Robinsonka

 Pamatuji si, jakým strašákem byla Marie Majerová pro předrevoluční maturanty. A když pak měla výročí úmrtí, všichni čekali její život a dílo v nějaké maturitní písemce. A myslím, že dokonce i byla, patrně v duchu odkazu revolučních tradic v díle soudružky Marie Majerové. 

A nějak se mi ten její komunistický přívlastek zaryl do podvědomí, že jsem ji ani jinak než jako soudružku nevnímala a vlastně se o ní přestala zajímat. A to navzdory tomu, že ve svém raném čtenářství jsem četla její Robinsonku a dost mě zaujala. A bavila. Zpětně si nyní vybavuji, že to bylo pro mě fascinující čtení. 

Poté jsem ale Marii zavrhla, a ač jsem kdysi četla Panenství i Mučenky, ty mě hodně bavily, četla jsem ještě  Nepřítel v domě a Přehradu, tak to všechno překryla Siréna, pro mě ideologická povinná literatura, a už jsem jí nedala šanci. 

A nedávno jsem o ní zaslechla v rádiu. Nejprve jsem to chtěla vypnout, co je mi do nějaké soudružky. Ale byl to tak zajímavý pořad, hezky udělaný. A došlo mi, jak povrchně soudím. Kvůli jejímu komunistickému finále jsem úplně vytěsnila její zajímavé - a totálně rebelské - mládí. Milostný vztah s Gellnerem, který je odjakživa můj srdeční autor. Neotřelé psaní, vztah k volné lásce, patrně nedostatek mateřského citu nebo minimálně prapodivný vztah k výchově syna. Cestování a to, proč nakonec k těm komunistům znovu vlezla. A stala se jejich ikonou. Je to vlastně krásná ukázka totální dezinformace, jak je všechno jinak.

A tak jsem znova vytáhla Robinsonku. Takový most do minulosti. A čtení je to pořád dobré, myslím si tedy. Ostatní asi zkoušet nebudu, ani Robinsonku nechci číst celou, jen nahlédnout. A dobrý to je.  

A i tu Marii teď vidím jinak. Ne snad, že bych ji úplně zásadně rehabilitovala, ale z totální zavržení a zapomnění jsem ji vlastně ráda vydolovala. 

Poslouchej a jdi

 Myslím, že člověk nemusí být ani šmírák ani stalker, a přesto se mu stává, že naslouchá cizím rozhovorům. Nebo alespoň monologům provozovaným tak hlasitě, že nemá šanci uniknout a neslyšet. Jde samozřejmě o všudypřítomné telefonování. To je nepříjemné obzvláště v MHD, ale ani na ulici, kde vedle vás někdo vykládá svoje privátní záležitosti, 

to není zrovna situace, ve které si přejete být.

Často se dozvíte věci, které opravdu nechcete slyšet. Mnohdy jste svědky hysterických výlevů, koketování přes telefon, lhaní v přímém přenosu či debatě o nákupu nebo nevyzvednutých dětech ze školky.

 Pořád ještě mě někdy zaskočí člověk debatující bezdrátově. Sluchátka v uších ukrytá

a hlasitě mluvící do éteru. Pravda, už se nelekám, nevnímám daného jedince jako blázna, jako tomu bylo kdysi. 

Jako nezdvořáka ho sice vnímám pořád, ale to už mu nesděluji. 

Mobilní kultura u nás je v plenkách, o čemž se můžeme přesvědčit kupříkladu v divadle. Mnohokrát opakovaná a léty zažitá výzva k vypnutí mobilních telefonů nikdy nezabrání tomu, aby vždycky minimálně jeden telefon cinknul. A o tom, jak mnozí zírají do svých svítících displayů během představení, raději ani nemluvím.

Prostě, mobilní kulturu zatím neumíme.

Na ulicích a v MHD je to patrné naprosto viditelně. Že by vlastní hlasité hovory ( většinou fakt buď o blbostech nebo naopak, o věcech, do kterých okolí nic není) mohly obtěžovat ostatní, to aktéry většinou ani nenapadne. To, že se nedovtípí, ledaco vysvětluje, ale neomlouvá.

