100x jinak

 

.....a všechno ze Stromovky. Trávíme tam hodně času, nachodili jsme stovky kilometrů, pořád je tam co objevovat. 

Petice

 Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří za něčím šli. Věděli, že bojují za správnou věc. Nebáli se postavit za svůj názor a říci ho nahlas,  nevzdávali se, uměli se postavit za svou věc.

 Sama jsem vyznávala ideu, že za dobrou věc je potřeba bojovat, zejména v mládí jsem byla velmi akční. Zřejmě proto mi imponovali lidé s jasnými názory a vztyčenou hlavou.  Někdy jsem samozřejmě hodně narazil, protože prostě hlavou zeď neprorazíš. V nerovném boji mnohdy nejde vyhrát.

Docela jsem se těšila na dobu, kdy s postupujícím věkem ztratím odvahu prosazovat názory, zastávat se jiných, nenechat si všechno líbit.

Moje víra, že věk něco změní, se začala lámat někdy kolem třicítky.  Když došlo na lámání chleba, vždycky ten skřítek někde uvnitř zahlásil, ale se zlem se přeci musí bojovat. Nebo v situaci, kdy zbraně třeskutě nehřměly, tak jen pošťuchoval, že je dobré diskutovat, pomoci nebo to alespoň říci. Zkoušela jsem mu oponovat, že mlčeti zlato, ale většinou mě setřel. Kdo mlčí, napomáhá tomu, co se mu nelíbí.

Zkoušela jsem to nějak korigovat, ale je to vidění světa a to se asi tak úplně nemění. Přivedlo mě třeba k uvažování o peticích.

Jsou častým nástrojem demokratického dialogu. Mnohdy vidím výzvu k podpisu nějaké z nich, častokrát mě i osloví a podepíšu. Jen jsem dosud neviděla, že by nějaká petice k něčemu přispěla.

Popravdě řečeno, jako úspěch se většinou bere, když se peticí vůbec někdo zabývá. Alespoň o ní vede debatu. Jsou totiž i tací, co ji rovnou smetou ze stolu. Nezajímá je. Nebudou s těmi, co ji podepsali, vůbec mluvit. Oni už mají ve všem jasno, je rozhodnuto, nač tedy nějaký dialog, vysvětlení či diskuse?

Časem jsem došla k aha efektu, že pro demokraty asi nějaký význam má, pro lidi totalitního myšlení

a praktik je to naprosto zbytečný nástroj, nezabývají se tím.

Přitom by jednání o výsledcích mělo patřit ke kultuře jednání. Jenomže to je asi ta hlavní potíž. Pro některé jedince je kultura či demokratičnost takřka neznámé slovo. Čas běží a totalitní praktiky se mnohde vrací jak na běžícím pásu. A petice jsou mnohdy takovou viditelnou vlaštovkou. Jako že se s vámi prostě nebudu bavit, já to vidím tak a nic jiného mě nezajímá. To je pak opravdu ztracený boj. Není to asi dosud stoprocentní jev, ale je častější, než by si člověk přál.

Zatím se to často schovává do lesklého pozlátka přetvářky, ale všichni dobře víme, že dějiny se v různých cyklech opakují. A ti falešní diktátoři, jedno, zda malí či velcí, už se houfují a nadskakují v představě, jak se těší na svůj přicházející čas. Můžeme psát petici za peticí, k ničemu to nevede. Smetou ji ze stolu.

Něco málo o tom vím.

A hezky mi ten text vyšel na výročí upálení Jana Husa. Ani jsem to původně nezamýšlela, ale symboly si asi vždycky najdou vlastní cestu:-)

 

Čas na kávu

 Naše oblíbená kavárna v Benešově. Nadšeně tady trávíme mnohá nedělní odpoledne, protože v neděli se prostě chodí do kavárny. 

To je stěžejní bod výchovně vzdělávacího manuálu. Jde se do kavárny a mluví se o kultuře, knihách, umění a jiných hezkých věcech. A když je sváteční den, nemusí být ani neděle a je čas na kavárnu. Čas na kávu...

Dnes by to mělo být o Cyrilu a Metodějovi. Těch titulků by mohlo být. Třeba Crha a Strachota. Nebo Konstantin a Metoděj. Bratři ze Soluně. Věrozvěsti. Pro některé školní děti zvěrozvěsti, lépe se jim to vyslovuje..

