Dlouhé probouzení

 Dlouhé probouzení je luxus, který si mnohdy nemůžeme dovolit. Brání nám v tom kupříkladu povinnosti, děti, práce, prapodivný pocit toho, že povalovat se dlouho v posteli není úplně v pořádku… 

Ostatně, i klasické přísloví nám nutí iluzivní pravdu o ranním ptáčeti. 

Když si ale dopřejeme dlouhé probouzení, pozvolné protažení a intenzivnější vstřebávání toho, co bylo a co nás čeká, má všechno najednou jiné dimenze. Vstáváme pak radostněji, s úsměvem. Taková rána nejsou každý den, ale o to je vnímáme intenzivněji. 

Podobné pocity dlouhého probouzení nám vlastně může nabídnout i září. Většinou do něho vpadáme jako do běžného pracovního dne. To znamená rychle, rychle, ať všechno stíháme, není často čas ani na snídani. 

V září je to návrat z prázdnin, návrat do školního režimu, děti a studenti v ulicích, podzim na krku, prostě plno hektických změn. 

Na dlouhé probouzení není většinou prostor. 

Ale takové pozdně letní protažení všeho, to umí zlepšit náladu. Pojďme si to tedy letos v září dopřát, takové dlouhé probouzení. 

Není přeci třeba hned vpadnout do pracovního rytmu rovnýma nohama a v plném trysku. Hezky pomalu.

Děti školní povinnosti také většinou nějak pozvolna vstřebají. 

Stejně jako není nutné rychle měnit letní  pozvolnější rytmus za ten podzimně hekticky  pracovní. Hezky pozvolna, jako ono dlouhé probouzení. Protáhnout si co se dá. Naladit se na podzimní barevnost. 

Žádné ranní ptáče nás nemůže rozházet, pěkně v letním tempu. Jako když vstáváme radostněji a s úsměvem. 

Září si to zaslouží, protože je často opomíjené jako nepříjemné pracovní ráno. 

Dopřejme mu proto dlouhé probouzení a barevnou radost z nastupujícího podzimu.

Mecenáška

 Nevím, kolik máme u nás mecenášek umění, jistě jich několik je. 

Mně se ale s tímto slovním spojením pořád ještě vybavuje Meda Mládková, žena, která svého času připomínala Emiliu Márty, tedy nesmrtelnou hrdinku z Věci Makropulos. 8.září by oslavila své sto páté narozeniny, ale už rok a půl mezi námi není. 

Není tedy fyzicky, její odkaz naštěstí ano. A jsou to nejen Sovovy mlýny a Kupkova sbírka, ale celá Nadace Jana a Medy Mládkových. 

Přičemž nelze nepřipomenout jejich motto, které dominuje Museu Kampa, že Vydrží-li kultura, přežije národ. 

Pravdou je, že někdy mám o současné kultuře dost pochybnosti, ale to měla paní Meda určitě také. A svou energií dokázala rozhýbat ty projekty, které stály za to, jsou dnes vnímány jako kulturní skvosty. Třeba Gočárova galerie v Hradci Králové, slavná Werichova vila na Kampě či sbírky mnoha autorů, kterým podávala pomocnou ruku.

 Zažila si boj s úřednickým molochem, což je věc nesmírně vyčerpávající, přesto to nevzdala. 

Vždycky jsem ji měla ráda, měla v sobě jakési kouzlo, asi jak se dnes říká charisma, byla moudrá a měla nadhled. Dáma každým coulem. 

Když se před sto pěti lety narodila do rodiny, která ji dopřála dětství o jaké by se dnes asi trochu zajímal OSPOD, asi ani sama netušila, že skončí u výtvarného umění. Táhlo ji to víc k pohybovému vyjádření či k divadlu. 

Ale nechci zde mapovat její život. Spíš připomenout její fluidum, odvahu a zaťatost pro dobrou věc. A inspiraci pro kulturu, protože by bylo dobré, kdyby dle jejího hesla vydržela. Že to tak někdy nevypadá ještě nemusí být fatální. Vždyť sama Meda nežila v době, kdy měla kultura na růžích ustláno. Před normalizačními kulturními vizemi musela dokonce emigrovat, a ani venku nenarážela vždy na kulturní rozvoj. Ale uměla hledat poklady 

a podporovat nadané. A to je dobré si připomenout, nejen v září, v den jejích sto pátých narozenin.

 

Hvězda

  Často se můžeme ptát, jak moc ty velké, světové dějiny ovlivňují ty malé, naše osobní, dějiny. A většinou se dopídíme odpovědi, že výrazně, hodně ba až fatálně. 

Narodili jsme se do nějaké doby a musíme se  k tomu postavit čelem. 