Proč proboha potřebují ventilovat svoje frustrace na veřejnosti?

Stěžovat si většinou není kde. Slušné chování ve veřejném prostoru v současné době není moc in, tramvaje či metro připomínají atmosférou spíš arénu než místo, kde jsou lidé k druhým ohleduplní. A tak vám nad hlavou někdo vykládá, co měl k obědu a jak nic nestíhá, občas komentuje, kde právě je (někdy si samozřejmě vymýšlí, protože jede jinam, než by měl, ale jeho protějšek to nemá vědět), takže víte víc, než byste kdy chtěli. A pokud se ohradíte, pak si většinou něco velmi pěkného vyslechnete.  

Ne, že by se s tím nedalo bojovat. Stačí ale pohlédnout do ulic a rázem je jasné, že jde

o marnost nad marnost. Boj s větrnými mlýny. Takže mávnout rukou a dál zůstávat v nedobrovolné roli stalkera cizích životů.

Jediné, kdy vždycky nadávám (zatím jsem ještě neinzultovala, ale může se stát) když vstupují s těmi sluchátky do ulice.

Bez rozhlédnutí a jdou. Protože zrovna telefonují. Nebo poslouchá hudbu, to je jedno. Prostě dle hesla: jdu v symbióze se svým mobilem a svět kolem je mi naprosto ukradený.

Tak tady už si nemyslím nic o nezdvořácích. Tady je to rovnou o magorech. A že jich na ulicích, a hlavně na přechodu pro chodce, potkáváme…

Školní jídelny

 Je zajímavé, jak se některá tvrzení drží ve veřejném prostoru. Až zatvrzele, řekla bych. Třeba ta o školních jídelnách. Floskule, že se v nich jídlo nedá jíst, je tak pevná, že se nad ní nikdo nepozastaví. 

Je to prostor, do kterého se všem dobře strefuje. Jídelny se tedy mohou snažit seč jim síly / a rozpočet / stačí, ale všichni  budou  pořád zatvrzele tvrdit, že je to prostor, kde se vaří a následně konzumuje nepoživatelné jídlo. 

Napadá mě, zda nenastala doba, kdy by  jídelny za taková tvrzení začaly podávat žaloby. Nebo alespoň stížnosti. Protože asi nelze někoho donekonečna urážet. Zejména tehdy, když jste školní jídlo nepozřeli dlouhé roky. A vaše stěžejní vzpomínka je někdy z páté třídy, kdy vám to fakt nechutnalo. A to navíc  dneska nikdo nerozklíčuje, zda vám fakt nechutnalo či zda jste jen klasicky dětsky rozmazleně odmítal cokoliv sníst. 

Nedávno se nějaký pisálek rozepsal o smradlavých tácech, omáčce uho a nechutných rýžových nákypech. Prý jako za minulého režimu.

No, nevím, jakou má zkušenost z tehdejšími jídelnami, o smradlavých tácech bych tedy s úspěchem pochybovala. Tam šlo spíš o problém nuceného dojídání, kdy nad vámi nějaká aktivní soudružka výhrůžně postávala, dokud jste to do sebe nenasoukal. Že by tam byl přítomný i smrad či jídlo bylo fakt hnusné s dovolím pochybovat. 

A o dnešních jídelnách, které většinou nabízejí výběr ze dvou až tří jídel, včetně různých diet a vegetariánských variací, nepochybuji už vůbec. Přesto se s takovou oblibou tvrdí, že jídlo ve školní jídelně je uho.

Mnozí už ani neví, co ona zkratka znamená, jen ji s gustem opakují. Pověst školních jídelen je prostě soustavně poškozovaná, navzdory tomu, že na obědě si doopravdy pochutnáte. 

 Pro kritiky školních jídelen by bylo určitě mnohem zajímavější, kdyby se zaměřili na stravovací návyky a chování dětí a studentů v jídelnách. Mnozí se ofrňují ze setrvačnosti, to prostě nejím. Další se porýpají a automaticky vyhazují. Jsou i tací, co jdou rovnou, od okénka s příjmem k vychození. Ani neochutnají. 

