Sto let Jana Kubiše

Právě dnes je to sto let, co se narodil Jan Kubiš. V sobotu byl slavnostně otevřen jeho rodný domek a zpřístupněn i nedávný nález jeho osobních věcí, které nám mnohem víc připomínají dětství tohoto hrdiny. Člověk by skoro řekl, že už nelze nic nového vybádat, ale zdá se, že opak je pravdou. 
Horší je, že panuje všeobecné přesvědčení,že ve školách se o tom děti nic nedozví. Trochu mě to mrzí,protože mýtus, že se škola novodobým dějinám nevěnuje, je zakořeněný tak hluboko, že zjevně neexistuje šance ho vymýtit.A přitom to zdaleka není pravda. 
I proto dneska, u příležitosti výročí, znovu připomenu Jana Kubiše. Byl to nejen statečný chlap, ale navíc i fešák, takže určitě stojí za podrobnější vzpomínku. On byl navíc ten, který hodil bombu, takže vlastně hlavní postava. 
A v Dolních Vilémovicích, to je místo jeho narození, se můžete dozvědět i jeho osudy z dětství. Třeba kolik měl sourozenců, kam chodil do  školy, že když šel do první třídy, tak mu umřela maminka, a proto se o něho určitou dobu starala teta se strýcem, kde studoval, kde pracoval a řadu dalších zajímavostí, které nám našeho hrdinu přiblíží zase v jiném světle.
 Zajímavou shodou osudu jeden jeho bratr zemřel 18. června. Tedy v den, kdy za řadu let zahynul i Jan Kubiš v kostele Cyrila a Metoděje. Náhoda? Osud?
 Rodinné osudy prostě přinášejí řadu dalších peripetií, než které jsou všeobecně známé. A tak dnes, na svátek Jana, připomínám  narození Jana Kubiše. Abychom věděli, že i hrdinové z učebnic mají za sebou rodiny a osobní osudy, které je zajímavé znát. 
A je to můj boj s nepravdivými mýty, protože u nás se o novodobé historii mluví. A hodně:-). 
I přesto bych o jednom z parašutistů ráda napsala knihu. V podstatě už se na ní pracuje:-),takže dnes je to i takový prolog...
                                                
                                                         Obrázek - wikipedie

Řeka osudu

Konečně vyšla. Nová Erskinová. Nemohla jsem ji tedy nekoupit, přes veškerá předsevzetí, že do knihkupectví už ani nenakouknu, natož do něho vstoupit. Ale závislost si žádá své a nad novinkou jsem nezaváhala ani chvilku. Oč jde? Opět o několik časových rovin,tentokrát konkrétně o tři. Nejstarší drama se odehrálo spolu s krvavým vpádem Vikingů, druhé je situováno do devatenáctého století a třetí hýbe současností. A všechny časové roviny se prolínají, nevyřešené křivdy se znovu ozývají, neuspokojené duše si žádají dokončení svého osudu, chtějí dojít svého klidu. Jak je již u této autorky zvykem, všechny paranormální jevy smíchá s historickými fakty a svou vlastní bujnou fantazií, a nabídne vám báječný koktejl příjemného, vzrušujícího a zajímavého čtení. Všechno souvisí se vším a minulé životy s našimi víc než si myslíme. Musím přiznat, že to se Řekou osudu nebylo tak bezdeché, jako bývala má předchozí setkání s knihami této ženy. I pikantní pochoutka, má li stále stejné ingredience, se stává všedním, ba se i přejí. Ale tuto novinku jsem ještě slupla s chutí a jsem za ni ráda. Uvidíme, co bude dál.Ale milujete li anglosaskou Anglii či příběhy z doby královny Viktorie, přijdete si na své. Erskinová vyprávět umí:-)
         

