Konečně po svátcích

Život se po svátečních orgiích konečně zase vrací ke své pravidelné všednosti, která má ovšem (alespoň pro někoho), svůj půvab. Věci začínají fungovat tak, jak mají, pozvolna se vrací rytmus a řád. V obchodech, pokud tedy neputujete za povánočními slevami, většinou není nikterak narváno,nákupní košíky v potravinách přestaly vypadat jako před odtajněným hladomorem, doprava se vrátila do normálu,lidé se přestali tvářit (někteří přetvařovat) svátečně,služby začaly (pozvolna) pracovat  a svět se točí dál. Uf.

   Svátky jsem letos vnímala jako emočně velmi náročné, čehož si patrně všimlo i moje tělo, takže jsem do nového roku vstupovala omámená nikoli alkoholem, ale horečkou,kašlem takřka tuberkulózním a zákeřnou nemocí,která se mi jako obvykle vrazila do zad.

I proto jsem ráda za všednost, mohu si normálně zaběhnout, respektive dopotácet se do lékárny, případně k lékaři, aniž bych musela volat speciální pohotovost, která prý stejně o svátcích pacienty nepřijímala (jak jsem se dočetla na netu,takže to nemusí být pravda, ale tady člověk nikdy neví)!?.Mohu jít nakoupit,aniž bych se nechala vláčet davem lidí a ve frontě strávila několik plodných  desítek minut tupého postávání. Po cestě k metru se neprodírám nabízenými jehličnany ani se nevyhýbám pohledu na vražděné kapry, natož abych někde klouzla po šupinách či po rybí krvi, jako v období romanticky předvánočním. V klidu mohu venčit psa bez obav, že uteče před všudypřítomným rachotem, před kterým bych s radostí utekla i já. Bohužel, marně. Rámusící ohňostroj se pro velký úspěch opakoval i prvního. Druhého už snad důvod k vyhazování světlic a dalších barevných raket takřka středního doletu žádný nebude. I když, jeden nikdy neví,co se ještě musí oslavit.....

Ne, že bych proti svátkům jako takovým něco zásadního měla. Ve skutečnosti je mám docela ráda. Přesněji řečeno, většinou jsem měla trochu raději advent než svátky samotné, což je ale dáno přicházejícím stářím. Kumulace letošních svátečních dní byla ovšem pro moji křehkou nervovou soustavu poněkud náročná.

Takže vítám příjemnou všednost, doufám, že přísloví jak na Nový rok, tak po celý rok už dávno pozbylo své platnosti, a s nadějí vyhlížím třináctkové události. Třináctku mám totiž ráda, tak doufám, že nezklame.

  

P.F.

Silvestrovské překlepy

Pokud sem tam, náhodně nebo cíleně, zahlédnete o Silvestru televizi, nemůžete ujít rádoby vtipnému pořadu sestavenému z přebreptů údajně profesionálních moderátorů. Pokud tento pořad opravdu vidím, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě . Bytostně tento druh humoru nesnáším, protože je postaven na naprosté neschopnosti našich přeplacených televizních  hvězdiček. Smutné na tom je, že to za humor považují nejen oni, ale i šéfové všech celoplošných televizí, takže tento ubohý rádoby humor distribuují velmi pravidelně, o Silvestru obzvláště. Viděla jsem, několikrát, a vždy to bylo tak trapné, až to brázdilo vzduch (hláška ze školy J). 
I proto mohu kritizovat, neb jsem viděla na vlastní oči. A zaplakala. Humor postavený na neschopnosti vyplodit jednu smysluplnou větu.  Jednou, dvakrát, desetkrát…. A nic. Děsná švanda. Přitom je to spíš k pláči.

 Představuji si sama sebe, jak se neumím vymáčknout před studenty. Jednou, dvakrát, desetkrát…. Nejde o přežblebt,ten se povede každému a může s sebou nést nádech humoru ba i vtipu. Ale neschopnost vymáčknout ze sebe kloudnou větu, ještě za těžké peníze, které jim televize (jedno zda komerční či veřejnoprávní) nabízí, je spíš smutné, trapné či žalováníhodné, všechno, jen ne veselé.

