Jak se cítíte?

Jak se cítíte je v poslední době vrchol kreativity mnoha reportérů a zpravodajů. 

Jak se cítíte? 

Jak asi, chce se odpovědět, ale místo toho většinou zazní klasické: Určitě. 

Kupříkladu takový atlet, právě vyčerpaně vydechuje za cílovou čárou, kam doběhl jen silou vůle a gravitačního zrychlení. Lapá po dechu, nohy se mu třesou, v očích smrt a mikrofon. 

„Jak se cítíte?“ zahřmí do jeho osobní zóny reportér, který na tenhle okamžik číhal jako dravec na kořist.

Odpověď? 

Určitě jsem chtěl vyhrát. Případně ve štafetě, určitě jsme bojovali. Určitě jsme do toho dali všechno.

  Určitě – hlavní slovo všech sportovních rozhovorů.

 Přímý přenos, kde si nejspíš nahluchlý televizní divák zacpe uši, protože to je zoufalé a pořád dokola. 

Představme si opačnou situaci. Uznávaný profesor po hodinové přednášce o kvantové mechanice. Nikdo  ho nenutí do sportu, aby ještě cvičně zaběhl stovku na čas. Nikoho to ani nenapadne, umí mluvit, nemusí umět běhat. Proč to není naopak je mi záhadou

Nechápu, proč sportovce nutíme do nějakých sofistikovaných dialogů?

Je to asi vina právě reportérů, nemyslím si, že by nějaký sportovec toužil po doběhnutí do cíle nebo o přestávce stěžejního zápasu ještě diskutovat, proč jim to nejde a jak se cítí. 

Určitě. 

 Reportéři, kteří mají sportovní zážitek zprostředkovat, většinou ovšem disponují tak uzoučkou škálou otázek, že by se vešla do popisku k dětskému pexesu. 

„Jak se cítíte?“ zní univerzálně, ať už někdo vyhraje Ligu mistrů, zlomí si nohu, nebo mu umře tetička. Co na to říct? 

„Skvěle, pane redaktore, konečně se mi splnil sen! Celý život jsem toužil po zlomené lýtkové kosti a teď se to podařilo!“

Ještě nikdy se nestalo, že by, kupříkladu zpovídaní pozůstalý, po klasické novinářské otázce:

„Jak se cítíte?“ 

zavýskl radostí: „Parádně! Konečně jsme se ho zbavili, čtyřicet let jsem se těšil, až natáhne bačkory!“ 

Zajímalo by mě, jak by asi takový novinář reagoval. Čeká své určitě a najednou tohle? 

No, to se asi nestane, a tak  tuhle otázku budeme slýchat pořád. Po zápase, po pohřbu, po dopadu asteroidu.

„Jak se cítíte?“ 

No, já právě teď docela dobře. Určitě jsem ráda, že jste si to přečetli. Určitě jsem to psala s nadšením. Určitě…

Máte to podobně, že vás dráždí nějaké otázky?

Fashion psí

Kdysi se říkalo „žije si jako prase v žitě.“ 

Dnes bychom klidně mohli říkat „žije si jako pes ve městě.“ 

Oblečený ve slušivém svetříku. Nebo spíš v kabátku, vestě, pláštěnce a někdy dokonce i v botičkách. Stačí se projít parkem a máte pocit, že jste se ocitli na módní přehlídce psích outfitů.

Malí pejsci v pruhovaných svetrech vypadají jako miniaturní námořníci, chrti nosí obtažené kabátky, které jim dávají švihákovský look, a francouzští buldočci v plyšových kombinézách připomínají přerostlé plyšáky. 

Když začne pršet, přichází na scénu psí pláštěnky – průhledné i reflexní, s kapucí i bez. 

A zimní sezona, která nám právě pozvolna odeznívá.? 

To je teprve show! Kožíšky a bundičky, falešná kožešina, norské vzory, někdy i šály 

a čepičky. Ještě pár let a dočkáme se psích rukavic.

Je to roztomilé? 

Ano. Někdy. 

Je to nutné? 

Toť otázka. 

Představme si vlka, jak si před vánicí obléká fleecovou mikinu. Nebo šakala v softshellce. ...

Psí oblékání je, podle mě, rozmazlování a určitá forma zhýralosti. Kterou aktivně provozujeme:-)

S psím miminem jsem totiž podlehla tlaku. Byla jsem zvyklá s Tobiášem chodit bez oblečení, že jako pes to v zimě vydrží.  

Když jsem do parku přivlekla neoblečené štěně, vyslechla jsem si tolik připomínek, nevyžádaných rad 

a doporučení, udivených pohledů a nejapných narážek, že jsem podlehla a kabátek zakoupila.

