Wellbeing ve školách

 Někde jsem zahlédla titulek, že do škol míří wellbeing, ale nikdo neví jak to učit….

Přišla prý nějaká metodika z ministerstva…

Asi bych si měla dohledat celý text a přečíst si ho, pokud se chci k němu vyjadřovat. Ale protože vlastně nechci, tak nemusím. Jde mi jen o ten titulek a impuls.

 Wellbeing je jistě zajímavá věc, i když vlastně nikdo přesně neví, co to znamená. Někdo

 o tom mluví jako spokojenosti, přičemž se lze ptát, jak vlastně učit spokojenost, nota bene subjektivní spokojenost? To snad ani není. A určitě to nejde naučit...

   On je wellbeing dost nejasný pojem, asi ho neumíme přesně přeložit. Je to pohoda? Stejné jako spokojenost?

 Jak učit pohodu? Lze ji nastolit, žít, ale učit?

Pokud wellbeing vnímáme jako dobře prožitý život, pak v šestce je to dost science k nějaké výuce.

   Kdo se wellbeingu aktivně věnuje, může ho vnímat jako množinu aktivního života, svých potřeb a duševního a fyzického zdraví atd. Tedy prvky, které nacházíme ve škole jako takové, v náplni výchovy k občanství, osz či dalších předmětů.

 Takže dodávat ještě wellbeing zní asi hezky pro veřejnost, ale svědčí o naprosté neznalosti školního prostředí, které se podobnými věcmi zaobírá už dávno. Jen to pojmenovává školně, postaru, a to asi nikoho nezajímá.

 Ostatně, představa, že děti jdou do školy s tím, že dnes píší test z wellbeingu, je dost úsměvná.

 Jistě, nemáme psát testy, slyším oponenty, ale to by mi sebralo pointu.

 Ostatně, mohla jsem použít drsnější kalibr, zkoušení. To už se dneska skoro nesmí. A vize, že někdo dostane třeba trojku z wellbeingu je jak zápletka pro satirickou divadelní scénku. 

  Asi takovou, jakou kdysi sehráli Lábus s Kaiserem pod názvem Hodina dějepisu. V době svého vzniku byla takřka parodická, to přeci nemlže být pravda. A vida, čas oponou trhnul a ve školách to vypadá nemlich tak, jak pánové kdysi parodovali. Stejně tak to může být s wellbeingem.

   Když se vrátím k jeho definici, kterou jsem tedy poctivě hledala na netu, tak jsem našla: smysluplnost, vztahy, finance, zdraví a společnost.  

Samotnou mě to baví, jistě to chytí i nějakého vyhořelého manažera či tápajícího copywrittera nebo sportovce v důchodu, ale lze tím zaujmout děti školou povinné?

  Není to trochu kontraproduktivní?

 Další módní téma, které chceme zařadit do školy, protože procenta či vyjmenovaná slova jsou tak nudná a nikoho nezajímají?

Wellbeing - pokud ho tedy přeložíme jako pohodu - lze asi ve škole nastavit, ne vyučovat.

 Ale zase, módní trendy si žádají své a určitě lépe zní, že prosazujete do škol wellbeing než výchovu k občanství, která už to má léta v švp i rvp. 

Ale tak je to se vším, jedeme na efekt… 

Důležitá je forma, nikoli obsah, nejvíc důležitý jsou ty kecy kolem. A za ty roky za katedrou jsem si ověřila takový zajímavý fakt, že ti, co to tom všem umí takhle krásně mluvit (abych zase nepoužívala pejorativní kecat), tak nikdy neumí učit. Umí vzletně mluvit, psát o sobě na sociálních sítích, používat moderní a módní termíny, ale ve třídě jsou bezradní...

 Tak to asi nakonec bude i s wellbeingem….

Jestli někde dohledám ten článek, jsem zvědavá, co sděluje a jako moc se v interpretaci myšlenky wellbeing do škol shodujeme či lišímeJ

 

Mají to jinak

 Sleduji atmosféru kolem pohřbu královny Alžběty ve Velké Británii a žasnu. 

Jak to mají v sobě, tu úctu a tradice....

Asi to nebude celkové naladění na ostrovech, ovšem to co vidím, mi kreslí pocit, že to mají hozené trochu jinak než my. 

 Když jsem viděla davy lidí postávající kolem silnice, když začala cesta s rakví Alžběty do Edinburgu, nevěřila jsem vlastním očím. Takové davy jen po cestě, pak ve věstě. Řekla bych, že jde o spontánní akci, chtějí tam jít sami a dobrovolně.  Oni jsou asi opravdu monarchisté, váží si nejen královny, ale i svých tradic a historie. 

Trochu mě to i dojímá, kdy to vidím, jak ti lidé dobrovolně stojí kolem silnice, aby jí naposledy zamávali nebo zatleskali. 

Samozřejmě, nabízí se porovnání, zda by něco podobného bylo reálné i u nás? 

Těžko...

 Pohřeb Václava Havla byl vzdáleně podobný, ale tohle úplně neměl. 