Chtěli jsme nějak žít a do toho vstupují světové události, musíme se s nimi poprat. 

Někdy je to těžší, než bychom si kdy představovali. Ostatně, stačí nahlédnout do vlastní rodinné historie, kolik z nás najde stopy toho, jak směr žití jejich předků ovlivnila válka, komunismus, revoluce? 

A kupříkladu slavná herečka Ludmila Babková, pro svět známá jako Lída Baarová, ta by mohla vyprávět. 

A protože letošní září, konkrétně tedy dnešek, 7.9. , nabízí sto desáté výročí jejího narození, stojí za to si tuto prvorepublikovou megastar trochu připomenout. Z historického hlediska. Jak moc ovlivnily dějiny její život a kariéru. Jaké by to bylo, kdyby žila v jiné době? Dosáhla by stejného vrcholu jako za první republiky? 

Jde o otázky, které dějiny zcela jistě nabízejí nám všem. Jaké by to bylo v jiné době? Jak bychom se zachovali v těžké situaci? Měnila by kupříkladu Lída Baarová svou slávu a pád za kupříkladu poklidnou televizní slávu třeba v době normalizace? Mohla za své eskapády jen díky své povaze, naivitě mládí nebo za to z velké části mohl kolorit doby?

 Těžko říct, jde právě o ten dopad velkých dějin na naši osobní historii. Každý to máme a každý to máme jinak. 

Lída Baarová to měla s obrovským vzestupem a slávou a brutálním bolestným pádem až na samé dno. Z něho se pak vyškrábala tak na půli cesty, zbytek svého života trávila v určité zahořklosti a vzpomínkách na doby zašlé slávy. 

A kdyby jí do cesty nevstoupil Goebbels? Byla by její další cesta jiná? 

Těžko bojovat s historií. Mnohdy asi ani nevíme, že zrovna žijeme historický předěl. Můžeme se jen poučit z minulých chyb a omylů. 

I když pravda je taková, že ač se to vytrvale tvrdí, tak z dějin se vlastně ještě nikdo nepoučil. 

Tak snad jen dnešní zářijové zamyšlení, opřené o osud slavné Lídy Baarové. Jak moc se ty velké dějiny promítaly a třeba i teď promítají do mých malých osobních dějin? 

 A jde o myšlenky zajímavé, to zcela určitě. Hrát si s nimi můžeme klidně celé září. Třeba u filmů s Lídou Baarovou.

Kantůrčice

Vždycky, když se mluví o ženách spisovatelkách, začíná se Boženou Němcovou. 

Na její vrstevnice se vytrvale zapomíná, protože od Boženy se většinou skáče do současnosti, kde se hledá nějaká aktuální femme fatale. 

Přitom Boženu by z fleku zastínila a dnešní publikum možná i víc zaujala Karolína Světlá. Tedy Johanna Rottová, provdaná Mužáková. 

V literární světě známá pod pseudonymem Karolíná Světlá. 

Někdy také jako přítelkyně Jana Nerudy, ale to už je trochu tenký led historického bulváru. 

I když on dva přátelé byli, což vyzradila jedna z jejích kámošek Marie Němečková. 

Není nad to mít mlčenlivé kamarádky. 

Nicméně, příběh jejího života vyzrazený vztah se starým mládencem Nerudou nijak nepoznamenal. 

Ona byla prostě nadaná autorka, společensky angažovaná, emancipovaná a empatická žena, která psala krásné romány ze života venkovského lidu. Sama městský člověk, který v Podještědí hledal klid a útěchu. Útěchu zejména po smrti své jediné dcery, která zemřela jako miminko. Další děti pak už neměla. 

Život tak zasvětila manželovi, své tvorbě a emancipačnímu hnutí žen, ve kterém stála po boku Vojtěchu Náprstkovi. 

Byla to žena s rozhledem, vzdělaná a moudrá, což nemusí jít vždycky ruku v ruce. U ní ano. Proto je, myslím, škoda, že spisovatelky jsou u nás zredukovány na Boženu Němcovou, byť se ví, že byly s Karolínou nejen přítelkyně, ale že nějakou dobu mělo Boženino dílo na její tvorbu vliv. 

Život je později rozdělil, povahou byly odlišné, a dějiny pak na paní Karolínu trochu pozapomněly. 

Jistě, najdou se znalci, kteří si rádi podiskutují o jejím Černém Petříčkovi či Kantůrčici. Jsou i tací, co pravidelně pořádají ve Světlé v Podještědí její krásný festival, ale obecně se ze širšího povědomí trochu vytratila. 

  Pojďme si ji proto letos v září, kdy si sedmého připomeneme sto dvacet pět let od jejího odchodu, víc připomenout. 