On z něj tedy rychle vyrostl, už je mu krátký, takže zase lítá bez oblečení. Pořád ještě tu má i neoblečené kamarády, ale většina psíků je prostě za modemany.

   Doba se v tomto směru mění, minimálně tedy ve městě. Možná jednou budou naši městští pejsci hodnotit naše oblečení stejným kritickým pohledem jako my jejich. 

„Tys vyrazil ven jen v bundě? Kde máš šálu a čepici, člověče?!“

Vůbec  nemluvím o venkovských psech, kteří nás hravě strčí všechny do kapsy. 

I když do kapsy asi ne, oni oblečky nenosí..

Takže se nám všem vysmějí. 

V tom lepším případě.

 V tom horším nás roztrhají na cucky:-)

Korupční zamyšlení

         

                            Jak se média plní další korupční aférou, tentokrát z nemocnice v Motole, napadá mě cynicky, už zase? 

Je to taková chandra. 

Nebo spíš apatie. 

Zjevně u nás funguje úplatkářství jako národní sport. 

Vypadá to, že není vysoce postaveného úřadu, kde by dříve nebo později neprobublávala nějaká podobná aféra.

Kdysi existovala Švihova aféra, která nám zanechala slova jako průšvih či prošvihnout. Tak moc to rezonovala veřejným míněním. Jako skandál...

Dneska už se to jako průšvih nebere. Spíš smůla, že se na to přišlo. Do slovníku se to asi nedostane, ale k soudu tipuji, že také ne. Vyšumí to. 

Je to prostě trend, byť těžko pochopitelný.

    V nemocnicích je to pro mě nepochopitelné o to víc, že se pořád mluví o nedostatku peněz v oboru. Éterem ještě pořád zní informace o nízkých platech našich lékařů, byť osobně tedy neznám chudého doktora, ale nízké platy v éteru zůstaly. Lékaři prý tedy raději za výdělkem odcházejí do zahraničí, kde se platí výrazně lépe...

   Mluví se o špatném vybavení nemocnic, ostatně, kdo někdy navštívil některou nemocnici k trvalejšímu pobytu, asi se s nějakým pěkným ubytovacím  zážitkem setkal. Některé nemocnice se dokonce pyšní hodně historickým vybavením. 

Často také ještě před nástupem do nemocnice dostanete seznam toho, co si máte přinést, včetně obvazů, protože nemocnice na to nemá peníze.... 

Na stěžejní operace se čeká týdny, měsíce, někdy i roky. Někdy pacient dřív zemře. 

Na těžce nemocné děti se pořádají sbírky, protože pojišťovny, které vždy ale mají skvěle zaplaceného ředitele, podobné zákroky nehradí. A tak se národ vždycky sepne a vybírá. 

A pak ( zas a znova) čtete o milionech úplatků pro člověka, o kterém by se z principu mělo psát jako o respektovaném, když řídí takovou instituci.? Takový by snad neměl být hlavní postavou v korupčním dramatu? Nebo v spíš v korupční komedii, tragikomedii.

 A navíc jsou to částky, které si mnozí ani neumí představit, natož aby je někdy měli šanci vydělat.

Vnímám tam i takovou tu hamižnost, hamty hamty... 

Už jakoby i ztratili soudnost, milion sem, milion tam... 

V nemocnici obzvlášť bolestivé, alespoň já to tak vidím. 

 Zároveň - a to je ta chandra -  už jsem si skoro jistá, že kupříkladu ve škole vysvětlovat dětem, že čestnost a poctivost jsou důležité hodnoty, je vlastně ve světle naší žité reality dost marné. 

Neřku- lit trapné.

To je asi ten dnešní opravdový průšvih

Jak asi může vypadat hodina občanské výchovy ve světě, kde se úplatky berou jako standardní součást byznysu, státní správy i zdravotnictví? 

Jakou váhu má morálka, když každý další skandál dokazuje, že pravidla jsou jen pro hlupáky a ti chytřejší si prostě „umí zařídit věci jinak“?

U nás se vlastně už asi neřeší jestli někdo krade, ale za kolik a jestli ho chytí. 

   Po každé kauze přijde pár moralizujících řečí, možná někdo podá rezignaci, ale nic se nezmění. Jede se dál. Když se nekrade, je něco špatně.

Děcka nejsou blbá, vidí, jak svět funguje. A dřív nebo později si položí otázku: 

Proč bych měl hrát fér, když nahoře nehraje nikdo?

Máme tedy ještě dětem ve škole říkat, že krást se nemá? Že úspěch znamená tvrdou práci

 a nějakou čestnost?

No asi naivní a hloupé. Nemá!!

 Vždyť když vidí, že nahoře krade každý druhý, co jim na to asi zbývá říct?