Dnes by to ale stoprocentně neměl podle mě vůbec nikdo. 

Královna ano, navzdory tomu, že tam bývaly kontroverze a střety, že tam určitě taky žijí nějací republikáni, ale ta síla tradice je mohutná.

   Nahrává to mé  duši monarchisty, republiku vnímám jako z nouze ctnost, takové plebejství. Můžeme pak hromadně "uctívat" lidi, kteří se chovají jak ve čtvrté cenové skupině, protože to umíme všichni. Ale noblesa a elegance, to je dřina a odříkání. A to republika nenabízí, lepší je to lidové buranství, alespoň u nás to tak nyní vidím. 

   Ale to odbočuji od své fascinace anglickými tradicemi. Nejsem z podstaty anglofil, spíš tíhnu k frankofonní oblasti. Ale tam jim to zkazila Francouzská revoluce, která právě všechno tohle plebejství zlegalizovala a ze šlechtictví učinila něco špatného a nezákonného. 

   Tak toho Angličané naštěstí zůstali ušetřeni a monarchii jim bůh ráčil zachovat. A mně se to líbí. Ta tradice, stoicismus, zvyky…

Pravda, občas to nějaký rebel nabourá, o to je to pak celé zajímavější. Ale pořád tam vidím noblesu. 

Nikdo se nemusí učit stolování, mluvení, nečouhá mu sláma z bot…

A už jsem zase pryč, dnes neudržím myšlenku. A tak je vlastně prostá, fascinuje mě, jak spontánně a upřímně se Skotové i Angličané a asi i Velšané loučí se svojí královnou. Tak bůh ji ochraňuj.

Teď už to bude zase jen patriarchální…J, ale pořád tradiční a s noblesou.

V zdravém těle zdravý duch

   Pokud přemýšlím o nějakém výročí, které se pojí se zářím, je to klasicky Ludmila a Václav, mně ještě září evokuje Zlatou bulu sicilskou, která má letos dokonce kulaté výročí, je to již 810 let od vydání dokumentu, který se nějakou záhadou stal symbolem školního dějepisu. Nicméně, kulatější výročí slaví zakladatelé Sokola a za připomenutí jsem si vybrala toho méně známého, Jindřicha Fügnera. Tyrš má v Praze nejen svůj dům, ale proslavil ho i Jára Cimrman a Jaromír Bosák, takže jeho 190 let od narození ponecháme stranou, a vrhneme se na Fügnera, který se narodil před dvěma sty lety. Přesně řečeno 12. 9. 1822. Mohli bychom ho zařadit mezi velké české mecenáše, protože nebýt jeho peněz, bůh ví, jak by to se Sokolem v Praze v jeho  těžkých začátcích vypadalo. Koukněme na něho ale víc jako na člověka, kterého bychom si asi přáli i v dnešních dobách. Moudrého, velkorysého, s rozhledem a velkou empatií. S touhou pomáhat potřebným. Fügner, který se v září roku 1822 narodil v Praze jako Heinrich, patřil k tzv. českým Němcům, což nikterak nebránilo jeho českému vlastenectví. Je to, pravda, trochu protimluv, ale on to tak měl. Sám si na to přišel, rodinné zázemí ho v tomto duchu nijak neformovalo. Postupem času o sobě mluvil jako o německy mluvícím Pražanovi. Kdyby se mělo mluvit o jeho vzdělávání, nabízí se škola života, což ale dneska zní trochu pejorativně. Prostě neměl školy, ale zkušenosti. Hodně cestoval, byl vnímavý, znal jazyky- domluvil se minimálně pěti, uměl se poučit. A měl dar empatie.

Krom toho byl i fešák, ženské oko se potěšilo pohledem na jeho urostlou postavu. Kdyby se nevěnoval sportu, mohl být i módní guru, uměl se oblékat, měl vkus a zálibu v kvalitních látkách i oblečení.

A co je podstatné a stěžejní, byl velkorysý, s nadhledem. Tyršovy nápady prostě zaplatil.

A když vznikl Sokol, platil zpočátku úplně všechno. Pronájmy, nářadí, kapelu. Postavil první tělocvičnu.

Byl prostě pro Tyrše dar z nebes, kdyby se ti dva nepotkali, asi by se naše sportovní historie ubírala úplně jiným směrem.

Pohledný Jindřich Fügner měl štěstí i v manželství, se svou krásně něžnou ženou Kateřinou dokonale souzněli. Jejich dcera Renáta se později stala Tyršovou ženou, což je ale jiný příběh. Faktem je, že byla o mnoho let mladší a Tyrš ji u Fügnerů poznal jako čtyřletou, ale jejich manželství se Jindřich už nedožil.

Možná kvůli své velkorysosti a mecenášství, možná kvůli ekonomickému vývoji monarchie, těžko najít spouštěcí moment faktu, že se Jindřich hodně zadlužil, přišel o pracovní místo ředitele a ve finále onemocněl. On sám říkal, že se zranil při cvičení. Někdy v říjnu. A v půli listopadu byl mrtev. Ve věku 43 let.