Ale jsou prázdniny, tak bez dávné faktografie. Navíc, oni ani dneska nepřišli, svátek je to vlastně uměle vytvořený, aby měl blíž k Husovi. A je z toho hezké sváteční dvoudenní. 

Takže je to dnes místo o dvou bratrech o relaxu a odpočinku. O tom, co bude, protože za tím, co bylo, se raději neohlížíme. Přišel  prostě čas na kávu....

Loučení

 Loučení většinou není nikdy moc snadné. Zejména v okamžiku, kdy jde o loučení vynucené, kdy jste dotlačeni do situace, že něco přestane. 

Říká se, že příběh by měl skončit, ne přestat. Jakýkoliv...

Nu, a když přestane, je to celé vždycky náročnější. 

   Cesta pokračuje a časem bude ohlédnutí jistě s větším nadhledem. Jednou...

Zatím je rána citlivá. 

   Celou složitě napjatou situaci logicky provázejí motivační hesla, kterými často plýtvám 

i já, zejména, když se snažím poradit jiným. Takže všude zní povzbudivé, že:

... změna je život, je to výzva, bude líp, neřeš to, odpoutej se od toho, žádná kaše se nejí tak horká, podívej se na to z jiné strany...

Ti, co jsou více zasvěceni do situace, ještě s pokrčením ramen dodávají, že:

 ...hlavou zeď neprorazíš, nejhorší srážka je srážka s blbcem, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, s psychopatem se nedomluvíš či rádoby optimistické, že boží mlýny.. (občas  v radikálnější variantě o tom, že ta voda se vaří na každou.....)

Ano, mají pravdu. Vidí to s nadhledem...

 Rozumím všem těm poučkám i radám. Beru si je k srdci. Mám je jako berličku. Či spíš berle. 

Většinou, vlastně vždy, jsou hluboce pravdivé.

  Někdy někomu ale trvá, než je nechá úplně proniknout k jádru pudla, aby začaly skutečně působit, aby rozpustily stres a napětí, pootevřely dvířka zacvaknuté racionality, povolaly do zbraně sebeovládání a nadhled a ze zálohy cynismus, který umí rozbourat vlny neustálých ataků. Než nastane mobilizace potřebné energie a vědomí toho, že jiné vidění světa prostě nelze někdy spojit do jedné fungující množiny. Než se sebevědomí vrátí z krátkodobé dovolené...

Pokud je střet spravedlivý a rovnocenný, může to všechno být ku prospěchu věci. A také bývá...

Pokud je to jednostranná likvidační akce s pomocí mocenských nástrojů, je to většinou marný...

To vlastně známe už Cimrmana, je to marný, je to marný, je to marný.... 

I ten Chocholoušek by zde našel svůj prostor.

  Každopádně, zkušenost to je. 

   Zjevně se zkušenosti podobného typu dají sbírat v každém věku. Paradoxně, později patrně mnohem častěji něž kdysi v mládí, kdy se snadněji nad vším mávlo rukou.

   S odstupem velmi krátkého času mám pocit, že ústředním tématem problémů je totální nevzdělanost a agrese, spojená s arogancí moci. Nulová komunikace i nulová transparentnost. S tím logicky souvisí totalitní metody. Když někdo nezná historii, normalizační metody ani neumí pojmenovat, jsou pak diktátorské způsoby prostě takovým lidem vlastní. Stejně jako klientilismus či protekcionalismus...

  Nikdy mi nebylo úplně jasné, proč některé jedince vyšší pozice utvrzuje v pocitu, že jsou neomylní a nejdůležitější na celém světě. Fakt, že mají nějakou funkci v nich vytvořil (nebo spíš probudil, to tam musí dřímat odjakživa) syndrom nadčlověka. Když se k tomu přidají vrozené manipulativní vlastnosti, povrchnost a pokrytectví, je zde námět pro slavné Mňačkovo Jak chutná moc jako vyšitý..

   Tam, kde panuje neúcta k lidem, k jiným názorům, nesouhlasné pak vůbec nesmí zaznít, tam se špatně dýchá. A buď se dusíte či lapáte po dechu nebo jdete tam, kde se dá dýchat z plných plic a nemusíte se hrbit. 

