Deset let

Deset let je název výstavy na Staroměstské radnici. Vystavuje Jan Šibík a již z názvu je patrné, že zde reflektuje deset let své tvorby. Vyrazili jsme se studenty v rámci výtvarného semináře. Netušili jsme, že narazíme na opravdického pana Šibíka, u vchodu na výstavu samotný mistr. To je tedy paráda, děti měly neopakovatelnou možnost s ním prohovořit o jeho práci. Nejvíc jsem sice asi debatovala já, ale našli se zvídaví jedinci, kteřísi tuto příležitost nenechali ujít a vyptávali se. Na fotky, na cestování, na dojmy a pocity. Těch samozřejmě výstava nabízí nepočítaně. A jsou to většinou dost šokující emoce. Všechny fotopříběhy vezmou za srdce, mnohé způsobí onen klasický fyziognomický jev, kdy vám prostě spadne čelist. Mě nejvíce zasáhly prostitutky z Keni, které se musí prodávat, aby uživily děti. Prodávají se za dolar!!jsou HIV nakažené, rodí HIV nakažené děti, brzy umírají, koloběh totální beznaděje. A pak mi ona příslovečná čelist poklesla před fotkami z Košic, kde při pohledu na záběry z romského ghetta nevěříte, že je to vlastně za humny, v Košicích! Ale ani ostatní záběry vás nenechají v klidu, ať už je to Severní Korea, Ukrajina či ostrovy v Řecku, kde se tísní miliony uprchlíků. Prostě, pokud můžete, jděte se na výstavu podívat. Ať už jako zájemci o fotografii, reportáž či prostě jen tak. Znovu vám dojde, že tady si fakt nemáme na co stěžovat.Uvidíte skvělé fotky. A třeba také potkáte samotného Jana Šibíka.

Beseda v Lysé nad Labem

Šňůra s Doskočištěm protektorát pokračuje. Pan nakladatel ( někdy se ke mně chová dost macešky:-() , sarkasticky tvrdí, že když se neprodá ještě alespoň čtyři sta kusů, máme zase smůlu. Tím zase myslí asi to, že opět nebudeme mediálně slavní. To snad ani nechci, ale prodávat by se kniha mohla. Také pro to dělám maximum. V Lysé nad Labem třeba další zajímavá beseda. Líbilo se mi tam, ač čtyři sta knih jsem rozhodně neprodala. Ale i deset je dobrých .Uvidíme co další knihovna v rámci našeho letošního turné:-)
A mimochodem, pro další knihovny, ba i školy se hlásí, se určitě ještě nějaké místo najde, byť do léta je plno.  Ovšem není narváno, takže dalším výzvám k besedě se nebráníme:-)

Žulový Stalin

Je příběh takřka hlavně z Letné, proto jsem ráda, že mě neminul. Události kolem stavby monstrózního sousoší jsou zde rozvedeny do pohnuté historie padesátých let. Autor jako pamětník nás provádí příhodami, které se běžně do učebnic dějepisu nedostanou. Je to zajímavé čtení, při kterém mě znovu napadá, jak je historie jednostranná. Kupříkladu Gottwald. Nejdřív neskutečná adorace, poté cejch zločince. S tím souhlasím, jen mám dojem, že těch zločinců by mělo být vyzdviženo víc. Fanatický gauner byl podle mě Kopecký, Nejedlý či tzv. Tonda Zápotonda, který se navzdory všemu dosud nese naopak pozitivní nálepku hodného komunisty ( dost oxymóron, ale je tomu tak).  Nicméně, hlavní dějová linie se týká sochy a samozřejmě Otakara Švece, jako vítěze soutěže a tudíž hlavního autora „fronty na maso.“ Seznámíme se s jeho počáteční tvorbou, okolnostmi kolem soutěže i stavby samotné a poodhalíme pohnutky vedoucí k sebevraždě jak umělcovy manželky tak i jeho samotného. Zvláštní kapitolu pak tvoří odstřel pomníku, který vznikl ze zvůle režimu a zvůlí stejného režimu byl ve finále zlikvidován.  Obrovské oběti lidské i finanční. To vše je Žulový Stalin. Zajímavé čtení

Masopust

....všude kam se podíváš. Ve škole, ve všech městských částech, na venkově, prostě všude. Čas masopustní, čas veselí:-)

             A to i přes to, že dnes je takové historicky tragické datum

Chcete podnikat?