Jeho pohřeb se sice stal velkou manifestací, byl ve své době miláčkem Prahy, nic to ale nemění  na faktu, že odešel nečekaně a mlád. Škoda. Pro něj, pro jeho rodinu, ale i pro rozvíjející se Sokol. Byť ten ho patrně na finanční dno dostal, ale Fügner to tak nevnímal. Byl to filantrop a snílek, empatický elegán, který trochu nespravedlivě zmizel v propadlišti dějin. Proto si v září připomeňme dvě stě let od jeho narození v Růžové ulici v Praze. Život neměl úplně růžový, ale odkaz zanechal veliký. A zdravého ducha představoval víc on než Tyrš, byť jeho úmrtí v mladém věku lze z tohoto úhlu pohledu vnímat jako paradox. Ale za svého aktivního života starý řecký ideál kalokagathia naplňoval stoprocentně.

Psáno pro Listy Prahy 1

Tři králové

 Oni si tedy říkali tři mušketýři, termín tři králové je z gestapa, který se tak nějak vžil. Mašín+Balabán+Morávek. Autor Dalibor Vácha. 

A jelikož jsem četla jeho skvělý příběh o Adolfu Opálkovi, bylo nasnadě, že zkusím jeho další knihu. 

Takže M+ B. M

Příběh, který se vskutku stal. Před osmdesáti lety. Skvělé čtení.

Ve vteřině

 Jdu si do auta pro věci. Odemknu jen kufr, trochu to tam prohrabu, vezmu si, co potřebuji a kufr zabouchnu. Už v okamžiku, kdy padá dolů, vím, že to byla chyba. Klíče leží v kufru. Auto zamčené. Člověk by si nafackoval... 

Rozbít okýnko? 

Nu, trochu drahé zapomenutí....

Zavolat nějakou službu?

Asi řešení, ale jednak stejně drahý a jednak, než přijedou....? Za hodinu potřebuji odjet, to určitě nedáme. ...

Naštěstí dobří lidé žijí, tak se najde auto, které mě odveze domů, postojí na modré:-) a zase mě odveze zpět. Náhradní klíč díky bohu funguje, a tak s jeho pomocí vylovím i ten starý, který se dosud pohodlně vyhřívá v zamčeném kufru. 

Vždycky jsem si myslela, že takhle hloupé opomenutí se mně prostě stát nemůže. 

No, klasika. Nikdy neříkej nikdy. Stalo se, a jak, to už díky Murphyho zákonům bývá, v naprosto nevhodnou chvíli.   

Tak, ono asi na blbost není nikdy vhodná chvíle, ale když je pátek, chvátáte a cesta pro klíče je podmíněna totální pražskou zácpou, je to obzvláště pikantní. 

Nu, je z toho historka, když ne k vyprávění, tak minimálně na blog. A snad i poučení. 

A možná i výzva ke sdílení, zda se někdy někomu stalo něco podobného....

Přeci jenom, sdílená bolest / tedy blbost/ poloviční bolest:-)

Konec jedné éry

Tento obrázek, který jsem objevila na FB, mě dojímá snad úplně nejvíc a za mě vyjadřuje vlastně vše..:-(

Po prázdninách

 Už pár dní se děti aklimatizují ve školních lavicích. Dva měsíce prázdnin je uvrhly do úplně jiného modu, do jiného světa i myšlení. Trvá jim, než si uvědomí, že deset měsíců bude zase všechno jinak. 

Ostatně, řekla bych, že učitelé jsou na tom dost podobně. 

Dlouhá adaptace, syndrom návratu z dovolené, u dětí navíc totální zapomenutí všeho. Ono to tam je, vydoluje se to, jen to příliš dlouho zahálelo. 

A tím se dostávám k meritu své úvahy, patrně nepopulární, leč přemýšlím o ni už dlouho.

 A totiž, že letní prázdniny jsou zbytečně dlouhé. Vnímala bych jako dostačující měsíc, maximálně pět týdnů, zbytek by se pak rozprostřel do školního roku. Určitě by bylo fajn mít třeba dva týdny jarních prázdnin nebo volno v lednu. Jednodenní volna, které jsou nasázeny v kalendáři během roku, spíš situaci komplikují, rozbijí rytmus, nepřináší odpočinek. 

Dva měsíce v létě jsou navíc kontraproduktivní, volna je moc, je to podobné, jako když chcete dospat nějaký deficit a spíte do oběda. Je to na nic, leda se přespíte, energii to nevrátí. I dětem by se lépe začínalo, neodvykly by tolik.

 Ale je to úvaha veskrze nepopulární, nikdo se jí asi ani zaobírat nebude. Stačí, že se řeší pozdější začátek školy a jaké to budí emoce. A k ničemu to stejně nevede. Pak představa, že někdo zkrátí letní prázdniny, je opravdu sci- fi. Ale uvažovat se o tom dá. Zejména v kontextu toho, jak těžký je návrat do lavic.