Nevyváženost

Nedávno si v televizním rozhovoru kdosi povzdychl nad současným trendem  neustálého zvyšování věku odchodu do důchodu, který mnohdy vede k tomu, že se důchodu ani nedožijete. A také k tomu, že kvůli pracujícím starým lidem nejsou pracovní místa pro mladé a progresivní jedince, což je logicky pro ně nespravedlivé ( jak vyplynulo z diskuse).

Naštěstí to není hromadný jev, protože některé práce nejsou pro staré a jiné zase pro mladé, takže to zatím ještě jde. Ale do budoucna…?

Pravda je, že na pracovním trhu se něco děje. Může se už nyní docela dobře stát, že narazíte na sedmdesátiletého ajťáka či na osmdesátiletou učitelku!

 Pro některé to bývá důvod k udivenému kroucení hlavou, pro jiné k adoračnímu uznalému pokývnutí.

   Optimální je, když vás to nebije do očí. Mě například udiví, když vidím osmdesátileté rockery, kteří zpívají o prvních láskách či vzpouře proti systému. Vlastně ani nevím proč zrovna oni mi přijdou nepatřiční?  Asi jsme zamrzla v představě, že podobné pocity patří k mladým bojovníkům, zatímco staří válečníci už mají většinou volit jinou melodii. Jenže oni to zjevně vidí jinak. A pracují, seč jim síly stačí. Do očí to asi bije jenom mě, zatímco jiný nerozdýchá stařičkého doktora nebo vetchou úřednici.  

   Vůbec jde o velkou nevyváženost. Na každém konci věkového spektra panuje přesvědčení, že mají na něco právo. 

A ti věkem uprostřed to pak glosují. Ještě si pamatují, jaké to bylo v bolestných začátcích, ale už tuší, že přijdou i mnohem bolavější konce.  Zlom většinou nastává v okamžiku, kdy se na jejich místa derou mladší divočáci a oni vidí, že do důchodu je pořád ještě hodně daleko ( a dál).

Zajímavý jev, který určitě stojí za detailnější prozkoumání. 

Zmapujte si kupříkladu své vlastní pocity od okamžiku, kdy vás okolí definovalo jako příliš mladé do kritické chvíle, kdy s překvapením zjistíte, že jste nejstarší v kolektivu?! Označíte se za doyena, čemuž ale většina těch mladších už zase nerozumí, protože jde o slovník vymírající generace, dnes frčí úplně jiná terminologie. 

Kdo to nezažil, asi nepochopí.

 Není to snadné v žádné věkové kategorii. Někdy bývá docela těžké zjistit, který věk je pro pracovní trh ideální. Očekávání se totiž mění jak v nastavení společnosti, tak v lidech samotných.

 Docela zřetelné je to u těch důchodů. Hodí se na to vtípek, který koluje sociálními sítěmi. Babička vyčítá vnučce, že ona už v jejích letech dávno pracovala. A vnučka sarkasticky kontruje, že ona v jejích letech ještě bude.

Požadavky i očekávání se prostě mění. Kdysi byl padesátiletý muž oslovován jako velebný kmet, dnes se mnozí padesátníci chystají založit novou rodinu. Pravda, do důchodu mají pořád dál a dál, přesto bych se obávala, že na maturitním plese svých nových potomků mohu být snadno zaměněni za dědečka, neřku-li za pra…

Navzdory tomu, že v penzi ještě dávno nebudou.

A tak se ta nevyváženost pořád zvyšuje. Nůžky se roztahují. Samozřejmě, lze s tím v pohodě žít, člověk to přijme a moc o tom nepřemýšlí. 

Když ale zapojíte tolik adorované kritické myšlení, nezbavíte se obsesivní otázky, co to s námi ve finále udělá?

Srovnávačky

 Všimla jsem si, že někteří (mnozí) přispěvovatelé na sociální síti si v poslední době oblíbili tzv. srovnávačky, tedy věkově srovnávací fotky. Porovnávají nejčastěji  hodně mladou fotku s nějakou aktuální. Často pod vyzývavě bulvárním titulkem: 

Podívejte, jak teď vypadá.....

Většinou pak volí současné nelichotivé záběry. Jako, že kdysi to šlo, teď je to hrůza. 