Těžká otázka. Odpověď jste na ni mohli nalézt v rámci CSP v naší kvartě, kam zavítal  další statečný tatínek, pan Stanislav Skala, který studentům smysl a podmínky podnikání dokonale přiblížil. Jeho vynikající prezentace vysvětlila nejen cestu k vlastnímu podnikání, ale hlavně nastínila i možnosti, které se dětem v tomto směru naskýtají, co všechno musí zvládat, nač by se jako potencionální adepti měli připravit. Přidaná hodnota (a velmi cenná)byla hlavně v tom, že mnohé příklady a cesty, které dětem pan Skala představil, jsou využitelné i v životě, nejen v podnikání.

Celá přednáška byla vedena hodně interaktivně, již předem se děti seznamovaly se životy významných podnikatelů a za své eseje se jim dostalo odměny. Stejně tak si odnesly dárky po hodině, která jim dala nejen vědomosti a nové poznání, ale i řadu podnětů k zamyšlení. A jako třešničku na dortu si odnášely časopis Forbes, který jim pan Skala zprostředkoval a předal. O zajímavosti setkání svědčí i fakt, že se protáhlo na dvě vyučovací hodiny a pořád bylo atraktivní. Domů jsme odcházeli s pocitem, že pustit se do podnikání opravdu stojí za to. Odpověď na úvodní otázku tedy jednoznačně zněla, že ano. 

Nákupy

Někdy, když tak bloumám narvanou Billou, kde to zejména v pátek v podvečer připomíná okamžik těsně před vypuknutím hladomoru, protože jinak si přetékající koše vysvětlit neumím, vzpomenu si na doby, kdy se v policích Jednoty krčíval osamělý bílý jogurt mezi dvěma pribináčky a oblíbeným přeslazeným mlékem v tubě Jesenka. Možná tady by se hodilo psát o hladomoru, respektive řízeném hladomoru, ale kam až moje paměť sahá, hlady jsem nikdy netrpěla. Z toho je jasně vidět, jak je všechno relativní. Je zřejmé, že i když panoval zjevný nedostatek, bída vypadá úplně jinak. Proces, který nastal po sametovém převleku, je s určitou nadsázkou srovnatelný s oblíbeným římským chléb a hry.

Dobře nakoupit znamenalo v mém dětství mít v první řadě známosti. V řeznictví, v zelenině či v sámošce. Přičemž třeba právě samoobsluha, jak si ji pamatuji, byla velmi neosobní a bezduchá. Pro mě znamenala obchodní ráj paní Roušavá. Stará obchodnice, která prodávala v krámku se smíšeným zbožím (dlouho jsem tomu termínu moc nerozuměla), která měla vždycky všechno, nepoužívala kalkulačku, protože sčítala z hlavy, pamatovala moji maminku, když byla dítě a uměla povídat i naslouchat.  Například moje první samostatné nákupy jsem absolvovala právě u ní. Doma se nikdo nebál, že mě ošidí nebo okrade. V samoobsluze již taková jistota nepanovala.

V rodinné sbírce máme několik historek s touto paní obchodnicí. Vždy adekvátní době. Maminka jako dítě, v době, kdy se vše pořizovalo svépomocí, měla za úkol obstarat jedno deko, které tehdy sloužilo ke konzervaci.

Přišla do obchodu a žádala jedno kilo.

„Kilo čeho?“ tázala se paní Roušová.

„Prostě jedno kilo,“ opakovala maminka. Zkušená prodavačka trpělivě sondovala, cože to dítě chce, což zjistila až důsledným rozborem dětské představivosti. Jedno deko nakonec maminka zakoupila a vítězoslavně odnesla domů, kde se stalo zdrojem dalšího pokračování potravinového řetězce.

