědomila neochvějnou pravidelnost placení složenek, nájmu, elektřiny a dalších otravných životních nezbytností. Vrátila jsem se ke svému prastarému způsobu rozhodování, které velmi často připomínalo skok do ledové vody. Dlouhé odhodlávání, pak několik nádechů a teprve poté skokJ. Ale když už potom skočím, tak to stojí za to.
Ovšem prodlevy před skokem se čím dál prodlužují. Když se mám rozhodnout tady a teď, neumím to. Vždycky se ve mně probudí skřítek neposeda, který mi nahazuje různé jiné varianty a ty všechny musím probrat. Co když to vůbec nepotřebuji, nebo co když budu peníze potřebovat na něco jiného?
Zkoušela jsem se s tím poprat, ale dosahuji jen jednorázových, více méně kontumačních, vítězství. Když odhodím veškeré zábrany, a roztočím výplatu, hned se dostaví výčitky. Nejspíš jsou naprosto zbytečné, ale jsou velkým mementem před příštím skokem.
Dobrat se kategorického rozhodnutí mi prostě nejde. A to se snažím. Je mi jasné, že rozhodovací schopnost je důležitá pro aktivní přežití. Buď uděláš rozhodnutí dobré, nebo špatné. Anebo také žádnéL.
Bývaly doby, kdy se rozhodovalo za nás. To ovšem není můj šálek kávy, ráda si všechno rozhodnu sama, jen mi to trvá poněkud déle, než je vhodné pro současný klipovitý způsob života. Dneska se musíte rozhodovat během vteřiny, jinak nejste inJ
Podle mých zkušeností je schopnost rychlého rozhodování se genetický rys. Buďto ho máte nebo ne. A na věku v podstatě nezáleží, znám mladé váhavce stejně dobře jako staré rozhodce.
Také mě napadlo, jestli nejde o svého druhu přeučitelnou schopnost. Třeba jako kdysi zkoušeli přeučit leváky. Ale ti samotní jsou důkaz, že co je dané, nezlomíš.
A tak třeba pořád nevím, jestli mám koupit,dejme tomu, nový telefon. Starý už skoro nefunguje, měla bych. Ale zase, ještě něco vydrží, bez nového mohu klidně existovatJ A tak je to pořád dokola. Když přistoupím k fázi rozhodování, znejistím a pořád zvažuji všechna pro i proti. Mezitím všichni kolem už řeší dávno něco jiného a peníze na telefon jsem utratila za něco užitečnějšíhoJ
Než se prostě k něčemu rozhoupu…
Ale potom, když už, tak už.......J
I má rozhodnutí zrají jako víno :o)...to o koupi telefonu zrálo půl roku....a už skoro další půlrok si vyčítám, že jsem za něj utratila nekřesťanské peníze...naštěstí pokaždé, když ho vemu do ruky a beze slov si ho prohlížím (líbí se mi), slyším z manželova úst "udělala si dobře..je moc pěkný..."
OdpovědětVymazatTak to já taky znám, ale když už se rozhodnu, tak je to dobré.
OdpovědětVymazatTo můj muž všechno dlouho rozmýšlí, přemýšlí o problému (ať je to koupě nových bot či pracovní záležitost) dlouho, rozebírá to ze všech stran. Často se i ptá, co druhý na to říká, co si myslí. Pak se rozhodne, za nějakou dobu rozhodnutí opět přehodnotí a nejhorší je, když to přehodnocené stanovisko opět změní:-) Ale pravda je, že to poslední bývá většinou správné, ale ta dřina!:-)