Přemýšlím, co tím asi autor chce říci. Zda ho to doopravdy nějakým způsobem zaujalo, či zda chce ublížit, či zda si myslí, že on nezestárne..... ?

Nevím. 

Už dávno mě  napadalo, že před vynálezem fotografie, potažmo filmu, museli být lidé šťastnější. V klidu a pohodě si dospívali, zráli a stárli. Na mladou podobu se pozvolna zapomínalo a nikdo nikoho nekonfrontoval s tím, že kdysi měl plno vlasů, štíhlou postavu, neměl vrásky ani nadváhu. 

 Asi i proto máme v encyklopediích či wikipediích plno obrázků seriózních starců, kteří něco vynalezli či napsali. Vypadá to, že nikdy nebyli mladí. To je ten druhý extrém.

 Asi to v nás nějak zůstalo, dosud zjevně mnohé pisálky překvapí, že i ti dnes zralí byli kdysi mladí. 

A tak srovnávají. 

   Možná ještě v době jen klasických rodinných fotoalb to bylo jiné. Šlo o památku, případně hezkou vzpomínku. 

Dnes je to někdy i docela zraňující. ve veřejném prostoru určitě. V některých případech se nemohu ubránit dojmu, že je to i cílené. 

Nicméně, i tam, kde není žádný skrytý úmysl, lze vystopovat nějaké zajímavosti. 

Třeba v tom, jak někdo stárne rychleji a jiný jako by zastavil čas. Někdo s grácií a jiný takřka hystericky. 

Zajímavé je, jak jsou odlišné generační snímky, dřívější žena ve třiceti vypadala úplně jinak než dnešní třicítka. O těch, co oslavili abrahámoviny, ani nemluvím. 

Sebe asi každý vidí jinak, v tom lepším světle. 

Hezky s tím souzní ten vtip o tom, že: nesnáším, když mě na ulici oslovují staří lidé a tvrdí, že se mnou chodili do školy. 

 Mám ráda srovnávačky u míst. Jaké to bylo dřív a co se s místem děje dneska. Jak to vypadá dnes. A představovat si, jak to asi bude vypadat v budoucnu. 

U lidí s tím mám někdy problém, zejména u titulků, koukněte, jak dneska vypadá...

Takhle někdo kvete a jiný chátrá. ....

Nicméně, tak to je a někdo opravdu kvete....

A k volbám půjdete?

Dlouho jsem to tušila, ale v některých okamžicích je to skoro jasné, žijeme v Matrixu. 

V nějakém paralelním světě, který se čím dál intenzivněji prolíná do každodenní (asi nudné) reality. Dosvědčují mi to kupříkladu politické besedy před nadcházejícími evropskými volbami. 

 Když jsem nedávno sledovala údajně seriózní diskusní pořad na veřejnoprávní televizi, nevěřila jsem vlastním očím. Kromě pana Cibulky, jehož výstupy s kyvadélkem již nikoho nezaskočí, tam seděl mimozemšťan. 

A opravdu nebyl apríl. 

Prý jde o zástupce strany, která chce do parlamentu kandidovat jako mimozemšťani. Neměla jsem dostatek času ani energie zjišťovat, jak moc to myslí vážně. Ostatně, již jako pamětnice si vybavuji, jak Paroubek chtěl schvalovat svoje návrhy i s pomocí Marťanů. Takže mimozemšťani v našem politickém spektru asi opravdu nejsou nic nového. Možná ani překvapivého. 

Jen jeho (kandidáta v kostýmu mimozemšťana)  účast ve vážně míněné besedě veřejnoprávního média mě poněkud zaskočila. Možná i proto, že nebylo jediné. Prapodivných výstupů nabízí seriózní zpravodajství povícero. 

Otázkou tedy zůstává, jak se s tím veřejnoprávně srovnat, aniž by si člověk nevytvořil galymatyáš v nějakém třeba i dosud platném- hodnotovém měřítku. Jestliže totiž může vystupovat v moderované předvolební diskusi za koncesionářské poplatky "mimozemšťan", jak potom přesvědčit voliče, že mají evropské volby brát vážně? 

A má cenu vůbec chodit volit, když kandidáti na místa v Bruselu k tomu přistupují tímto způsobem? 