A nejen Křížem u potoka či Zvonečkovou královnou, ale hlavně jako emancipovanou ženu, která přesáhla rámec své doby. Byla průkopnice dívčího vzdělávání, bojovala za práva 

a důstojnost žen, což je boj dodnes úplně nedobojován. Stejně jako myšlenky o povrchnosti společnosti, které by i dnes vystihovaly morálku i nemorálku dneška.

  Jde prostě o dámu s nadčasovým přemýšlením. Proto si ji v září připomeňme nejen její tvorbou, ale kupříkladu i procházkou starou Prahou s leitmotivem, že jde o výlet po jejích stopách. 

A budete určitě překvapeni, kam všude vás to zavede.

                                                     

                                                          To jsme našli u Stromovky:-(

Do země nebo kremaci?

    Chcete do země nebo kremaci? 

Na první pohled trochu morbidní otázka, svého času však rezonovala společenskou diskusí. Trendem bylo pohřbívat jenom do země, jak žádá tradice, zvyk a církev. Nějaké zpopelnění, kdo to kdy slyšel?

No, slyšel to Adalbert Fingerhut, kterého známe pod jeho vlasteneckým jménem Vojta Náprstek.

On, jako dobrodruh a cestovatel dobře věděl, že tento druh pohřbívání je nejen trendem své doby, ale také ekologický, pokrokový a úsporný. Alespoň to tak tehdy tvrdil. Krom toho ještě provokativně dodával, že není věřící, tudíž je vlastně nutné, aby byl zpopelněn. Uvedl to i v své poslední vůli, kterou vzdoroval tehdejším zákonům, které kremaci výslovně zakazovaly. Jeho přátelé byli tedy postaveni před složitý úkol, splnit jeho poslední vůli a nepřekročit přitom zákon. Převezli ho tedy do Durynska, kde ve městě Gotha k žádanému úkonu došlo. Urnu s jeho popelem převezli do Prahy a dnes je uložena v Náprstkově muzeu.

Vojta Náprstek by určitě dneska byl úspěšný influencer. Byl totiž absolutním milovníkem pokroku a všech tehdejších novinek. Ukazoval směr. I v pohřbívání.

Jako pražský radní o povolení kremace žádal i oficiální cestou, chtěl ji dostat do zákonů. Snažil se, aby v Praze vzniklo krematorium. Marně, tehdy.

Burcoval za možnost žehu i svými emocionálními projevy. Využíval k tomu osobností Jana Husa a Jeronýma Pražského, které tehdejší vlastenecká doba hodně glorifikovala. Tvrdil, že když oni byli upáleni zaživa, my bychom se toho neměli bát po smrti.

Nebál se tedy ani řekněme z dnešního hlediska dost nekorektních výzev, nicméně nepovedlo se.

Nezdařilo se mu vlastně ani být prvním zpopelněným Čechem, toto privilegium náleží jakési herečce Heleně Veverkové. Ale pochybuji, že Vojtěch byl v tomto směru soutěživý. Nicméně mu asi Helena Veverková ukázala směr, protože, stejně jako ona, si vybral pro svou kremaci město Gotha.

Je to letos sto třicet let od jeho úmrtí a kremace. Od roku 1919 je u nás pohřeb žehem povolený a dnes dokonce převažuje. Tudíž si můžeme naprosto regulérně položit otázku, zda chceme do země nebo spálit?

 A v září to připomínáme jenom proto, že jde o výročí úmrtí tehdejšího průkopníka všeho netradičního Vojty Náprstka, který své novinky propagoval doslova až za hrob.

   Neznamená to, že bychom vám přáli nějaké morbidní září. Naopak, může to být taková zářijová výzva k přemýšlení a k procházkám. A klidně i na hřbitově, vždyť kde jinde se dá klidně procházet a přemýšlet o tom, co bylo, je a bude?

Krásné barevně nemorbidní září přeji.

Kam spěchat..

 

Setkávání se po letech jsou vždycky trochu ošemetná.

„No, to je hrůza, jak zestárla,“ honí se hlavou, zatímco z úst jde radostná pochvala

o tom, jak skvěle vypadáš!“

Nikdy nevím, kdo to myslí doopravdy a kdo se zahaluje do společenské konvence

a nepokrytě lže. Jde samozřejmě o milosrdnou lež, protože kdo už má tu odvahu

a naladění vás při náhodném setkání po letech potěšit hořkou pravdou:

„No, ty ale špatně vypadáš!“

Jsou ale jedinci, kteří vypadají, že boj s časem vyhráli. Nebo jeho běh alespoň zpomalili, když už vyhrát trvale je zjevně nemožné.