Držet příbor neumí většina z nich, vidlička supluje lžíci mnohdy i členům pedagogického sboru, kteří by mohli jít příkladem jak kultivovaně jíst. Pravidlo to ovšem není. 

Zvednout se od stolu také většina dětí nezvládne nějak civilizovaně. Většinou odpálí židlí co nejhlasitěji a co nejdál, zpět ji už nedávají, proč také, že? Spěchají vyhodit nedojedené jídlo.

Že by se u jídla nějak kultivovaně chovali, se opravdu říci nedá. Je to řev, občas sahání spolužákům do jídla / jestli to mají z domova nebo odkud?/ sem tam hod knedlíkem či bramborou. Když něco vyliju, což se jistě stane, tak to ale většinou nenápadně / někteří i nápadně/ nechám být, protože co bych to uklízel...

Tak to nějak vypadá. Ale v éteru zní pořád ohraná písnička, že ve školních jídelnách se vaří UHO. Jestli by nebylo načase zkusit jiný úhel pohledu....

 

Aprílové počasí

 Soudě podle náhledu do statistik meteorologů, podpořeným pohledem z okna, počasí už dávno nekopíruje ani kalendář ani lidové zvyky, což mnohé z nás může hodně zaskočit. Dělá si prostě co chce. Je to aprílové počasí nejen v dubnu. 

Na co jiného se ale v nejisté době spolehnout, když už nefunguje ani kalendář?

 Sice se dá poměrně spolehlivě nadávat na počasí, ale když není aprílové počasí jen v dubnu, pak je jasné, že každá nastavovaná kaše se časem přejí. 

Realita ovšem není zatím až tak tragická. 

Docela často se totiž ještě dodržují dávné tradice i pořekadla, zejména s dubnovým očekávaným nástupem jara. 

Bez ohledu na fakt, že je zima v podstatě už roky poměrně teplá, na jaro se pravidelně těšíme jako malé děti. 

Duben nám navíc nabízí jak bránu k jarním radovánkám, tak řadu zažitých zvyků. Kupříkladu tradiční aprílové žertování, pozorování hadů a štírů či dávné keltské rituály kolem Beltainu či-li Valpružiny noci. 

Na mnoha místech se i dnes můžeme účastnit stavění májky či prostě v duchu moderních trendů zažít wellbeiing v teple za pecí.

  Je zjevné, že nového významu právě nabylo i ono ustálené aprílové počasí, které už dneska vlastně nevnímáme jako typicky dubnové, ale stal se z něho spíš protimluv, zvlášť když není pochyb, že lepší z hlediska klimatu to asi hned tak nebude.

Aprílové počasí už není dubnovou výsadou. 

 Najít pevné body v takové dynamické době proto není vůbec jednoduché. 

Nejen v dubnu, ale v podstatě kdykoliv. 

Duben ale nabízí jednu, dosud trvalou, jistotu. Uvědomila jsem si to nedávno, když jsem listovala kalendářem ve snaze objevit nějakou dubnovou zajímavost, když už zmizela jistota aprílového počasí. 

 Nic nového pod sluncem jsem neobjevila, všechny dubnové zajímavosti už patrně byly zveřejněny. 

Ale listováním na mě dýchla ona trochu pozapomenutá jistota hezčích a delších dnů, probouzení se po dlouhém spánku a apatii, atmosféra probouzejícího se vzdušného a radostného jara. 

Ta nálada něčeho nového a zároveň vracejícího se prostě s dubnovými dny přichází zatím pravidelně, tedy nese určitou jistotu. Jako kdysi aprílové počasí. 

Užijme si tedy duben se vší parádou, protože nás znovu vrací do hry. A to není žádný apríl, ani nás za to dneska už nikdo neupálí.  

Prostě duben, ještě tam budem. 

Nikoliv za pecí, ale v znovuprobuzeném životním koloběhu. Který je zatím stálejší než aprílové počasí. 