  Tedy ne že by některé zákony a nařízení nepůsobily tak nějak mimozemsky, soudě podle zpráv, které často připutují z evropského parlamentu. 

 Takže asi zbývá už jen vysvětlit, co tam oni mimozemsky naladění aktivisté chtějí dosáhnout? Nějakou revoluci? Když kandidují i v odpovídajících oblecích a patrně i s podobnou mozkovou aktivitou...

Jenže do jejich myšlenkových pochodů nikdo asi nevidí. Zakázat jim kandidovat zcela jistě nelze, ani by mi tato cesta nepřišla dobrá. Nejlepší variantou by logicky byla recese, ale obávám se, že jde o vážně míněnou aktivitu, byť asi sami nečekají nějaký volební úspěch.   

Jestliže se ale politický život a politická kultura  v našich zeměpisných podmínkách hodlá ubírat tímto směrem, pak tedy potvrzuje moji úvodní premisu, že jsme se ocitli v Matrixu. 

Oni ti filmaři jsou vlastně  někdy i vizionáři. A ve finále to zní hezky, žijeme v Matrixu. Určitě líp, než to definovat tak nějak postaru, že je to jako v Kocourkově, neřku-li v blázinci:-)

Jakou máte aprobaci?

Kantor se stane dinosaurem ani neví jak. Stačí zaseknutí se na něčem, co kdysi fungovalo a můžou ho vnímat jako konzervativce nebo nedej bože zpátečníka.  Jsou dokonce i tací, kteří se s radikálními úpravami úplně neztotožnili a některých dávných zvyků se ze setrvačnosti drží.

Jedním termínem, kterým dáváte najevo, že jste ze školního pravěku, je aprobace. Moudré hlavy rozhodly, že jde o přežitek, o jakýsi historický relikt, protože současná školní legislativa žádný takový pojem nezná.

  Není pochyb, že vývoj musí kráčet kupředu, nejlépe mílovými kroky. Vždycky to tak barikády hlásají, protože je to úderné a hezky to zní. Například proklamace, že školství je naší prioritou. 

Tou se ohánějí všichni už od revoluce.  Ti, co proces našeho vzdělávání aktivně sledují, vždycky viditelně trpí, když zazní ono recyklované , že : „učitel- to zní hrdě.“

A zní to poměrně často. Aspoň mně se tak zdá. Nicméně skutek vždycky utek.

 Když bývaly ve školách aprobace, tedy specializace, abych používala tolik žádaný new speak, nesly s sebou myšlenku, že když něco umíš, snáz to naučíš. Skoro bych řekla, že to má určitou logiku, ale jeden nikdy neví...

 Dnes je vůdčí ideou zásadní myšlenka kreativních reformních tvůrců, že učitelské aprobace přivedou do škol jen specializované odborníky

/ přičemž někteří, co si kantorů „zjevně váží“, terminologii rozšiřují o přívlastek, takže tvrdí, že jde o rádoby odborníky/.

   Tak tedy, abych to dokončila, do škol se  podle nich s aprobací dostane odborník, nikoli učitelská osobnost.  A to je to, o co kráčí. S aprobací osobnost určitě být nemůžete, tvrdí.

 Osobnosti školství určitě potřebuje, o tom polemizovat nehodlám.

Současnost ji ale zjevně staví na osobnostech ředitelů. Praxe je podle pokrokové současnosti taková, že ředitel - jako ona definovaná osobnost -  posoudí, co  vy budete učit. Zda jako jazykář dostanete několik hodin matematiky, protože jste přeci učitelská osobnost a můžete tedy vyučovat cokoli. Ba ani vzdělání mít nemusíte, skutečné osobnosti přeci učí klidně z fleku.

 Koneckonců, je přeci třeba kráčet s dobou. Objevovat Ameriku. 

Vlastně je určitě dobrodružné, když vystudovaný češtinář dostane hodiny chemie nebo tělocviku. V prvním případě si potrénuje mozek, v druhém tělo. Co na tom, že trápit se budou obě strany, děti i kantor. Hlavní je, že to nebude postaru, ale pěkně kreativně, bez nějaké otravné a zastaralé specializace.

   Nikterak v tomto výčtu neakcentuji, že na většině pedagogických fakult se pořád na nějaké aprobace nebo specializace, ať už jednooborovou či s více předměty, ale pořád aprobačně, připravuje. Tady se moc se změnou nepočítá, začít je třeba pěkně od podlahy, respektive od prostředka.

