Jiný vzdělávací systém

    Soudě podle mediální diskuse, opouštějí progresivní lidé klasické vzdělávání a hledají alternativní systémy.

Slovo frontální výuka se přesunulo do kategorie zakázaných slov, podobně jako známkování či písemka, nemluvě nečekaná…

 Některá dávná označení lze dokonce  už vnímat jak slova vulgární, kupříkladu zkoušení. Ostatně, to může být dneska označeno skoro jako šikana, podobně jako memorování. Nemůžete přeci chtít po dětech, aby se naučily zpaměti násobilku či vyjmenovaná slova. Vždyť k čemu jim to je? (to je nejčastější a nejagresivnější otázka oponentů).

Pokud už se připustí, že se to k něčemu hodí, ať si na to hezky přijdou sami, ať hezky znovu

 a znovu objeví kolik je třikrát tři při každém početním úkonu, určitě se to nemusí učit zpaměti…

A je vymalováno.

   Texty psané psacím písmem už také ve školách moc neobjevíte, proč by to přeci děti měly umět?

 Na gymnázium nám přichází děti, které píší jedině tiskace a ani to se mnohdy nedá přečíst. Moje otázka, jakkoliv nevinná, proč nepíší psace, je většinou uvrhne do viditelného stresu. Někteří mi ani nerozumí, s psacím písmem se dosud nesetkali. Jiní to neumí, nejde jim to, přijde jim to nesmírně složité. A pak, všichni jim přeci říkali, že psace nikdy psát nebudou, jen na klávesnici…

Sílu tohoto argumentu zkouším tím, že jim nabídnu psaní na počítači. Většinou do klávesnice buší dvěma prsty. Psaní všemi deseti? Co to je? To nás nikdo neučil…

Dobrá, zkouším je to tedy naučit.

Brzy ke mně doputuje povědomý argument. To je ale nesmírně složité, nestačily by jen dva prsty…?

A tak bych mohla pokračovat. Kupříkladu hodiny. Ty klasické, které máme na zdi, někteří opravdu neumí. Znají jen digitální čas. Z mobilního telefonu.

Digitalizace v praxi.

  Aby bylo jasno, nejsem zásadním odpůrcem alternativních cest. Možná spíš naopak, ráda  hledám. Ale i nacházím, marné hledání považují za slepou vývojovou linii…

Kupříkladu moje nedávné aktivní setkání s žákem z jiného vzdělávacího systému. Při klasických testech nic, ani ťuk. Ale dobrá, stane, člověk je nervózní, všechno je jinak, při zkouškách nemusí být člověk vždycky fit, dejme mu šanci…

Nabízená šance probíhá už poměrně dlouho. Napjatě čekám, v čem bude jiný a originální. Samostatný, kreativní.. s nápady… Nebo třeba nadaný ke komunikaci, vím se vším rady…Geniální matematik, jazykově nadaný, skvělý debatér…Člověk, který si prakticky poradí se všemi okolními nástrahami…

No, zatím vůbec nic. Ale vůbec nic. Hezky česky, lautr vůbec nic…

Tak si říkám, zda jde o osobnostní rys či výsledek jiného vzdělávacího systému nebo

o prachobyčejnou náhodu…

Ale spíš o tom přemýšlím, protože nahlas pojmenovat to moc nejde. Mohlo by to být setkání s neúspěchem a to není z hlediska dnešního přístupu výchovné.

 

Kam dál?