 

Dubnové vize

 

Všechno už tady kdysi bylo, zdůrazňuje  každý zastánce myšlenky, že dějiny se opakují, když chce vysvětlit, proč jsme nepoučitelní, co děláme špatně nebo jak máme z dějin vyčíst vlastní budoucnost. Není málo takových jedinců, kteří sází na dynamiku dějin. Někteří jsou v tomto směru fatalisté, jiní zase hledají nějaké zákonitosti, které by jim pomohly trefit správnou chodbičku v labyrintu současnosti.

Určitě lze najít zajímavé paralely. Třeba současný strach ( někde i odpor) z umělé inteligence je někdy přirovnávám k počátkům průmyslové revoluce, kdy se mnozí báli, že jim stroje vezmou práci. Stejné obavy vznikají i dnes s AI. Tehdy to někde vedlo až k rozbíjení strojů, což se ukázalo jako marné. Co bude marné nyní, těžko říci, leč paralela je to zajímavá. Pro duben ale může být zajímavější ten vesmírný odskok. Je to měsíc, kdy se kdysi do vesmíru podíval první člověk. Dneska je to den kosmonautiky a letectví. Četla jsem srovnání zámořských objevů v patnáctém století právě s vesmírnými lety. Pro lidskou představivost a odvahu to znamenalo stejné impulsy. Vydat se na lodi přes oceán chtělo stejnou vizi a statečnost jako vyletět do vesmíru. Jakou paralelu s tím nabídne žhavá současnost nevím, ale určitě to přináší drobný impuls ke krátkému zamyšlení o tom, jak moc a v jaké podobě se všechno opakuje. V dubnu je to aktuální nejen kvůli dni letectví 

a kosmonautiky, ale i kvůli dubnu samotnému. Také přináší recyklaci minulosti v nové podobě. Začíná jaro, lezou hadi a štíři, probíhá očista ohněm i se sžíváme s posunem času. Takže duben je taková výkladní skříň myšlenky, že všechno už tady bylo. Ale určitě lze kontrovat slavnou větou, že nevkročíš dvakrát do stejné řeky. Ani do té dubnové. 

Proto si, navzdory stejným kulisám, užijte duben po novém. Se vším respektem k tomu, co už bylo.

 A s novou energií, kterou (každý) duben nabízí.

Z pohádky do pohádky

 Ne snad, že bychom v současnosti zažívali nějakou pohádkovou situaci. I když, pokud půjdeme do detailů a zkusíme naplnit pohádkový význam některých příběhů doslova, pak naopak. Současná doba je naprostá pohádka. Pohádkově děsivá. A čekat nějaký dobrý konec je z hlediska literárních žánrů určitě víc utopie.

Nicméně pohádka vstoupila do našeho podvědomí s falešnou vizí všeho dobrého. Nebo alespoň dobrého konce.

I v dubnu si představujeme dobrý konec, osvětlený ohněm z oslavných hranic, které mají očišťovat a zářit na cestě do světlejší části roku.

 A i v dubnu je to ve své podstatě všechno jinak, jak tomu v pohádkách většinou bývá.

   Své by o tom jistě mohl říci i dubnový oslavenec, který je často vnímán jako synonymum pro pohádku, tedy Hans Christian Andersen. V dubnu se jeho narozeniny často připomínají Nocí s Andersenem, kdy dětí spí v knihovně či ve škole. A před spaním si společně čtou pohádky. Předpokládám, že asi jiné než ty Andersenovy, protože to by většina dětí strachy či smutkem patrně neusnula…

 Anebo možná ano, třeba děti vnímají příběh Cínového vojáčka a papírové baletky úplně jinak než dospělí. Stejně jako Císařovy nové šaty viděné dětským pohledem vypadají jinak než tím dospěláckým. Někdy je totiž nutné vidět, že císař je nahý.

 A v dubnu, čase roztomilých mláďátek, může mít svůj jiný význam i Ošklivé káčátko nebo Císařův slavík, je to prostě na dětské fantazii.

Ostatně, i Princezna na hrášku může proležet duben někde za pecí.