 Nevím, zda je to běžný pocit nebo zda se to děje jenom některým, že ostře vnímají nelítostný běh času.  Září navíc dojem časoprostorových změn silně umocňuje.

„Hrůza, jak ten čas letí, napadá mě vždycky, když se kalendář přehoupne do prvních zářijových dní.

Musí to být nějaké zrychlení, které v tomto čase docela akceleruje.

Přitom září v sobě určitě nese tiché dozvuky léta. Dokonce by mělo být vnímané víc jako poklidné zastavení než razantní zrychlení.

Nabízí ale i vícero nečekaných setkání, někdy nejen po prázdninách, ale i po letech. Je vlastně tím pádem tak trochu i konfrontační.  Setkáváme se s lidmi, s prací, se školou….

Často se proto vtírá pocit, že čas letí jako bláznivý. Zkusme ho v letošním září zbrzdit. Budeme se pak asi cítit líp.

Málokdo se mnou souhlasí, že jde nejspíš o iluzi. Asi proto, že v září se většina lidí zastavovat moc nemůže. Ani mně to moc nejde, jen mě vždycky něco postrčí, abych to zkusila. A já tedy postrkuji i vás, ať si v záři dopřejete zpomaleného tempa. Takové zářijové festina lente, tedy pospíchej pomalu.

 A vychutnávejte i náhodná setkání po letech, která se vám v září přihodí. 

Bez vnímání času to jde lépe.

 

 

 

 

Zářijová intuice

Je dobré, když umíte dát na intuici a pocity.  Snažím se, ale mám s nimi jednu potíž. Jsou na můj vkus takové nevyzpytatelné.  Mění se v čase takovou rychlostí, že zachytit je bývá někdy docela potíž. Ale ve své podstatě jim věřím a snažím se je respektovat. Vizualizuji si je jako moudré zkušené starce, který také často nikdo nechce důvěřovat, protože jejich zkušenosti jsou tak neuvěřitelné. Přitom vždycky na jejich slova dojde.

 Vezměme si třeba takový první dojem. Většinou je správný, ale kolikrát jste si řekli, že nemůžete něco zavrhnout na první dobrou?

Nebo takové opakování, jako matka moudrosti? Kolikrát ale zopakujeme vlastní chybu, třeba ve výběru partnera nebo v reakci na nějaké těžkosti, než pochopíme, že žádné poučení nenastalo a že vše jedeme pořád jak přes kopírák?

Ne, že bych si na podobné situace nějak stěžovala. Popravdě řečeno, je to spíš osvěžující poznání, že nejde o ojedinělou anomálii vlastního života, ale že to tak mají většinou skoro všichni. Žádný copyright na podobné přehmaty naštěstí nevlastním, a pokud vím, není v držení nikoho licencovaného.

 Samozřejmě vím, že je to trochu nefér. Jestliže někdo disponuje dokonalou intuicí a naprostou empatií, měl by mít nějakou pravomoc ostatním minimálně napovídat.

 Představuji si to asi jako dvanáct měsíčků kolem ohniště, kam lze kdykoliv dorazit, aniž byste museli jako Maruška pokorně škemrat u ledna o jahody. Prostě přijdete a položíte otázku. Aby bylo jasné, že se chcete někam posunout. Ptáte se a nasloucháte, i když konečné právo veta je ve vašich rukách.

Pravda, ke zvýšení spokojenosti by to asi nevedlo, spíš naopak. Z tohoto hlediska je určitě lepší držet se klasické moudrosti, že lepší je nevědět.

Není vyloučeno, že nějakým kontaktem s umělou inteligencí něco podobného jednou bude možné. Kliknete si na svého chatbota s příkazem, až vám dá emoční vysvětlení dané situace či radu, jak se v těžkém smyslovém labyrintu zorientovat.

Produkuje to ale řadu dalších otázek. Co kupříkladu bude s těmi netrénovanými emocemi, které budou kvůli AI v klidu odumírat? Nebo jaká bude intuice podporovaná nápovědou chatbota? Otázky, které by se ještě loni klidně mohly zdát jako sci-fi, jsou dnes naprosto reálné. Nicméně, nastupující babí léto s sebou ještě nese nějaké hmatatelné pocity, tak si je zkusme vychutnat naživo. Bez umělé nápovědy. Protože polopodzimní září takové je. Naoko ještě léto, ale uvnitř už míříme k podzimní nostalgii. Užívejme tedy reálné zářijové intuice a pocitů, které v září bývají hodně barevné. Přeji vám, ať jde o barvy reálné, a hlavně radostně optimistické. Navzdory intuitivnímu pocitu, že stojíme na prahu temnější části roku.