Nová rubrika v časopise Rodina a škola se jmenuje Červená propiska. Každý měsíc bych tam měla mít článek, krátkou glosu, zamyšlení...Prostě něco, týkající se našeho školství. V tomto čísle je to zamyšlení nad existencí osmiletých gymnázií. Uvidíme, jak se Červená propiska chytne a rozeběhne. Zatím je to nové. A mám z toho radost. Tak si držím palce:-)
Asi musím v úvodu podotknout, že učím ráda a stejně ráda hledám
i nové cesty, metody a způsoby. Zatím tedy.
Snažím se respektovat složitost situace, ve které se děti dnes nacházejí, stejně jako fakt, že je vzděláváme pro jednadvacáté století, tedy pro dobu, o které nikdo z nás neví, jaká bude. Akceptuji technologie, trendy, aktuální situaci.
Nejsem ortodoxní ve svých požadavcích, vždy hledám, v čem je ten student dobrý, když mu nejde zrovna můj předmět.
Ale přesto občas ( často) propadám skepsi a beznaději. Neřku-li pedagogické depresi.
Z čeho pramení?
Z absolutní apatie a nezájmu. Když ti studenti sedí a zírají. Tupě. Bez zájmu. Na otázky odpovídají krčením ramen či automatickou frází, to netuším. Nic je nechytne. Žádná aktivita, téma nic.
Nebo něco ano. Když vyrukuji se špatnou známkou, to je většinou zaktivizuje a chtějí vědět, co se mají naučit. Aby dostali tu jedničku…
Trochu se to míjí účinkem, trendy směřují k tomu, že se rozvíjí jejich vlastní zájem a kreativita… Bez známkování. Jenže nejvíc zatím většinou pořád fungují ty jedničky a pětky. Aby měli ten papír, to vzdělání…
Třeba je to jen ojedinělé, jen moje zkušenost. ...? Mluvím ovšem o
gymnazistech, kde by vlastní snaha měla být prioritou. A nějak není. Kdybych
kupříkladu zkusila dát starý test, který jsem dávala dětem před deseti lety,
nenapíše ho asi nikdo. A ještě si budou stěžovat na stres a přetížení.
Hledám cestu, jak to
zlomit, ale moc to nejde. Myslela jsem si, že to může být únavou „materiálu“, tedy tím, že mě děti
znají dlouho a už je nemohu ničím překvapit, neřku-li zaujmout. Ale podobné
pocity mají i noví učitelé, tedy ti neokoukaní. Takže jádro pudla bude asi
jinde. V nějakém všeobecném naladění společnosti….
Máme kupříkladu ve
škole takovou akci, gymnazistou na zkoušku. Přijdou budoucí adepti studia,
podívat se, jak to u nás chodí. A předvedeme jim některé ukázkové hodiny.
Takové ty vybrané, pokusy, akční aktivity, historické rekvizity. Vždycky mě to
bavilo, takové akční a veselé lákadlo.
Pak to covid zrušil.
A letos tedy znova. Jenže panta rhei, nevstoupíš dvakrát do téže
řeky.
Na otázku, proč tu děti jsou, znuděná odpověď, že musí.
Druhá otázka, co je baví? Nic, maximálně tělocvik….
Chcete na gymnázium? Ano,
ano…
To chtějí všichni, ale nic je nebaví..?
Během ukázky dokáží zničit mapu a dvě zbraně, které ukazuji ve výuce roky. Bez úhony.
Teď jsou zničeny.
Další historickou mapu, kterou se znuděný chlapeček chystal akčně
zmuchlat a hodit po spolužácích, se mi povedlo zachránit. Kluk byl ovšem
zřetelně otráven, že mu destrukci nechci povolit.
Za rozbité věci se děti ani neomluví, jo rozbilo se to….
Cítím se trochu jako kouzelník v Obecné škole, kterému
během projekce šlohli kruhy.
Mně se tedy historické zbraně vrátily, leč v dost torzovitém stavu.
A tak nevím, kde
se stala chyba? Je to covidem? Výchovou? Dobou? Je už všechno jinak?