A oni se tím ještě chlubí. Nu, není to můj šálek kávy a zmíněné redaktory, šlapající si na jazyk či neschopné říci souvislou větu, považuji za chudáky a jejich neschopnost za alarmující, nikoli za humornou. Ovšem národ se baví. Tak tedy dobrá, šťastný nový rok…. i s těmi neschopnými koktaly před kamerou J

Operace Silver A

Jedna z Ježíškových knih, které budou postupně přicházet na přetřes.Jde o reedici, první vydání spatřilo světlo světa již v roce 84, kdy ovšem nebyla distribuována do běžné sítě knihkupectví, což s sebou nesla tehdejší dobaL.  Proto nově vyšla v  roce 92 a reedice nedávno, obohacená o nové poznatky. Takže se znovu a se zájmem nořím do příběhů spojených s operací Silver A. Zajímavou konotací je i stejnojmenný film, který vzbudil poměrně negativní reakce v historické obci, byť široká divácká veřejnost jej patrně přijala docela se zájmem. I v předmluvě knihy najdeme polemiku s autory zmiňovaného filmu, kteří si vybrali jednu z dramatických křivek celého příběhu a napasovali na ni módní love story a do odboje vtáhli různé mimomanželské vztahy. Ač se na jedné straně může zdát, že tím odbojáře jaksi polidštili, na straně druhé to zjevně nevystihuje atmosféru doby, která jistě nebyla erotických dramat ušetřena, ovšem i v této oblasti patrně musela existovat určitá opatrnost a odpovědnost. Historici se dokonce domnívají, že tento film odboj zesměšňuje a karikuje. Tudíž jsem zvědavá, co objevím na stránkách této zajímavé knihy, která mě zatím do děje vtáhla velmi rychle. Je to sice další četba, podobně jako nedávno příběh pana Toufara, která nevzbuzuje vánoční naladění, ale i tak to stojí za to. Z mého úhlu pohledu výborná kniha. A jsem zvědavá, zda dostanu odpovědi na své otázky. J
   

                                                           

Anna Karenina

Ze všeho povinného ruského ve mně zůstal jedině určitý, a nutno poznamenat, že kladný, vztah k ruské literatuře devatenáctého století. Tu mám prostě ráda a mnohdy se k ní i ráda vracím. Anna Karenina je samozřejmě klasika, kterou jsem nejen četla, ale i viděla různě zpracovanou, ať už ve filmu, či na divadle. A vždycky mě nějak oslovila. Tudíž jsem byla zvědavá i na nové zpracování, které vtrhlo do našich kin. Samozřejmě jsme si počkali až na naše oblíbené Bio Oko a díky volnu jsme mohli vyrazit i v době, kdy normálně do kina nechodíme, dopoledne v deset hodin. Je to patrně čas vyhrazený pro důchodce, kterým se ale zjevně na ruskou klasiku nechtělo, takže nás v potemnělém sále sedělo celkem osm, což je pro moji sociální fobii z popcornuJ ideální počet diváků. Pokladna asi podobný názor nesdílí, ale hráli, nemuseli jsme ani dokupovat lístky třeba do počtu deset J a tak jsme se mohli vydat vstříc příběhu vášnivé lásky. A dostalo se nám, tedy mě určitě, spíš určitého zklamání, byť ne rozčarování.  Keiře se ale bohužel nedalo věřit, mladíček Vronskij vzbuzoval všelicos jen ne touhu, snad jen Jude Law mě nadchnul (jako vždyJ) a celkem bych si i myslela, že vášeň vzbudí on a ne ten chlapeček, jež ji vzbuzovat měl. Je to ale jen můj úhel pohledu, stejně jako to, že mě trochu rušilo to divadelní prostředí. Nicméně, dívat se na to dá, byť je to až moc dlouhé, zejména závěrečné, skoro hodinové,“čekání na vlak“ je někdy trochu nudné. Určitě to není nejzdařilejší adaptace příběhu, ale do vánočního rozpoložení zapadla, jsem ráda, že jsem ho viděla a třeba mi někdy v budoucnu další adaptace ukáže, že tato byla vlastně skvělá J.

                                    

