Citadela

 Když válka, tak se vším všudy. Týden válečných zážitků završí román Citadela, který sice není jen na neděli, protože jednak jde o téma bolestné, jednak je to román se všemi typickými atributy, tedy i s takřka šesti sty stranami.  Kate Mosse v románu Citadela mapuje francouzské hnutí odporu.  Ocitáme se tedy v Carcasonne v roce 1942 a sledujeme příběh odbojové skupiny Citadela, která je složená z žen a jejímž cílem je pomoci k vítěznému konci války.  Jde tedy o kombinaci dramatu válečného i milostného, prolínají se příběhy mnoha lidí a otevírá se nový prostor na francouzskou válečnou historii. O francouzském Hnutí odporu se tady vlastně moc neví, tudíž je to zajímavé frankofonní rozšíření obzorů.Čte se hezky, byť místy jsem měla pocit určité zdlouhavosti, ale opravdu jen místy. Navíc Carcasonne jsem si také procestovala, nemohu sice říci, že ho znám, ale byla jsem tam a tím pro mě dějová linka získává větší zajímavost.  A vede mě to k pátrání po jejích dalších knihách, protože Citadela je pro mě premiérové seznámení s touto autorkou, která není modelkaJ, ale zajímavá spisovatelkaJ

                                        

Ve školce

   Onehdy jsem při potulce městem narazila na skupinku dětí z mateřské školy. Spořádaně kráčely z dopolední procházky na oběd. V jejich čele jsem identifikovala svoji spolužačku, která je s bohorovným klidem vedla po chodníku směrem k mateřské budově. Připojila jsem se, na pár slov. A valila oči, protože ten zástup malých dětiček ve mně vzbuzuje až posvátnou hrůzu. A zodpovědnost. Mě by asi podobná práce brzy přivodila žaludeční vředy. Ne snad tedy, že by práce s většími dětmi byla nějakou procházkou v růžové zahradě, leč vždycky mi přišla snadnější. Lépe se mi s nimi komunikuje, vidím u nich určitou dávku samostatnosti (někdy samozřejmě až příliš velké, to je ale zase jiná kapitola:-)), zatímco školka je permanentní pohotovost a soustředěnost. Jsou tedy naprosto roztomilí, spořádaně kráčí za svou paní učitelkou, která je pro ně takřka bohyní. Nu, toho se tedy v devítce vskutku nedočkáte, leč zase nemusíte svoje svěřence převlékat, obouvat, přebalovat či krmit. Krom toho  máte pocit, že hlídáte pytel blech.    Paní učitelka to ovšem zvládala v klidu a pohodě, děti na ni kulily ta svoje bezelstná očka a spořádaně vykonávaly všechno, co jim klidným hlasem vysvětlovala. Líbilo se mi to, je to i svým způsobem nabíjející (tedy pro mě v roli návštěvníka), jinak si myslím, že je to práce totálně vyčerpávající. 
To je můj krátký poznatek z exkurze do mateřské školky, ke které jsem přišla jako slepý k houslím. Vyloudila mi úsměv na rtu a zároveň připomněla obrovský obdiv, který si tato práce zaslouží. 
A to i přes to, že mi zase jiná učitelka vyprávěla hororové story o rodičích, kteří odloží dítě do školky se slovy, aby jim ho tam nějak dovychovali. Tedy drobeček neumí nic, obout se, zavázat tkaničky, ba ani na toaletu si dojít.... Tak to je zase jiné téma. Moje nedávné nahlédnutí do práce učitelek ve školce bylo z těch laskavých, příjemných. A obdivných, o tom žádná. 
  Když pak sleduji svoje pubescenty, říkám si, jak ten čas letí.....

Kino Ládví

  Multikino Ládví, které máme za humny, je velmi vstřícné k vzdělávání mládeže a pokud hrají nějaký zajímavý film, vždy jsou ochotni nám ho promítnout tak, abychom ho mohli zařadit do výuky. Již jsme se tady takto setkali s Nicolasem Wintonem, viděli Lidice či Colette. 