Zatím o tom přemýšlím, hledám důvody a cestu, jak z toho
ven, co je jinak a jak se k tomu postavit, ale tak nějak cítím, že přijde
zlom, kdy si řeknu, že to fakt nemá cenu….
V úterý jsme křtili. Jako se pachatel vrací na místo činu, tak my, s vydavatelstvím Tebenas, jsme se vrátili do kafé Letka, kde jsme zjara křtili Doskočiště II. Tehdy jsme byla v roli autora, tentokrát jinak, jako moderátorka.
Křtilo se dvojalbum Romana Cílka, Doteky hříchu a Doteky bezmoci. Hudbou nás opět doprovodil Raven, tedy Vladimír Kučera. Je to nezvyk, stát na jevišti v této roli, ale člověk má zkusit všechno. A tento pokus se snad vydařil. Kmotrou dvou audioknih byla další spisovatelka, ale také koučka a psycholožka, paní Zuzana Peterová. Sešlost tady v Letce tedy byla více než pestrá. Mohli jsme tedy v podzimním podvečeru společně zažívat atmosféru lehkého napětí, dešifrování stop i pátrání po pachatelích. Obě audioknihy jsou skvěle načteny, jako vždy v Tebenasu. Takže jsme je snad úspěšně pokřtili a teď už jen aby měly úspěch u svých posluchačů...
Starý učitelský bonmot lze s trochou nadsázky aplikovat i na současnost, byť doslova ho jistě brát nelze. Více méně ale poukazuje na fakt, že v podzimní části roku, kdy jsou děti ve škole často od nevidím do nevidím, nemají moc vnějších lákadel a víc se soustředí na školní práci.
Myslím, že i když to dnes většinou vidíme
jinak, čas do Vánoc bývá opravdu nejaktivnější části školního roku. Říjen a
listopad jsou měsíce, kdy se udělá nejvíc práce. Všichni mají ještě energii,
před sebou vidinu vánočních dárků, které jim zpestřuje přesně dávkované volno,
každý měsíc krátké vydechnutí v podobě státního svátku. Výročí, pokud tedy
nepřipadnou na víkend, nabízejí prostor k nadechnutí, a spolu s dvěma
dny podzimních prázdnin jsou opravdu osvěžujícími elementy ve výuce.
Děti nestresuje žádné
vysvědčení, učitele jakbysmet. Všechno je nové, neokoukané, energie je na
rozdávání.
Právě ona zmiňovaná etapa běží, září za námi a
rozbíhají se intenzivní podzimní týdny. Digitální hodiny odpočítávají předvánoční
minuty. Situace je ale poněkud jiná. Klidný a klasický rytmus nějak nemůže
naskočit, dětem se vtírá tolik elektrizujících impulsů, že najít svoji cestičku
ke svému vzdělávání není úplně jednoduché. Vnímám chaos ve veřejném prostoru,
který se promítá do jejich vnímání. Copak se mohou v klidu soustředit,
když pořád někdo hrozí dalším onlinem, tentokrát kvůli zimě? A existuje
možnost, že se zase změní podmínky pro maturitní či přijímací zkoušky? A jak se
k tomu postavit?
Napadá mě varianta neučit
vůbec, jen si s dětmi povídat a připravovat je na potencionální odchod do
ilegality. Začala jsem dokonce opět přemýšlet o tom, zda v dnešní době má
nějaké systematické vzdělávání smysl?
Přitom
stačí kouknout do nějaké diskuse na sociálních sítích, kde ve školních
skupinách doslova bují nenávist vůči škole. Jistě, ti spokojení nepíší a
inteligentní nemají potřebu takto ventilovat své pocity, přesto se mi zdá
podobně laděných reakcí až příliš mnoho. Hodně se to hemží dotazy typu: má
škola na tohle právo, jak donutit školu, má škola právo chtít domácí úkoly, má
právo …. Nevím, jaká všechna práva zajímají rozhořčené rodiče, kteří chrlí
svoji frustraci (často okořeněnou svými gramatickými chybami) do éteru. O
povinnostech se tam většinou nepíše, ale to je zase jiná kapitola.
