Nevím, kolik máme u nás mecenášek umění, jistě jich několik je.
Mně se ale s tímto slovním spojením pořád ještě vybavuje Meda Mládková, žena, která svého času připomínala Emiliu Márty, tedy nesmrtelnou hrdinku z Věci Makropulos. 8.září by oslavila své sto páté narozeniny, ale už rok a půl mezi námi není.
Není tedy fyzicky, její odkaz naštěstí ano. A jsou to nejen Sovovy mlýny a Kupkova sbírka, ale celá Nadace Jana a Medy Mládkových.
Přičemž nelze nepřipomenout jejich motto, které dominuje Museu Kampa, že Vydrží-li kultura, přežije národ.
Pravdou je, že někdy mám o současné kultuře dost pochybnosti, ale to měla paní Meda určitě také. A svou energií dokázala rozhýbat ty projekty, které stály za to, jsou dnes vnímány jako kulturní skvosty. Třeba Gočárova galerie v Hradci Králové, slavná Werichova vila na Kampě či sbírky mnoha autorů, kterým podávala pomocnou ruku.
Zažila si boj s úřednickým molochem, což je věc nesmírně vyčerpávající, přesto to nevzdala.
Vždycky jsem ji měla ráda, měla v sobě jakési kouzlo, asi jak se dnes říká charisma, byla moudrá a měla nadhled. Dáma každým coulem.
Když se před sto pěti lety narodila do rodiny, která ji dopřála dětství o jaké by se dnes asi trochu zajímal OSPOD, asi ani sama netušila, že skončí u výtvarného umění. Táhlo ji to víc k pohybovému vyjádření či k divadlu.
Ale nechci zde mapovat její život. Spíš připomenout její fluidum, odvahu a zaťatost pro dobrou věc. A inspiraci pro kulturu, protože by bylo dobré, kdyby dle jejího hesla vydržela. Že to tak někdy nevypadá ještě nemusí být fatální. Vždyť sama Meda nežila v době, kdy měla kultura na růžích ustláno. Před normalizačními kulturními vizemi musela dokonce emigrovat, a ani venku nenarážela vždy na kulturní rozvoj. Ale uměla hledat poklady
a podporovat nadané. A to je dobré si připomenout, nejen v září, v den jejích sto pátých narozenin.
Žádné komentáře:
Okomentovat