Tutanchamon

V podstatě drsně komerční záležitost u nás v Holešovicích. Nicméně doprovázená velkým zájmem a tedy prodloužená až někdy do září. Nedávno jsem bloudila kolem. Nemám na to nějak chuť. Zdá se mi to jen jako laciný tahák na peníze. Prostředí, ve kterém se výstava nachází, také není nikterak vábné. Z venku zcela určitě. Chodíme se Zachariášem kolem, a minimálně boční stěny připomínají socialistický sklad. Nicméně můj původní skepticismus je nahlodán. Navíc sama sebe napomínám, nehodnoť obsah podle obalu. Mnozí nadšení návštěvníci mi referují,že je to zážitek. Já si říkám, jaký zážitek mohou nabídnout současné kopie artefaktů, nacházejících se někde v Egyptě? Kde je nějaká autentičnost, atmosféra, dotek minulosti? Podobné argumenty vyvolávají v mých oponentech nedůvěřivý výraz v překvapené tváři a nepříliš dobře skrytý náznak poklepu na čelo. No, dobrá, asi to přeháním, ale pocitově se mi taková akce příčí. To snad může, ne? Ovšem zasahuje vyšší moc. Zvědavost. Co když je všechno jinak? Nahlodána tímto pocitem obcházím se Zachariášem kolem stanu skrývající výstavu o mladém faraonovi, kterého v podstatě proslavila jen jeho hrobka. Co na ní tak fascinovalo Cartera, že jí zasvětil život? Nu,se zvědavostí se špatně bojuje. Je to pro mě nerovnocenný protivník, vždycky s ní prohraji. Nakonec je z toho návštěva výstavy. A jako vždy, má se se dát na pocity. Nenadchla.(mě).

 Ale zase ani neurazila. 

Takže jsem vlastně ráda. Ukojila jsem svou zvědavost a potvrdila si své pocity. 

Gymnaziáda

Tak se zove naše závěrečná školní slavnost. Mnohým to sice evokuje sportovní klání, ale to je u nás skryto pod naprosto prozaickým názvem sportovní den. Gymnaziáda je vlastně také klání. Mělo by být intelektuální. Zaštíceno názvem: "Co jsme dokázali?" 
Větší klání je ale spíš o to, jak přimět studenty, aby celou akci "dobrovolně" zorganizovali a podobně dobrovolně se jí  v odpoledních hodinách zúčastnili. O rodiče se už ani nesnažíme, stejně nepřijdou. 
I tak je to dost dřina. Letos navíc prvně v našich nových prostorách tzv. mediálního centra, které už bylo několikrát vyplaveno, nicméně zatím slouží.
A zde tedy proběhla letošní Gymnaziáda. Nemalou motivací pro účast bylo vyhlašování stipendií a také slíbená diskotéka a grilovačka. To vše způsobilo,  že se nakonec zúčastnila poměrně značná část studentů  (ba i některých rodičů). Společně jsem tedy přetrpěli nepovedená vystoupení i si užili těch, která se povedla. Některá vskutku nadstandartně. Celé to sice komplikovalo nepředstavitelné vedro v místnosti, kde není klimatizace, ale přežili jsme. Nu a pak, jak jsem již avizovala, garden party. Grilování, buřty, cola, diskoška, samé nezdravé věci, které nesnáším a které děti milují. Pak uklidit, což bylo stejné klání jako přesvědčit děti k účasti. Teď zas bylo výzvou přesvědčit je, že celý ten nepořádek musíme společnými silami uklidit. Nakonec se tedy škola i celý pozemek zahalily do laskavého a uklidňujícího ticha a letošní Gymnaziáda se odebrala na smetiště dějin. Až zase  za rok.