Možná něco ve stylu: 

„Děti, pravidla existují. Jen ne pro všechny. Tak si vyberte, na kterou stranu chcete patřit.

 A doufejme, že se najde aspoň pár těch, kteří si nebudou rvát bankovky za tričko, protože do kufříku už se jim nevešly, ale budou chtít hrát podle pravidel. 

I když to v téhle zemi minimálně v současnosti vypadá jako riskantnější varianta

Něco jsme prostě prošvihli:-)

 

Je tu jaro?

 

  Březen nám přináší hlavně jaro. A kdo by nemiloval jaro. Nové začátky, konečně se rozednívá před šestou ráno a večer se dá ještě posedět venku, aniž by člověk měl pocit, že za chvíli začne sněžit.

Pravda, v březnu je to s tím sněhem poněkud nejisté, ale jarní náznaky tu nepochybně jsou. Možná i proto je březen plný literárních a uměleckých odkazů na jaro, které ale mohou mít ve skutečnosti daleko k tomu, co si představujeme při slově „rozpuk“. Březnové jaro v mnoha podobách. Začněme obnovou, kdo by neznal literární hrdinskou snahu „vstát z popela“ jako bájný Fénix?

 To se tak snadno přirovnává k tradiční březnové vizi, jak po dlouhé zimě najednou najdeme pod sněhem květiny, které by se daly považovat za symbol radosti z příchodu jara.  Samozřejmě, že tento mlhavý pocit rázem přebije fakt, že existuje i pár literárních postav, které nás možná ponaučí, že březnové jaro není jen o tom že všechno radostně roste a zima trvale odchází...

Vezměme si třeba klasickou literární jarní romantiku. Mnozí autoři ji zpracovali do rozměrů tak širokých, že by člověk mohl jaro prožít celý život – ale ne vždy jde o čirou radost. Když  kupříkladu takový Jaroslav Hašek napsal o tom, jak je jaro pro každého „nový začátek“, nepochybně to myslel ironicky. Na venkově totiž jaro v Haškových očích znamená především „kocovinu z masopustu“ a ne úplně nadšený přechod k údržbě zahrady.

  Takže než se nadšeně vrhneme do jarního úklidu, připomeňme si, pod odkazem na zapomenutý fakt, že březen kdysi býval měsíc knihy, že i naše literatura má pro nás pár lekcí o tom, jak vnímat jaro. Někdy to může být radostná oslava, jindy spíše melancholické rozjímání, ale jedno je jisté – každý příběh nás vždycky nějak poučí o faktu, že březen je navzdory všemu ideální čas nových začátků. I s tím, že právě v březnu si často neochotně uvědomujeme, že za vřelými vizemi někde v pozadí pořád straší zamrzlý a teď už i trochu záludný sníh.

 

Budí se v březnu i dějiny?

 

Březen není jen obdobím, kdy se pomalu probouzí jaro, ale také měsícem, ve kterém se odehrály mnohé důležité okamžiky naší historie.  Vlastě se probouzí i dějiny, v dobrém i záporném slova smyslu. Nabízí se březnový koktejl událostí a osobností, které se nějak zapsaly do historie / nebo minimálně do učebnic dějepisu/

Schválně se zkuste zamyslet, co vám březen nabídne na první dobrou? Protektorát nebo Masaryka? Vstup do NATO nebo bitvu u Sudoměře?

Každý to má jinak, akcentuje jiná témata. A každá událost by si zasloužila vlastní vzpomínku.

Když zůstanu třeba u Masaryka, pak tatínek Tomáš se v březnu narodil, zatímco Jan byl nalezen pod okny Černínského paláce. Dodnes se přesně neví, kdo ho vyhodil, proto je letošní březen zajímavý i z hlediska obnoveného vyšetřovaní Masarykovy smrti.

 Březen je také spojován s revolučními událostmi roku 1848. Právě v tomto měsíci vypukly bouřlivé demonstrace a povstání, které zasáhly celou Evropu. V Praze se lidé postavili proti absolutistické vládě Habsburků. Zároveň chtěli oslavit výročí založení Karlovy univerzity a Karla IV., ale revoluční boje způsobily, že odhalení jeho sochy se neustále posunovalo, až proběhlo v závěru roku bez předpokládané pozornosti davů. Jak vidno, sochy mají své zajímavé osudy nejen dnes.  

Březen tedy rozhodně není časem, kdy za kamna vlezem, ale naopak, výzvou vydat se na výpravu. Buď do probouzející se přírody nebo do stejně se probouzejících historických událostí. Jinými slovy, čeká nás březnový čas  proměn, ale také příležitostí připomenout si klíčové momenty našich dějin.