Je to vždycky na interpretaci. A co je pro jednoho pohádkou, vnímá jiný jako horor nebo drama. Někdy jako komedii.

Andersen sám by jistě mohl vyprávět, jak je všechno vždycky jinak. Zatímco pro někoho je označení slavný pohádkář třeba poctou, on sám chtěl být vnímán jako romanopisec nebo dramatik.

Skončilo to pohádkou. Což, jak už jistě vnímáte, je silně dvojznačné. Obecně se soudí, že je to dobré, zatímco Andersen sám to tak neviděl.

Stejně tak jeho – a nejen jeho – pohádky nejsou vždycky uklidňující a laskavou četbou před usnutím.

Přesto pohádky tak vnímáme, stejně jako duben ze setrvačnosti spojujeme s nějakými kamny, za které jsme v březnu zalezli a v dubnu tam ještě budem.

Přičemž slovo kamna už pomalu a jistě mizí z našeho slovníku, vždyť kdo už dneska ví, jak pořádně zatopit v kamnech a co znamená ležet za kamny, respektive za pecí? Kamna snad ještě ano, ale pec má dneska snad jenom nějaké muzeum nebo skanzen.

Přesto s nimi duben vytrvale spojujeme stejně jako pohádku s dobrým koncem.

Nechť je tedy váš duben skutečně pohádkový, podle vašich představ, abychom tu dubnovou cestu z pohádky do pohádky prošli dle vlastní fantazie. Nejlépe s nějakým Křesadlem, které přinese novou energii. A nějakým způsobem se k tomu svému pohádkově dobrému konci dostali, nejen v dubnu😊

V dubnu zhubnu

 V dubnu zhubnu, napadá mě drsný rým při pohledu do zrcadla.

 Vzápětí ovšem rychle kontruje zažité úsloví, že :  duben, ještě tam budem. 

Myšleno někde za pecí, tudíž zjevně bez pohybu. 

 Tak asi bude nejlepší nějaká zlatá střední dubnová cesta. Nic moc aprílového, abychom nezačali vtipem a neskončili na čarodějnické hranici, což jsou mezníky, kterými je duben tradičně ohraničen. 

Ale měsíc plný hadů a štírů určitě nabízí i jiné zajímavosti, než ty klasicky tradiční. Zmínit lze určitě mezinárodní den ptactva, který rozhodně není myšlen jako apríl, byť se připomíná právě prvního dubna. 

Určitě ale málokdo z nás ví, že se během měsíce připomíná i mezinárodní den mrkve...

Ale mě nejvíc baví světový den tučňáků. Mám je ráda, nejen v televizních dokumentech, ale třeba i v pražské zoo. Naživo jsem je bohužel ještě nepotkala, ale chodíme je pravidelně navštěvovat do zologajdy.

Podobně jako je duben v mnoha jazycích různě april, tak tučnák variuje pinquin.

 Za naším odlišným pojmenováním pak klasicky stojí obrozenci, kteří hledali české názvy pro kde co. A krasavec v černobílém fráčku jim přišel neohrabaný, zavalitý, tučný, tedy tučňák. 

Volnou asociací mě poměrně nelogicky napadá, zda si také tučnák říká, že tedy v dubnu zhubnu? 

 Plaváním, ve kterém je naprosto dokonalý, se většinou moc nezhubne, spíš se zpevní tělo. A s tím může být tučňák vlastně spokojen. Krásně rovné, vyfešákované černobílou kombinací, kyvadlový pohyb, který je pro něj typický, jakoby šířil klid a pohodu. 

Pokud by se měl propojit den ptactva a den tučňáků, který je skoro na konci měsíce, pak je jasným ptákem měsíce právě tučnák. 

Třeba i jako šiřitel pohody, čili moderně řečeno wellbeingu. Prostě žije flow. 

Ale tady se, po vzoru národních buditelů, radši odkloním k češtině. Prostě tučnáci žijí v pohodě a láskyplném společenství, mohu být  hezkou inspirací. Tak ať se vám tak žije nejen v dubnu. Buďme jako tučnáci:-)