Vracím se obloukem ke své
původní myšlence o snaze do Vánoc něco děti naučit. V atmosféře, jaká nyní
panuje, to asi dávno ztratilo smysl. Těžko se dětem učí v prostředí, kde
dospělí veškeré vzdělávání zpochybňují.
Adeptů na vzdělání je
mnoho, všichni chtějí maturitu a nějaký titul. Zájemců o vzdělání je ovšem čím
dál míň, pořád se hledá cesta, jak všechno zjednodušit a usnadnit, získat
nejlépe zadarmo. A dominanci získává vysoká škola života. No, pán bůh s námi
a zlý pryč. A v tomto vzdělávacím systému pak Vánoce žádnou roli nehrají.
Protože prostě nenaučíš…
Jak to říkávali kdysi
babičky, kde nic není, ani smrt nebere…¨
A ještě pak s tou apatykou,
komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí… Jenže když většina respondentů
nerozumí slovu apatyka, pak těžko něco prodávatJ
A ještě pak s tou apatykou,
komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí… Jenže když většina respondentů
nerozumí slovu apatyka, pak těžko něco prodávatJ
Kulturní zážitky je třeba poskytnout i pejskovi. Na Výstavišti v Holešovicích bylo v neděli psí setkání. Akce se jmenovala Běhejme a pomáhejme útulkům. Pomáhá opuštěným zvířatům v útulcích po celé zemi.
Objevili jsme to náhodou, ale s velkou chutí jsme se zúčastnili. A nebyli jsme jediní, na akci bylo docela narváno. Tobiáš se zpočátku trochu bál, hudba a čilý ruch se mu moc nelíbil.
Ale plno pejsků ho zlákalo, tak se brzy zadaptoval. Navíc se běželo - no v našem případě víc šlo - Stromovkou, tam to zná, takže ho to bavilo.
Aktivně se účastnili i herci ze seriálu ZOO, to zase bavilo děti.
Pejskové dostali tyčinku, to se Tobiášovi líbilo nejvíc. Je tedy za jídlo dost prodejný:-).
Nakonec nás dva vyhnal déšť, nebyli jsme nepromokavě vybaveni jako jiní. Ale uběhli jsme.
I klíčenku máme:-).
Ale hlavně dobrý pocit a hezký zážitek.
Dnešní detektivní čtení je zároveň přípravou na večer Romana Cílka, který bude v úterý v kafé Letka.
Přijďte se seznámit s novými detektivními příběhy, tentokrát v audiopodobě.
Jedni moji známi jsou v podstatě nešťastní. Ze svých dětí a jejich vzdělávání. Nejhorší je, že vlastně nechápou úplně proč. Dětem to ve škole jde, jsou úspěšní a na vysvědčení nosí jedničky i kladné slovní hodnocení.
Musím potvrdit, že mají pravdu. Děti jsou studijní typy.
Chytré, aktivní, s přehledem, sportovně založené, přirozeně zvídavé,
celkem i manuálně zručné, trochu rošťáci, žádní klasičtí šprti…
Však také jejich
problém netkví v nezájmu o školu. Vlastně se o školu zajímají docela dost.
Přesto nejsou spokojení. K jejich frustraci paradoxně přispívá pozitivní „klima“
současnosti. Všichni totiž mají samé jedničky. Jde tedy o první stupeň základní
školy, kde se od učitelů automaticky očekává, že budou rozdávat jedničky a
chválit úplně za všechno. Tak zní trend dneška.
A fakt se tak většinou děje. Když jsem ale mluvila s dětičkami,
které si přinesly na vysvědčení tolik žádané jedničky, měly z nich radost.
Při hlubším rozboru jim přišlo trochu divné, že ty jedničky mají i ti, co na
konci první třídy neumí nejen zavázat tkaničku (to ostatně neumí ani mnozí
primáni na gymnáziu), ale ani číst. O počtech nemluvě. Když dostali jedničku
všichni, má smysl se snažit?