A pak přijdou absolventi aprobací do škol a zjistí, že navzdory vystudované matematice budou provázet děti studiem kupříkladu němčiny.

 Stejně jako nezdůrazňuji fakt, že pokud ředitel není tolik žádaná osobnost, ale zcela klasický člověk, pak si někdy může chtít vyřizovat účty s těmi, co nejsou osobnostmi podle jeho gusta. A není snazší cesty než do rozvrhu roztržitého fyzika nasázet hodiny češtiny, dějepisu a výtvarky Nu, a pokud to nezvládne vyučovat, nebo dokonce nechce, nic nebrání tomu se po něm povozit či se s ním rozloučit.   

   Pak se divme, že se o školství vyprávějí prapodivné věci. Zajímavé je, že ti tvůrci podobných inovaci mají dojem, respektive jsou většinou skálopevně přesvědčeni, že jejich pokrokové ideje jsou pro školství spásonosné. Dokonce mají často pocit, že až s nimi přichází do zatuchlých škamen tolik očekávaná revoluce.

 Malinko zarážející může být fakt, že když zapátráte po jejich cv, většina z nich moc, nebo dokonce vůbec, neučila. Případně vydržela za katedrou jen velmi krátce a pak rychle hurá do reformního procesu.

 Docela mě zajímá, co podle jejich vizí tvoří učitelskou osobnost, když to, co učíte,

už vlastně umět nemusíte?

Když tedy pominu ten myšlenkový směr, který tvrdí, že celé školství je zbytečné, protože všechno přebere AI, pak jsou to většinou velmi krásná slova a myšlenková spojení. Že učitel má hlavně pracovat na udržení vnitřní motivace žáků, jejich sebereflexi a psychické pohodě…

  To je asi důležité vědět. Nevím sice jak to ladí s realitou kupříkladu inspektorských zpráv, které mnohde zohledňují právě aprobovanost, ale určitě je to stěžejní mít na paměti 

a aktivně udržovat vnitřní motivaci dětí. Protože dávná zjištění o tom, že hlavně musí chtít student sám, ta už patří také do ranku historických relikvií. Moderní kantorova osobnost musí přeci udržet vnitřní motivaci každého dnešního žáka či studenta levou zadní.

Alespoň tak to zní v éteru.

 Na nějaké vědomosti tedy pozor, říkám si. Mohlo by se to interpretovat, jako že nejdeš s dobou. Specializaci je lépe zatajit, podstatné je umět se naladit na flow.

    Nic z toho ovšem neplatí v době přijímacích zkoušek. Tam naskočí úplně jiný řád. Dokonale děti vybavit vědomostmi, aby zvládly / nejlépe bez stresu a v pohodě/ cermatí systém sofistikovaných testů, které / minimálně ti méně movití/ do té doby nikdy neviděly.  Zde se nasazují do boje utajované aprobační zálohy a jsem si skoro jistá, že všude chudáky deváťáky češtinu drtí aprobovaný češtinář. 

I vzdálenost, kterou ujedete z bodu A do bodu bé počítají společně s přísným matikářem, který sice v jiných ročnících může jako učitelská osobnost učit klidně i hudebku nebo zeměpis, protože proč ne…?

   Pak hledejte něco jako pravidla, co je ve školství dobré a co zastaralé, co se povedlo

a co pořád drhne.  Leda že by pořád nevědomky platila snaha o dávné latinské moudro, že errando discitur, tedy že chybami se člověk učí…?

    Abych ale jen nekritizovala. Ve skutečnosti je to neobyčejně napínavé. Jak říká Forrest Gump, nikdy nevíš, jaký bonbón si vybereš. Také nevíš, kdo tě přijde učit, jak bude připraven a v jakém oboru je odborník.

 I když vlastně, odborník ne, jen osobnost. Aby, až bude vaši školu kontrolovat česká školní inspekce, mohla spokojeně konstatovat, že aprobovanost je tady na vysoké úrovni. Jedna osobnost vedle druhé…

 

 

 

 

 

 

 

 

Šikmý kostel

 Třetí díl. Pořádná dávka čtení. 