Bohnice

Ač učitelky většinou na konci roku do Bohnic oprávněně patří, my jsme tam dnes vyrazili na exkurzi. Do protialkoholní léčebny. Poučné pro obě strany.  Úspěšně jsme se sešli  v čase, kdy slunce ještě nepražilo a bohnický park nabízel příjemnou poklidnou procházku.
 Začátek byl,pravda, trochu expresivní, paní na vrátnici nás důrazně požádala, ať neplašíme na zemi stojícího holuba, že si pro něj přijedou. Tím mě trochu vyvedla z míry, ale měla klíče, tak jsem se kapku uklidnila. Pointa byla taková, že holuba údajně kdosi oslepil a ona čekala na záchranku pro zvířata.
 Nu, antré skutečně parádní.
 Pak už ale dorazila naše paní terapeutka a zavedla nás do léčebného pavilonu. Areál vskutku evokuje klid a léčebné ticho. Detox asi takovým rájem na zemi nebude, ale ten jsme nenavštívili Šli jsme dál. Cestou mi paní vysvětlila, že běžně tradovaný fakt,že učitelky zde mají svůj pavilon, je mýtus a nic takového tady není. Škoda.
Protialkoholní  oddělení ovšem ano. A tam jsme také mířili. Na takovou improvizovanou terapii, respektive tři ženy, které se zde léčí, se uvolily vyprávět nám svůj příběh. Žasla jsem já, žasli moji studenti. Silné, syrové příběhy, ovšem podbarvené vůli se se závislostí porvat a zvítězit na ní. Je to ovšem běh na dlouhou trať, jak potvrdila paní, léčící se zde opakovaně.
 Půl den na léčebně měl podle mého mínění mnohem větší efekt než rok nějaké teorie. Alespoň mně se tak zdálo, děti odcházely plné dojmů a pocitů. Já samozřejmě též. Je třeba to urovnat a vstřebat. A doufat, že ve zdejších prostorách s podobným problémem neskončíme, byť údajně je to ruk cuk. Jeden prostě nikdy neví, jak ho život semele. Není to jen alkohol, jsou to léky, tráva, tvrdé drogy. Prostě závislost. A závislost je nemoc, se kterou se těžko bojuje. Jako chřipku ji prostě nevyležíte. Nu, výlet do Bohnic stál opravdu za to.

Jak to bylo s těmi církvemi?

Církev je věc, které ateistická část našeho národa patrně nerozumí. Ale to je, podle mého, docela chyba. Role církve, potažmo církví, v našich dějinách, je nezpochybnitelná. Důležitá. Někdy kontroverzní, jindy nezastupitelná. Udělat si obrázek o tom, jak to opravdu bylo, mohu pomoci i naše Hovory v kavárně Dadap. Ode dneška za týden se tam sejdeme naposledy před prázdninami a budeme si povídat o úloze církví ve dvacátém století. Provázet nás bude doktor Jan Stříbrný. Již jsem ho několikrát slyšela vyprávět a vždycky to byl vynikající zážitek. Takže Vás lákám na nevšední řečnické hody. Přijďte se ještě lehce intelektuálně osvěžit před dvěma měsíci relaxačního volna. Těším se na Vás. Už za týden. V Dadapu:-)

Pěstitelský úspěch

Nikoliv můj, samozřejmě. I když určitou souvislost se mnou má. Tato květina se dobu nacházela v našem pražském bytě. Trpěla. Umírala. 

Nemám totiž zelené ruce a ač květiny miluji, pěstovat je neumím. I tato rostlinka to poznala na vlastní kůži. Zemřela. Alespoň já jsem to tak dešifrovala a kytka byla připravena k transportu do kontejneru. V tom se, jako deus ex maxina, objevila moje maminka. Nabídla pomocnou ruku. Ne mně, samozřejmě. Mě označila za tyrana a katana všeho zeleného. 

Pomoc nabídla mrtvé květině. 

Na otázku, jak chce vzkřísit zemřelé, ani neodpověděla. Prostě ji odvezla k sobě.  

A kytka ožila. A žije. I kvete. Je šťastná a spokojená. 

A musím sebekriticky konstatovat, že ji na ozdravný pobyt na venkov následovala celá řada jejích kolegyň. A všechny se zázračně vzpamatovaly a radostně kvetou,rostou, rozmnožují se..... Mám z toho radost, samozřejmě. Jen se obávám, že v Praze nakonec budeme mít jen samé umělé květiny. Případně kaktusy. I když, kdoví, zda by u nás nezhynul i odolný sukulent. 

Když i zmijovec (dle názvu drsná kytka) měl v Praze potíže a  u maminky kvete....

Takto:-)