  A včera jsme zkusili Památkáře. Je to  pro děti jiný úhel pohledu, a přestože film není vyhraněný svým žánrem, tedy chvíli komedie a chvíli drama (mně to tedy nikterak nevadí, ba naopak), vyrazili jsme na poslední dvě dopolední hodiny na válečný příběh záchrany umění.  

 Příběh Památkářů přispěl k válečné atmosféře celého tohoto týdne, kdy se na válku díváme z mnoha různých úhlů. A jelikož leitmotivem týdne je "Protektorát", míříme přes Památkáře k pátrání (tedy jen virtuálnímuJ) po ztracených českých památkách a osudech českých galerií. Zajímavé. Těším (e) se J.
  NNávštěva kina jako sociologická studie,  rozbor těch okamžiků, kdy prostor trochu připomíná krajinu po nájezdu Hunů, si nechám na později. Dnes jen akcentuji zmíněný filmový kousek a očekávání, že jsem zvědavá, co vypátráme o českém ukradeném umění. Protože i z Protektorátu mizela umělecká díla...

Jaro

   Jelikož je pravidlem, že všechno je v podstatě jinak, už ani jaro není stará známá jistota. Nejenže ho nedělá jedna vlaštovka, ono navíc ani už dávno nezačíná 21. března, ale o den dříve. Tedy dnes. A údajně ho již jako jednadvacátého nežije nikdo. Leda snad naši praprapraprapravnuci,pokud se do té doby lidstvo úspěšně samo nezničí.

Je tedy načase přepsat učebnice vlastivědy, které se ale většinou nepřepisují ani kvůli zásadním historickým poznatkům, natož pak kvůli posunutému jaruJ. Po letošní teplé zimě zejménaJ.

A tak jedinou smůlu má vlastně Radek, který přišel o svátek v první jarní den, který nyní slaví Světlana. Což je vlastně víc symbolické, je to svátek světla, tedy je Světlana víc než jarně typická!

 Jak časem vysvětlit jaro posunuté na Josefa půjde hůř, ale to je za tak dlouho, že nás to rozhodně nemusí trápitJ. Ne snad, že by mě posun jara nějak trápil, jen to zmiňuji navzdory učebnicím občanské výchovy, které zarputile trvají na jednadvacátémJ. Mám to datum ráda, ale letos třeba jen z onoho prostého důvodu, že je pátekJ A někteří milí jedinci mají narozeniny či svátek. Jaro jako takové s tím zas tak nesouvisí. Na něm je podstatné hlavně to, aby vůbec přišlo. A vydrželo. Když letos začíná na den frankofonní kultury, která je radostná sama o sobě, mohla by ta radostná fáze právě dnes vypuknout v plné parádě.  Bon voyage:-)

Josef

    Josef je na tom tak trochu jako Jan. Dva v jednom. Konkrétně, dvě hezká jména v jednom. 

Zatímco Jan má svého Honzu, často ještě navíc „českého Honzu“, Josef má svého Pepu. Někdy i „pražského Pepika“, ale to už dávno není pravidlem. 

Navíc, Josef se zdá být natolik populární, že by jeden neřekl, že může ještě něčím překvapit.  A může, a jak. Jednak tím, že slavné jméno zpopularizoval až panovník Josef II., který vstoupil do povědomí svých poddaných jako člověk laskavý a lidový. Těžko říct, zda tomu tak opravdu bylo, spíš asi ne, leč pověst trvalého charakteru zapříčinila, že mít doma malého Josífka se stalo hitem doby. Nemalou zásluhu na tom samozřejmě měla i Babička Boženy Němcové.  

A přes všechny výkyvy, které s sebou přináší módní vlny ohledně jmen, se Josef na výsluní drží stále. Ba dokonce jsem přesvědčena, že je to jeden z mála svátků, který znají všichni, i ti, co do V.I.P. klubu Josefů nepatří. Prostě 19. březen je v tomto směru prostě pojem.  Když se řekne, že je něco „na Josefa“, většina průměrně gramotného národa tuší, kdy se to asi odehráváJ.. .

    Navíc mít doma Josefa nabízí tolik různorodých variant oslovení, aniž bychom jméno nějak prznili, že to už samo o sobě svádí k pojmenování. Protože mít kolem sebe Josífka nebo Pepu, je prostě samo o sobě zážitek. Třeba i lingvistickýJ. Jde přeci o Pepu, Pepka, Pepíčka, Pepiku , Pepana, Josefa, Jožku či Josífka….