Historie, jak ji ve zbytku republiky většinou moc neznáme. Neučí se o ní. Nemluví se o ní. Nechci dedukovat proč. 

Tak díky bohu za takové knihy. Trochu jsem tápala v postavách, od druhého dílu přeci jen už utekl nějaký čas. Ale příběh vás rychle vtáhne.

Pohled do druhé poloviny dvacátého století je docela smutný.  A nejen v tomto kraji, ono to bylo dost tristní všude. Nicméně, Těšínsko, česko-polské vztahy, kraj horníků - či-li havířů - je podle mě ve zbytku republiky dost neznámý. Nebo pokroucený, něco ve smyslu, že tam se těm horníkům žilo, to byly platy a jaké z nich dělali celebrity....

Tak si zkusme přečíst. A diskutovat, třeba:-)

Běh na dlouhou trať

 „Máš šanci v květnu konečně se začít hýbat,“ vysvětlují někdy zanícení milovníci běhu, kteří se pokouší zatáhnout do pravidelného pohybu i notorické kavárenské povaleče.

 „Je ideální čas, hezké počasí, pro sport jako dělané!“

A bez pohybu se nic nevyvíjí, lze ještě dodat, bez ohledu na roční období.

  Možná, že podobně argumentoval před sto dvaceti pěti lety Jiří Guth Jarkovský, když zakládal Český olympijský výbor.

„Pojďme se pravidelně hýbat, běhat, sportovat. Vždyť bez pohybu všechno zakrní!“

Jiří Guth Jarkovský byl ve svém argumentování zjevně úspěšný, vznikl nejen olympijský výbor, ale první čeští olympionici se objevili už na olympiádě v Paříži v roce 1900.

 Sport tehdy nebyl tak všeobecně rozšířen, nebylo to moderní. A určitě nebyl profesionalizovaný, proto nešlo o jednoduchou akci, založit olympijský výbor.

Ne snad, že by ten květen hrál rozhodující roli. Šlo o běh na dlouhou trať, jednalo se o tom dávno před 18. květnem, kdy vše vstoupilo v platnost.

Ale fakt, že květnové dny vybízejí k běhu či k chůzi v rozkvetlé přírodě, na tom se ani v letošním evropském květnu nic nemění.  Navíc lze symbolicky konstatovat, že i naše cesta do Evropy byl běh na dlouhou trať. A že letošní dvacetileté výročí neznamená žádné proběhnutí cílovou rovinkou, ale teprve pořádné rozběhnutí.

To určitě stojí za připomenutí a oslavu.

  Když k tomu přidáme i klasické májové tradice a zvyky, lze se proběhnout rozkvetlou alejí, s polibkem na závěr. A vizí, že i letošní květen nastartuje nějaký zajímavý běh na dlouhou trať. 

 

Objevitelé

 Někdy se na výletech cítíme jako objevitelé. Někdy totiž narazíme na kouzelná místa se zajímavou atmosférou. Místa, kudy kráčely dějiny.

 Jako třeba u tohoto jezírka, na místech, která kdysi bývala na dně mořském. 

Dnes jde o tajemné klidné místo kousek od Prahy, kde lze načerpat novou energii. Popustit uzdu fantazii.  A v lesním tichu čekat,  zda se z vody nevynoří třeba dinosaurus. 

Objevovat lze ale lze i jiné úhly pohledu. Kupříkladu na vzdělávání, zda vůbec má být nabízeno všem, když většinově jde mnohým stejně jen o ten papír. Kdysi se říkalo o bumážku, dnes je to certifikát. Nebo vysvědčení, je jedno, jak to nazveme. Doklad o absolvování. V podstatě lehce sofistikovaná prezenčka:-)

Někdy může dobře míněný zákaz paradoxně vykonat víc práce než bezbřehá nabídka všeho. Jsem přesvědčená, že zakázat některé knihy či spisovatele, docela to pozdvihne zájem o čtení. Učinit něco hůře dostupným někdy pomůže.

   Objevuji - ale to už delší dobu - nově zapomenutá slova a slovní spojení, kterým dnes už děti nerozumí. Ne, že by bez toho nemohly být, navíc mají svůj newspeak:-), ale s tím čtením to souvisí. Slovní zásoba se zužuje, je taková prostší, řekla bych.