  Diskuse o směrování školství se vede od doby, co mi paměť sahá. A to nejen ta pracovní, už jako dítě jsem zažívala chvíle, kdy se měnily osnovy, debatovalo o nových směrech a začínalo se pracovat kupříkladu s množinami, což (jako všechny změny) vyvolávalo nářek o nevzdělanosti další generace. Jako by se všichni, kdo prošli nějakou formou vzdělávání, pasovali na ty vzdělanější. Chvíli se tou představou kochají, poté přijdou s vizí, že právě oni vědí, co je pro nastupující generaci a pustí se do reforem. Často přestávají zohledňovat dětské potřeby, ale realizují svoje ambice na poli vzdělávání. Další krok je většinou vymezení, ti, co chtějí radikální reformu nemají rádi ty, co jsou mírnější nebo dokonce nechtějí reformu žádnou. Pak se do toho vloží státní prvek, kdy si některý z kolujících ministrů hodlá vysloužit zápis do historie a reformu (jedno v jaké podobě) prosadí silou moci. O tom by mohli vyprávět aktivní účastníci (či letití čekatelé) státních maturit, státních příjímacích zkoušek, inkluze, digitalizace či alternativních metod vzdělávání. Prostě padni komu padni. V úvahu je třeba také vzít napětí mezi jednotlivými typy škol, kdy základky sočí na osmiletá gymnázia, státní školy na ty waldorfské a naopak, vysoké pohrdavě hodnotí úroveň těch středních a ty zase dští síru na základky, je to prostě takový začarovaný kruh. Co učit, aby to mělo smysl pro děti jednadvacátého století, ale v podstatě nikdo neví. Někteří zavrhují veškeré klasické předměty, včetně jazyků. Prý máme google překladač a wikipedii. Jiní sází na zájem dětí někteří na počítače, další na průbojnost. Všechno jsou to hezké vize, snad vyjma toho google překladače, to je podle mě dost velký scio úlet, ale třeba to tak vidím jenom já. Ale kam dál se pořád řeší. Myslím tím ve veřejném prostoru, kde je školství vděčným námětem debat, protože každý si myslí, že mu rozumí. Jaderná fyzika, kupříkladu, je těchto emočních myšlenkových výlevů zcela jistě ušetřena. Přičemž si myslím, že pokud zůstane zachována svatá trojice, za kterou považuji citlivý, leč důsledný přístup k dětem, budování vztahu a respektu k okolí a k sobě a podpora různorodých schopností a zájmů, pak může být školní docházka docela příjemná záležitost a směr našeho školství naprosto jasný- vychovat flexibilní a šikovné lidi, schopné postarat se o sebe, svou rodinu, kteří nežijí podle hesla: po nás potopa. To je, podle mě, dobrý směr a jasná vize?

 

Jak cestou nezabloudit..

„Musíš jim ukázat různé cesty,“ 

říkávala moje první paní ředitelka, když jsem si zoufala z protočených očí osmáků v Národní galerii.  Ani v jiných galeriích či výtvarných dílnách (tak se tehdy říkalo workshopům) to nebylo lepší. Zdálo se, že je to nebavilo. 

Pak přišly do školství jiné módní trendy, hodně populární se stala finanční gramotnost. Snad v zárodku s ušlechtilou myšlenkou, aby děti uměly hospodařit a v dospělosti se nestávaly obětí podvodníků či tzv. šmejdů. 

Při výkladu o hypotékách, dluhových pastech či penzijním připojištění se osmáci tvářili jako ti před nimi před obrazy Gustava Klimta.

Dnes je zase trendy informatika, tak uvidíme, jaký přinese efekt do budoucna. 

Já chci zůstat u komparace finanční gramotnosti a umění, tedy věcí dost nesrovnatelných, takže jde spíš o jakousi symboliku, přemítáním nad tím, co může být ve škole přínosem a co ne. Jakou tu cestu zvolit?

  Moji snahu o kulturní osvětu studentů postavil do jiného světla student, jeden z těch, co kdysi protáčeli oči, když mě, pár let po maturitě, náhodně potkal a nadšeně mi vykládal, jak dokázal okouzlit svou novou slečnu svými znalostmi obrazů a výtvarníků.

„Děkuji vám, já sám bych tehdy do galerie nešel ani za nic. Teď jsem za to strašně rád…“

S úsměvem se rozloučil a upaloval za svou láskou.

   Potěšil mě, o tom žádná. A zároveň přispěl svou troškou do mlýna v debatě o tom, co je ve škole důležité a inspirativní. 

Nutno podotknout, že jde o debatu domácí, nikoli na úrovni novinářské či dokonce ministerské. Prostě takové nedělní zamyšlení. 

Já razím zásadu, že  děti mají nahlédnout do oblastí, které jim v dospělosti mnohdy mohou zůstat utajené. Třeba právě galerie či divadlo, vždyť kolik dospělých chodí do galerie a rozezná Mánesa od Schikanedera? Pokud to není jejich záliba či koníček, nebyli k tomu vedeni v rodině, život je k tomu nedonutí. 

K finančnímu vzdělávání je naopak život nějak dotlačí, musí se zajímat o hypotéku či vytvoření účtu. 

A časem i o to penzijní připojištění, které je tedy v patnácti naprosté sci-fi, tak naprosté, že si ho ani nedovedou představit.