   Mám několik takových mužů ve svém okolí, respektive i v příbuzenstvu, kdy už vyslovit spojení strýček Pepík  znamená definovat radost a lásku. Jistě, lze takto glorifikovat všechna jména, leč devatenáctého března, kdy je takřka státní svátek, nelze jinak, než připomenout všechny milé Josefy. Ať už ty, co geniálně hrají na housle, vedou místní zastupitelstvo či jsou malí nadaní fotbalisté. Všechny. Prostě Pepa je Pepa.

  A i když třeba výše míněný „pražský Pepik“ může být dneska kdekdo, na skutečného Josefa prostě nemá. Už jen proto, že zrovna dnes je bude oslavovat celý národ. Naše milé PepíkyJ.

                            Všechno nejlepší…

Divadlo U Valšů

 Přestože se cítím být „divadelnicí“ a pražská divadla mám docela zmapovaná, U Valšů jsem byla dnes poprvé.  Člověk prostě stále objevuje něco nového. Do divadla jsme vyrazili už dopoledne, za účelem setkání se ženou, která zažila Protektorát. Takže vlastně na besedu s pamětnicí.  Organizátoři se tak staví čelem k 75. výročí vzniku tzv. Protektorátu, což je i moje téma ve škole, celý tento týden. Setkání nám tedy přišlo ohromně vhod. Navíc, do centra se v běžný pracovní den jen tak nedostaneme, takže zážitek i z tohoto úhlu pohledu. Vždycky mě překvapí, jak mnoho lidí se tam potuluje, což nabourává mou idealistickou představu, že jsou dopoledne všichni v práciJ. Dnes jsme se tedy potulovali i my, konkrétně asi čtyřicítka dětí, která se se mnou vydala proti proudu času. Divadlo jsme objevili bez potíží, zaplatili vstup padesát korun na hlavu a mohlo se začít. A paní, ročník 1924, byla báječná. Jednak skvěle vypadala, věk bych jí tedy rozhodně nehádala. A pak, výborně vyprávěla. Hezky, všechno srovnané, mělo to spád, myšlenku, náboj. Myslím, že takové setkání se hned tak nepoštěstí. Děti poslouchaly, byl to velký zážitek. Pro mě o to větší, že paní pochází z mého rodného kraje, což jsem předem netušila. Bylo to takové Odnikud nikam v reálu. Báječné připomenutí historického výročí.

Měsíc knihy

   Březen býval měsíc knihy. A i když už léta není, ten slogan se mi tak vryl do paměti, že ho v podstatě užívám dodnes. Pravda, kniha je dnes poněkud pomalejší médium, ale jsem přesvědčená, že svoje příznivce neztratila ani po masivním ataku čteček a e-knih. Prostě papírová je papírová:). A jako taková má celý tento měsíc svůj svátek. Měla by ve větší míře probíhat autorská čtení, ve školách by se měla více akcentovat moje oblíbenou aktivitu, že "čtení pomáhá," ( a opravdu pomáha), besedy v knihovnách i jinde, určitě by se mohla i zvýšit prodejnost knih. Nevím, jak je to v reálu, to je jen taková moje vlastní představa o oslavách během měsíce knihy. Sama si  svátečně dopřávám větší frekvenci návštěv knihkupectví, zejména moje oblíbené letenské, kde jsem pečená vařená. Je dostatečně zásobené a není pro mě natolik "depresivní", jako mraky knih v Luxoru.
 I když zase v Luxoru seženete opravdu všechno. Co už není v Luxoru, to jako by snad ani nebylo:-). Leč útulnost a intimita tomu schází, a tu objevuji na Letné. I k měsíci knihy se tu staví čelem, takže je kde knižní svátek oslavovat. V půli března jsou i oslavy na půli cesty. Takže se máme na co těšit. Mně se třeba velmi líbila akce, jak dobrovolníci čtou dětem v nemocnici...Nápadů je evidentně víc než dost.  Slavíte měsíc knihy? 


P.S A nové knížky lze objevit třeba i na  
                                     www.jalna.cz
                                                         :-)