I já jsem měla s paní Roušavou svojí příhodou. Vyrůstala jsem v době, kdy byl neustále něčeho nedostatek. Plánovaná ekonomikaJ- Jednu chvíli nebyl květák. Nic fatálního, třeba s nedostatkem toaletního papíru naprosto nesrovnatelné, ale doma si asi občas posteskli, že by nebylo od věci si na dané zelenině pochutnat. Asi se tehdy spíš asi těšili, že si ji vypěstují sami, ale dětský rozum si vše dešifruje po svém. A tak, když jsem u paní Roušavé spatřila zeleninu, kterou jsem považovala za květák, rychle jsem svůj objev běžela oznámit mamince. Tu to zjevně překvapilo, leč usoudila, že je nasnadě využít „chyby“ v socialistickém zásobování a důkladně nakoupit. „Přines alespoň čtyři!“ vtiskla mi do dlaně několik papírových bankovek a já upalovala zpět k paní Roušavé. Maminka pak byla docela v šoku, když jsem ze síťovky vysypala čtyři zelí. Tuto moji záměnu neodhalila ani bystrá prodavačka, které dost vrtalo hlavou, k čemu potřebujeme tolik zelí, ale to jí nadšená Jituška vysvětlit nedovedla. Nedovedla to ani doma, ale ta radost, že přispěla k zásobování rodiny, byla natolik nakažlivá, že se na tu prvňačku nikdo ani nemohl zlobit. Tak to prostě tehdy bylo.

Nevím, jak by přežívala paní Roušavá dnes, asi nijak, spolkl by ji nějaký supermarket. Prodavačky, které přišly po ní, ani zdaleka nedosahovaly jejích kvalit. Zájem si získávaly hlavně tím, že byly štěkavé a jediné co neustále opakovaly, bylo: nemáme, není, nebude…. Vlastně si někdy v současné mašinérii připadám stejně neosobně jako tehdy, s tím rozdílem, že skoro všechno dneska je. Nekomentuji fakt, že mnohdy vám podsouvají zboží prošlé, předražené či nekvalitní. Protože pokud jde o srovnání kvantity, tak ta nyní vládne. O kvalitě nikdo nemluví.  Neustálé přibývání nadnárodních obchodních molochů působí mnohdy až podivně. Copak se tady tolik supermarket může uživit? Asi může, když pořád přibývají. A je v nich stále plno. Ale takovou prodavačku, jako byla paní Roušavá, abys hledal v pravé poledne s lucernou. Protože lidství se z této pradávné mezilidské obchodní transakce dávno vypařilo. Kvantita nahradila kvalitu. Naštěstí nic není definitivní.  A také absolutní. Takže co není nyní může být později. Naději sic e nikde nekoupíš, ale dokud je, nic není ztracenoJ

Biskup Václav Malý

v hlavní roli dnešních našich dalších Hovorů. Úžasný host, úžasný zážitek. Pan biskup dokázal naše auditorium zaplnit do posledního místečka. To, že je charismatický a má dar řeči, je cítit i přes média. Ovšem naživo je to úplně jiná káva, silnější samozřejmě:-). Tématem Hovorů byla existence ( či spíše přežívání) církve za minulého režimu, systém podzemní církve a vůbec, vztah režimu k náboženství, a pak situace kolem Charty 77, kterou pan biskup podepsal. Pan Malý přišel, nadechl se a hodinu nás nenechal vydechnout, mluvil jak kniha ( z hlavy, bez jediné papírové poznámky). Následoval prostor pro dotazy a zdálo se, že večer hned tak neskončí. No, nakonec jsme pana biskupa propustili, všichni s pocitem, že večer měl velký smysl a že odcházíme nejen obohaceni o nové dojmy, vědomosti a zážitky, ale hlavně nabiti novou energií. Zážitek to byl, jeden z největších.