Pravda, mohlo by to dopadnout stejně jako s tím uměním, že v podvědomí cosi zůstane a až přijde čas, tak se to zaktivizuje. Ale bod pro moji argumentaci je právě v tom, že do té galerie vás život nedotlačí, zatímco do banky zcela určitě.

   Nepamatuji se úplně přesně, kdy jsem o těchto dvou školních cestách začala víc uvažovat. Myslím, že právě v okamžiku inspirativního setkání s bývalým studentem. Výsledku jsem se nedobrala. Snad jen k tomu poznání, že pravdu vlastně už měla kdysi paní ředitelka, je třeba ukazovat jim různé cesty.

  V současnosti je sice plno školských systémů, ale cesta je taková klikatá, neřku-li až chaotická. Chybí ji přehledné turistické značky.

Popravdě řečeno, snadno se v tom systému zabloudí. Docela dost sází na virtuální navigaci. Zvlášť v současnosti, kdy se intenzivně digitalizuje. Všeobecně se totiž jaksi samozřejmě předpokládá, že budoucnost bude hodně online. A málokdo se umí zastavit, protože videa na tik toku trvají maximálně minutu a frnk, jede se dál. Kdo by pak celé hodiny bloudil galerií, postával před obrazy a vstřebával jejich krásu?

Ne všichni to tak mají, samozřejmě. Jsou naštěstí ještě dinosauří potomci, kteří to mají jinak. Když se mohou odpojit od sítě, učiní tak s radostí. Za určitých okolností i využívají pomalá média, jako jsou sešity, knihy či zmiňované obrazy. Cítí je, jako důležité. A zkoušejí ty různé cesty. Jsou to ale osamělí turisté, půlnoční běžci....

Těch, co zběsilou rychlostí bloudí školním světem s pomocí virtuální navigace, je zjevně mnohem víc.

A prostory Národní galerie jsou většinu dne poloprázdné....

 

Broučci ve škole

 Se zájmem jsem sledovala "causu" Broučků, kterými premiér Fiala během prvního školního dne obdaroval prvňáčky v Ostrově nad Ohří. V tělocvičně je tam hromadně rozdávali. 

Asi bych to nevěděla, kdyby se nerozbouřila diskuse na sociálních sítích, nad vhodností výběru knihy, nad symbolikou, nad tím, co nutíme děti číst či nad nechtěným dvojsmyslem, kdy před zimou v energetické krizi premiér rozdává knihu, kde hlavní hrdinové ví, co je čeká. 

Pomodlíme se a zmrzneme.

Jsou to všechno zajímavé konotace. Řekla bych, že ekipa kolem premiéra vůbec netušila, co rozdává, o nějakých dvojsmyslech asi neuvažoval ani samotný premiér.

Děti budou knihu vnímat jako ministerský dar, až jednou budou vnoučatům vyprávět, jo to bylo tehdá, když byl pan premiér ve škole...., ale srdečně pochybuji, že ji někdo z nich bude číst. 

Broučci se ostatně už moc nečtou ( jistě, můžete mi oponovat), jsou pro malé děti obtížní, těžko uchopitelní, jde o složitý jazyk a v neposlední řadě i docela pesimističtí, byť reálně zobrazují koloběh života. 

Ale přesto to ve mně vzbudilo zájem. Co tedy měl darovat? Jaká kniha by byla z tohoto úhlu pohledu vhodná? Není to celé tak, že dětem nabízíme ty literární perly, které jsme měli rádi v dětství my? Pokud tedy nepočítám ideologické úlety, které občas politici používají, ale z toho Broučky nepodezřívám. Byť ta vyhlídka zmrznutí je docela aktuální, ale skoro jsem si jistá, že jde o kouzlo nechtěného...

Takže zpět. Měl nabídnout jinou klasiku? Nějakého současníka? Je to ukázka našeho vztahu ke čtení nebo jen náhoda? 

Všechno jsou víceméně řečnické otázky. Ale rozvíjejí úplně jiné linky uvažování. Jak je to s naší klasikou a s čtenářskou gramotností? Co vůbec čtou naši nejmenší, pokud tedy vůbec čtou? A tak bych mohla pokračovat. 

