Z pohádky do pohádky

 Ne snad, že bychom v současnosti zažívali nějakou pohádkovou situaci. I když, pokud půjdeme do detailů a zkusíme naplnit pohádkový význam některých příběhů doslova, pak naopak. Současná doba je naprostá pohádka. Pohádkově děsivá. A čekat nějaký dobrý konec je z hlediska literárních žánrů určitě víc utopie.

Nicméně pohádka vstoupila do našeho podvědomí s falešnou vizí všeho dobrého. Nebo alespoň dobrého konce.

I v dubnu si představujeme dobrý konec, osvětlený ohněm z oslavných hranic, které mají očišťovat a zářit na cestě do světlejší části roku.

 A i v dubnu je to ve své podstatě všechno jinak, jak tomu v pohádkách většinou bývá.

   Své by o tom jistě mohl říci i dubnový oslavenec, který je často vnímán jako synonymum pro pohádku, tedy Hans Christian Andersen. V dubnu se jeho narozeniny často připomínají Nocí s Andersenem, kdy dětí spí v knihovně či ve škole. A před spaním si společně čtou pohádky. Předpokládám, že asi jiné než ty Andersenovy, protože to by většina dětí strachy či smutkem patrně neusnula…

 Anebo možná ano, třeba děti vnímají příběh Cínového vojáčka a papírové baletky úplně jinak než dospělí. Stejně jako Císařovy nové šaty viděné dětským pohledem vypadají jinak než tím dospěláckým. Někdy je totiž nutné vidět, že císař je nahý.

 A v dubnu, čase roztomilých mláďátek, může mít svůj jiný význam i Ošklivé káčátko nebo Císařův slavík, je to prostě na dětské fantazii.

Ostatně, i Princezna na hrášku může proležet duben někde za pecí.

Je to vždycky na interpretaci. A co je pro jednoho pohádkou, vnímá jiný jako horor nebo drama. Někdy jako komedii.

Andersen sám by jistě mohl vyprávět, jak je všechno vždycky jinak. Zatímco pro někoho je označení slavný pohádkář třeba poctou, on sám chtěl být vnímán jako romanopisec nebo dramatik.

Skončilo to pohádkou. Což, jak už jistě vnímáte, je silně dvojznačné. Obecně se soudí, že je to dobré, zatímco Andersen sám to tak neviděl.

Stejně tak jeho – a nejen jeho – pohádky nejsou vždycky uklidňující a laskavou četbou před usnutím.

Přesto pohádky tak vnímáme, stejně jako duben ze setrvačnosti spojujeme s nějakými kamny, za které jsme v březnu zalezli a v dubnu tam ještě budem.

Přičemž slovo kamna už pomalu a jistě mizí z našeho slovníku, vždyť kdo už dneska ví, jak pořádně zatopit v kamnech a co znamená ležet za kamny, respektive za pecí? Kamna snad ještě ano, ale pec má dneska snad jenom nějaké muzeum nebo skanzen.

Přesto s nimi duben vytrvale spojujeme stejně jako pohádku s dobrým koncem.

Nechť je tedy váš duben skutečně pohádkový, podle vašich představ, abychom tu dubnovou cestu z pohádky do pohádky prošli dle vlastní fantazie. Nejlépe s nějakým Křesadlem, které přinese novou energii. A nějakým způsobem se k tomu svému pohádkově dobrému konci dostali, nejen v dubnu😊