 

Tradice je tradice

 

V neděli se chodí do kavárny, to je zvyk, který s radostí předávám dětem. Něco si do života odnést musí. Třeba nějakou tradici. Jako je nedělní svíčková u babičky. Prostě se jde. Nedělní odpoledne v kavárně je pohoda, klid, šálek kávy…Kdysi ještě bývaly noviny, ty už dnes leda tak v muzeu. V kavárně se povídá a všechno je v takovém lenivém nedělním poklidu.

 Tedy až na pár drobností. Někdy je zajímavé sledovat okolí a vnímat jeho mikropříběhy. Třeba během dnešní neděle:

Servírka je očividně unavená. Přesto si u ní objednáváme, druhá tu dnes není. Limonádu bez ledu, kávu, dorty.

Servírka přikývne, odplouží se.

První dorazí limonáda. S ledem.

„Chtěli jsme bez…“ upozorníme. Chvíli mlčí, zaskočena neobvyklou reklamací

„Tak si ji dejte na sluníčko,“ poradí nám. „Led roztaje.“

 Geniální. NA to není co odpovědět.

Vlastně proč si děláme starosti, když nám stejně přinesou dort se zmrzlinou, dodala ještě.

Dorty po čase přistanou na stole, ale káva nikde. Čekáme. Možná dorazí, až se ten led rozpustí…

Vedle u stolu babička pečlivě utírá vnučce čokoládovou pusu. Kapesníkem. Vždy na něj plivne a poté dívence drhne obličej.  Dítě se vrtí, protestuje, ale babička je neoblomná. Čokoláda musí pryč, hygiena ne-hygiena.

Jinde někdo zápasí se židlí. Neodsouvá ji, spíš ji táhne přes celý podnik jako kořist. Zvuk? Připomíná to start raketoplánu. U toho se smějí. Netušíme proč, ale smějí se hlasitě

Káva konečně přichází. K dortu už nepasuje, ale nevadí.

 Platíme.

 Kartou?

Ale kdepak. Servírka se pobaveně zasměje, jako bychom chtěli platit mušlemi.

„Dnes jen hotově. Karty dnes „nefungují“.

Ale i tak, i když je limonáda moc studená, káva moc pozdě, dort moc rychle rozteklý a cizí židle moc hlučné, je to hezké odpoledne. Tradice. Prostě v neděli se chodí do kavárny.

 

Postní doba

  V březnu dle tradice žijeme takzvanou postní dobu. Tedy měli bychom…

 Půst je ale tradičně spojován s duchovním rozjímáním a asketickým životem, ale jeho principy mohou být inspirací i pro ty, kteří vnímají svět úplně jinak.

V současné době nadbytku a neustálého přílivu podnětů se překvapivě právě půst může stát vědomou volbou k větší jednoduchosti.

Prostě jen tak plynout, moc nejíst, nesledovat virtuální  realitu, používat vlastní inteligenci místo té umělé.

Omezení fyzické konzumace potravin zcela jistě přináší nejen zdravotní benefity, ale také kupříkladu  hlubší povědomí o tom, co a jak jíme. Nebo jaké jídlo nakupujeme? Třeba ono současné zmenšování obsahu za stejné či větší peníze není jen nehezký marketingový trik, ale i taková sofistikovaná "péče" o naše zdraví či váhu?

Půst samozřejmě nemusí souviset pouze s jídlem. V dnešní digitální době je dobré a často i žádoucí kupříkladu se zamyslet nad půstem od technologií. Digitální detox, kdy si dopřejeme čas bez neustálého kontrolování telefonu, sociálních sítí a zpravodajství, určitě může přinést více klidu, soustředění a vnitřní harmonie.

Někteří si ordinují půst v podobě zákazu přílišného hromadění věcí. Prosazují totiž  minimalismus, který prý přináší nejen finanční úspory, ale hlavně větší spokojenost, protože když nic nemáte, jste klidnější a víc v pohodě. Úplně s tím souzním například při pohledu do šatních skříní, které jsou přeplněné, přesto mám pořád pocit, že nemám co na sebe. Vycházet, rozdat a spokojit se s tím, co mám na sobě. Chystám se na to už dávno, zatím chyběl impuls. Minimalistický půst je třeba dobrá inspirace.

Takže, ačkoli půst má historicky silné náboženské kořeny, jeho principy mohou oslovit každého z nás, kdo hledá větší vyrovnanost a smysluplnější způsob života. Možná není potřeba striktně se omezovat, ale jen se zamyslet nad tím, co je v našem životě opravdu důležité a co nám přináší opravdovou hodnotu. 

Březnové postní období se může stát dobrým odrazovým můstkem. Nechť se vám dobře postí…

Psáno pro Listy Prahy 1