Svátky pod psa

Jeden vánoční či mezisváteční příspěvek, musím, respektive chci, jak je již tradice, věnovat Zachariášovi. Už mu táhne na jedenáctý rok, je pěkně šedivý (tím potvrzuji, že pes se podobá svému pánu, neb jsme nejen stejně vzteklí, ale i já šedivím, což je smutné, ale je to tak J),ale jinak je pořád divoch. Vánoce jsou pro něj zdroj nezměrné radosti. S velkou chutí rozbaluje, přesněji řečeno trhá, všechny balíčky, bez ohledu na to, zda patří jemu či ne. S radostným kvíkáním běhá kolem stromku a hledá místo, kde by se pohodlně uvelebil. Naštěstí tedy doma neznačkuje, to i jeho jezevčí mozek pochopil, že by se nesetkal s naším pochopením. Ač jinak, zejména já, vládnu nezměrným pochopením pro všechna jeho alotria, což zbytek rodiny drsně nazývá rozmazlováním. Nejvíc spokojen je, když jsme všichni doma, i proto asi Vánoce má tolik rád. Letos tedy máme tatínka v nemocnici, takže jeden člen chybí, ovšem všichni doufáme, že, ač je stále v kómatu, zabojuje, a vrátí se domů. I Zachariáš ho postrádá, je až fascinující, jak to zvíře ví, že tady někdo chybí. Jen u něho to vždycky přebijí jiné radosti. Třeba sváteční procházka. Ta je pro něj takovou radostí, a je jedno, zda je to první, druhá či třetí, on by klidně byl venku celý den. Stačí sáhnout po vodítku a už se z toho nevykroutíte, Zachariáš štěká jako blázen a ve své řeči vás pobízí k rychlejšímu výkonu, no tak dělej, jde se ven, rychle, rychle. Běda vám, když vodítko chcete jen přesunout nebo uklidit, to je osudová chyba, která se nevyplácí. Jak se prostě sáhne na vodítko, jde se ven, malý diktátor nedá jinak. Vylítá se, jako by byl štěně a ne jedenáctiletý důstojný kmet, a pak je zase spokojený a klidný jako beránek. Usadí se pod stromečkem a spokojeně nás pozoruje. Prostě Vánoce jsou jeho oblíbené období. Na rozdíl od Silvestra, kdy bouchají rachejtle, ale o tom až později. Dneska jen vánočně spokojený Zachariáš. S ním jsou prostě svátky pod psa, ovšem přísloví rázem nabývá úplně jiný význam. J

Mezidobí

Krátké mezidobí mezi letošními svátky vede k tomu, že Praha je takřka vylidněná, většina lidí je na horách, protože je to stojí jen dva dny dovolené, což není vždy pravidlem.  Původně jsem se trochu divila, když jsem kdesi zaslechla, že letošní volno patří k nejdelším. To jsem, viděno optikou prázdnin, rozhodně nečekala. Školní volno je naopak skoro o týden kratší, tudíž jsem k získané informaci přistupovala poněkud s despektem. Ovšem pravdou je, že město je krásně poloprázdné, takže na onom sdělení jistě něco bude. Tak je třeba využít klidu ve městě k procházkám do míst, kam se mnohdy pro nával turistů i jiných abonentů nedostanete. Vyrazili jsme se Zachariášem na Karlův most, kde jsme tedy za účelem obyčejné procházky nebyli už pěkně dlouho. Zachariáš se ukázal jako inteligentní jezevčík, nejenže si pamatoval cestu, ale, proti své přirozenosti, nebyl agresivní ani drzý na ojedinělé kolemjdoucí, takže jsme se mohli Prahou procházet do aleluja. Být v centru Prahy v klidu a podobě je tak trochu zázrak, ty se ovšem mají o svátcích dít, tudíž se mu ani nijak nebráníme. Jdeme do míst, která jsme nenavštívili už pěkně dlouho, ač jsou takřka za humny.  Být v Praze neznamená automaticky, že se do Prahy také často dostanete, protože komu by se chtělo trvale se prodírat davy turistů? A vyrazit tam se psem, hotová sebevražda. Normálně se proto ploužíme po Stromovce, když Letenské sady nám zničila Blanka. Jenomže když se dá vyrazit do Starého Města, byl by to hřích nevyužít.

Někteří hrdinové tam chodí pravidelně. I my se Zachariášem jsme svého času vyráželi častěji, ovšem vyhnout se davům znamenalo vstát ráno v pět hodin, a to už nebaví ani jednoho z nás (i Zachariáš stárne J).  Ranní ptáčata tedy nejsme, nezbývá nám tedy než odhadnout situaci, kdy nás davy nepohltí. Turisté na oslavy konce roku ještě nedorazili, tak se dnešek nechá báječně využít.

Ovšem nevím, jestli je to náhoda nebo zákon schválnosti, ale počasí rozhodně neevokuje romantickou zimní procházku. Na celodenní výlet to rozhodně není, ovšem počasí by nemělo zážitkům být na obtíž.  

Zachariáš si cestou zdatně psmeskoval s ostatními psíky, takže má trasu náležitě vyznačenou. Cítil se, kupodivu, ve městě, jako ryba ve vodě. Zjevně taková povánoční vycházka prospívá nejen na těle, ale hlavně na duchu. Tak zase za rok, ve svátečním mezidobí. J