 Stejně tak, když se problémy buď zametají pod koberec nebo zveličují, podle toho, o koho jde, nelze se s tím nikterak ztotožnit. 

   Baroko pro oko je další podobný problematický efekt, takové to, aby to vypadalo, nejlépe někde na sociálních sítích.... Nic víc za tím není, jen baroko pro oko.... 

   Popravdě řečeno, nemá cenu o tom příliš dumat. Nejlepší je prostě rychlý řez a nějakou dobu se neohlížet zpět. 

Aby se rány zhojily a síly obnovily.

Uvidíme, kdy se dostaví ten toužebně očekávaný pocit, díky bohu, že jsem pryč. 

Zatím spíš čekám na tu vroucí vodu...

Loučení se prostě má vzít zkrátka....

Dino park

Nejsem tedy úplně fanoušek tohoto typu atrakcí, ale člověk má vyzkoušet všechno. Proto jsme zkusili Dino park v Liberci. Děti to bavilo. Má to i určitý edukační přesah, takže to byl vlastně zajímavý zážitek. Završený 4D kinem. Věřím tomu, že milovníci dinosaurů si zde užívají. 

My to máme tak, že jednou a stačilo. Ale hodnotíme kladně, jsem ráda, že jsme to viděli.

Navíc, lidé, kteří tam pracovali, byli velmi milí a vlídní, což určitě přispělo k celkově příjemnému dojmu. 

Takže Dino park v Liberci, dobrý:-) 

Bitevní pole

 

    Někdy mě napadá, že léto, navzdory své mírumilovné pověsti dovolenkového času, je dobou mnoha válečných konfliktů a stěžejních bitev. Z nějakého důvodu na tyto události zapomínáme, možná raději, protože kdo by chtěl v létě místo lenošení na pláži někde válčit?  

   A tak z našeho kolektivního vědomí nenápadně mizí kupříkladu bitva u Zborova, která proběhla  

2. července roku 1917 a během první republiky se připomínala jako státní svátek. A i oslavovala, většinou spontánně..

Nadšenci do vojenské historie sice také  pravidelně rekonstruují bitvu u Hradce Králové ze 3. 7., 

ale jinak asi málokdo ví, že šlo o třeba o druhou největší bitvu devatenáctého století na našem území a o kanonýru Jabůrkovi se už ani nezpívá v hodinách hudební výchovy.

   V létě kupříkladu vypukla první světová válka a do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy.

Ve slavné bitvě na Moravském poli padl král želený a zlatý Přemysl Otakar II.

Ve stejný den, tedy na svatého Rufa, zahynul s údajným výkřikem, že toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal, Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku.

Zajímavou paralelou se jeví fakt, že zrovna na den svatého Rufa, což je 26. srpen, byla podepsána dohoda o rozdělení Československa. To sice nepřipomíná bitevní pole v klasickém slova smyslu, spíš jakousi zákulisní bitku, která  skončila vznikem dvou samostatných států. Byť v přeneseném slova smyslu to byla bitva jako hrom.

  Ale do letního  bitevního výčtu určitě patří nechvalně známá bitva u Moháče, která ukončila život mladinkého krále Ludvíka Jagellonského.

   Připočíst by se daly další válečné události z první i druhé světové války, čímž bychom definitivně smetli ze stolu mírumilovnou představu o letních měsících.

  Ostatně, co si budeme namlouvat, i v současných létech se bojuje a válčí.

Nechci ale do července a srpna vstupovat s válečnými myšlenkami, byť bitevní pole rozhodně nezmizela na smetišti dějin.

   Navíc, svých vlastních bitev má každý víc než dost, proto je asi lépe v letním mezičase bojové události vytěsnit a přát si, ať je léto žhavé nikoliv událostmi, ale jen vlastními zážitky.    

 I když zase pojem žhavé léto může v dnešní klimatické krizi docela provokovat a vést k dalším bitvám či potyčkám,  tudíž si asi raději navzájem přejme léto příjemně chladné.

Bez bitevních polí v jakémkoliv významu a podtextu.  

  

Silvestr

 První červenec je takový školní Silvestr. 

Nebo jiný svátek. 

Je to prostě důležité datum, které se vrylo do mozku i těm, co už dávno nejsou školou povinní. A co teprve děti a kantoři...

První červenec je prostě den se zvláštní atmosférou a náladou. Svátek.  

Zajímavý den.