Odpovědět na tuto otázku prvňáčkovi je nad mé síly. Starším
dětem umím nastínit souvislosti a význam poznání, ale jak pracovat s tím mrňousem,
který pečlivě dělá všechny úkoly a ve finále má na vysvědčení stejnou známku
jako ten, co nedělá nic a po prvním roce školní docházky sotva překoktá své
vlastní jméno, víc nedá? Klasický příklad nerovnoměrného vývoje..
Hodnotit takto dlouhodobě jistě nelze, ledaže bychom se
rozhodli neúspěch či jiný přístup k poznání úplně vymazat z našeho života.
Dětí, co propadnou
frustraci z všeobecně pozitivního hodnocen všech, je asi hodně. Postupně
pochopí, že být průměr se vlastně vyplácí a jejich drive a tah na branku
minimálně ve školním prostředí totálně vyhasne. Mimořádně nadaní jedinci se
odejdou vzdělávat do speciálních škol, ti ostatní, nadaní, ale méně draví,
prostě rezignují. Co se snažit, když nakonec budeme stejně dobří všichni.
Vybavuje se mi moje dvojka na pololetním vysvědčení z první
třídy. Byla jsem tehdy nemocná a pro vysvědčení mi šla maminka. S bytostným
přesvědčením, že si jde pro jedničku. I já si to doma v posteli myslela.
Byla jsem vždycky nejlepší, možná trochu šprtka, číst jsem uměla dávno před
první třídou, všechno mi šlo samo. Až na jedno. Neuměla jsem (a neumím dodnesJ) zpívat. A proto byla
v pololetí na vysvědčení dvojka. Byl to šok. Pro mě, i pro všechny kolem.
Taková šprtka, vždycky samé a má v první třídě v pololetí dvojku? No,
měla jsem jí. Obrečela jí a šlo se dál. Byla i ve druhé třídě, paní učitelka
neustoupila. Zpívat se přeci musí umět. Samé jedničky jsem měla až v okamžiku,
kdy ve vyšších ročnících přestali klást takový důraz na zpěvnost.
Nechci to srovnávat, asi bych byla ráda za jedničku.
Tenkrát. Ale vybudilo to moji bojovnost, dokázat, že to dokážu. Nahnala jsem to
teorií. A navzdory všem psychologickým teoriím mám hudbu dodnes ráda, byť
opravdu nezpívámJ.
Ale jsem si jistá, že dnes by se to nestalo. Nejen kvůli trendům současnosti,
ale i proto, že by ten učitel na to nenašel odvahu. Aby ho pak někdo stíhal za
to, že výchovy se nehodnotí…
No, sama si myslím, že nehodnotí, ale z vlastní zkušenosti
vím, že mně to neublížilo, naopak, vybudilo k větší aktivitě….
U hodnocení prostě
člověk nikdy neví, k čemu vyprovokuje.
V současnosti je trend shrnutý do tří slov, chvalte, chvalte,
chvalte…
Asi po vzoru starých přísloví, že na kapku medu chytíte víc
much než na sud jedu…
Akorát že to tak vždycky nefunguje. I v sudu jedu se
utopí určité množství much, pro regulaci možná docela dost, aby rozpočet byl
vyrovnaný…
Med zas mnohým zalepí ústa i mozek. Asi je to individuální, aby to mělo správné
grády.
Jenže na venek je požadovaný ten sud medu. A jak se v tom
chudinky dětí mají vyznat, když ve škole do nich lijí recyklovaný med, zatímco
život je víc o tom jedu?
A jak vysvětlit nadšeným malým prvňáčkům, že nadšení a
vědomosti se vlastně nepočítají, protože hlavní je ten všudypřítomný nádech
medovosti a upatlanost od průměrnosti?
Asi na to musí přijít sami. A nějak se s tím vypořádat.
Jako já kdysi s dvojkou ze zpěvu na vysvědčení v první třídě…
Ale válku s průměrností to ve finále nevyhraje.:-(