Za mě osobně jsou tedy Broučci spíš Danajský dar, nevhodný a nešťastný. Z hlediska symboliky, čtenářství i věku dětí. Ale na druhou stranu, alternativu nenabízím, nemám. Takže vlastně jen lacině kritizuji. I když já si myslím, že tvořím jakousi glosu:-)

Syn

 Další román Lois Lowryové. Inspirace pro mladé čtenáře. Kdo kdysi četl knihu Dárce, jistě se rád podívá na zakončení celého cyklu pod názvem Syn. Po druhém a třetím díle, který jsem i já vnímala buď jako slabší nebo chaotický, byť nezavrženíhodný, přichází závěrečné vyvrcholení. Fakt dobré, stojí za přečtení. 

Vztahy

 Tentokrát mezi dětmi a učiteli. Někdy napjaté, jindy vřelé. Často neutrální. Mohou být i negativní. Hraje tady roli spousta faktorů, od povinnosti přes zaujetí až emocím. Víc se řeší vztahy učitelů k dětem. 

Nemám nyní na mysli ty mimo rámec, nezákonné, které také v poslední době proletěly mediálním světem. To je téma mimo hru. 

Chci se krátce zamyslet nad těmi běžnými vztahy. Tam se učitelům vytýkají zejména dvě krajnosti, buď si děti drží příliš od těla, jsou na ně přísní a nikterak se s nimi nemažou, nebo si hrají na jejich kamarády, nabízejí jim tykání, nic u nic nemusí. Nejlepší je, jako vždy, zlatá střední cesta. Osobně razím zásadu, že nemohu se studentem na pivo či si s ním tykat, pokud je můj student, učím ho. 

Je poměrně dost jedinců za katedrou, kteří to tak nemají a nesouhlasí se mnou. Vnímají jako svoji uvolněnost či potvrzení své svobodomyslnosti, když se s nimi opijí či když jim v hodině tykají.

Nemám v úmyslu to nějak soudit, jen to konstatuji, jako postřeh ze sboroven. Je ve stejné rovině, jako kupříkladu situace, kdy děti, o kterých si myslíte, že s nimi máte dobrý vztah a vycházíte s nimi, vás v okamžiku, kdy je neučíte, přestanou zdravit. Už vás nepotřebují. Lísají se nyní k jiným.

Není to většinová záležitost, spíš takové bizarnosti, které vztah mezi učiteli a žáky nabízí. Tyto mapují přítomnost, tady a teď. Do této vztahové množiny ale patří i uzrávání, jak se během let vyvíjí vztah k učiteli či dětem. Stane se, že kantory, které jsme na škole nesnášeli, třeba jen proto, že byli přísní a nároční, s lety zhodnotíme. Oceníme, že díky nim něco umíme, a nemusí to být zrovna encyklopedické znalosti. Dovedeme se třeba vymezit, prosadit se, stát si za svým názorem. A dojde nám, že to byli ti, na které vzpomínáme, které si pamatujeme. Ty, kteří nám vše prominuli, a v jejich hodinách nám bylo tak báječně uvolněně, protože jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, najednou v paměti nemáme. Splývají nám do neurčité hmoty. Stejně tak obráceně, žák, který mi vždycky dělá radost svou třepotající ručkou v první lavici a vzorně vyplněnými úkoly, může upadnout v zapomnění, protože v učitelské hlavě uvízne spíš ten sympatický rošťák s názorem.

Jde jen o marginálie, vztahy ve školství jsou mnohem složitější a komplikovanější, zachytila jsem jen jednu nepatrnou variantu. Takovou mapovací fázi, nic sofistikovaného. Trochu i vlastní zkušenost, hodně takové pozorování, které mě v poslední době ve školství baví. A vede k zamyšlení a glosování.

Jak to máte se školními vztahy vy?

Autogramiáda

 Přesněji řečeno šlo o prezentaci knihy, která byla spojena s oceněním dětí z Prahy 8, které se zúčastnily literární a výtvarné soutěže o Jindřišce Novákové. Dívka s kolem. Byla jsem mile překvapena, jak moc je v Praze 8 šikovných a nadaných dětí. Krásné kreslí i maluji, hezky píší, bylo to hodně inspirující. Nu a po slavnostní části došlo i na zmiňovanou autogramiádu. To jsou takové milé záležitosti spojené s knihou. Navíc Zámeček v Libni je krásné místo, důstojné prostředí. Hezké to bylo. A kniha se i dobře prodává, takže zatím dobrý...