Odchody slavných

 Čas od času se tady nad nějakým odchodem slavné osobnosti zamýšlím. Myslela jsem si, i to tvrdila, že jsou to události, které neprožívám, ti lidé žili svůj život, nemám přeci potřebu nijak výrazně truchlit. Ano, je to smutné, ale nebyli to mí blízcí lidé, neznali jsme se osobně...

Dlouho jsem to tak doopravdy měla. Ale v poslední době zjišťuji, že mě některé odchody docela zasáhly. Jako by odešel kus mého dětství nebo jako by svět s jejich odchodem stal méně pestrý. Prvně jsem si toho všimla u paní Štěpánkové, takový náznak. Ale pak přišla trojice žen, které mě zasáhly velice.

Paní Hana Maciuchová, jejíž herectví a recitace jsem milovala. Pak velký šok v podobě odchodu paní Šafránkové, to jsem asi nepochopila dodnes, jak ona mohla umřít. A nyní paní Zagorová. Její písničky mě provázely dětstvím, měla jsem je ale ráda i později. A mám dodnes. Její texty, myšlenky...

Se žádnou z těchto velkých dam jsem se nikdy nesetkala osobně. Přesto mě jejich úmrtí zasáhlo, jako by odešel někdo z širší rodiny.

U dokumentu Nedělej Zagorku, který dávala Nova, mi proběhlo celé mládí, vlastně jsem u toho slzela. No, brečela jak želva. 

Hodně si to samozřejmě spojuji se sebou samou, jak moc jsem je znala, sledovala jejich herectví či zpěv, jak moc mě jejich role, ale i životy oslovily. S čím osobním si je také spojuji, což zejména u písní je hodně živé. 

No, a už nejsou.

Dal by se jistě vytvořit seznam všech, nad jejichž životy jsem se v okamžiku jejich odchody víc zamyslela, zastavila se a pomyslela si, jak ten život běží...Nelítostně. 

Ale tyhle tři dámy mě vzaly asi nejvíc. Je mi po nich smutno. 

A jako doušku ještě krátkou glosu k novinářům, těm bulvárním, kteří se vždycky po takové události slétají jak hyeny, hledají senzaci, vyhrabávají staré historky a donekonečna kladou hloupou otázku: 

"Jak se cítíte?"

Jak se asi takový pozůstalý cítí? Sarkasticky mě napadá, jak by asi koukali, kdyby jim někdo na podobně stupidní otázku odvětil

"Skvěle, cítím se báječně. Jsem nadšený, že ten, koho jsem miloval(a) už tu není. Je to prostě super..."

Úplně živě si to představuji. Je to má oblíbená představa, hned vedle té, jak jim někdo vytrhne mikrofon a pošle je k šípku...

No, nic takového se samozřejmě nestane, takže nás to bude provázet i nadále. Každý se asi nějak živit musí a někdo se prostě ptá pozůstalých, jak se cítí..

Nu, nevím, jestli je to pietní glosa na závěr zamyšlení nad odchody slavných.  Protože každý odchod bolí, a je jedno, zda slavný či neslavný... Jen o některých se víc mluví a píše. 

A tak já měla potřebu napsat, že odchod paní Hany Zagorové a i předchozích dvou velkých žen mě prostě zaskočil a je mi to líto.  

                                                              Foto z databáze HZ

Digitalizace školství

  Současná doba má jeden takový handicap, a totiž, že hodně dá na módní a žádanou terminologii. Tedy pod hezké slovo či moderní označení se schová plno věcí. Ať už těch, co nefungují, ale hezky zní, nebo těch, co stejně zůstanou jen na papíře, nebo těch, co se roky dělaly a akční změny tvrdí, že tomu tak nebylo, neb to nastane až v okamžiku, kdy to bude někde viset. Nemyslím tedy na kandelábru, ale na nějaké virtuální platformě. Protože co není na sociálních sítích, jako by ve vzdělávání nebylo.

Digitalizace může posloužit jako takový exemplární model. Pokud se všude hlásá, že chceme, aby děti uměly využívat moderní technologie, jistě na tom není nic špatného. Ba naopak.

 Jak s tím souvisí zákaz používání mobilních telefonů, které se ještě v mnoha školách dětem odebírají či dokonce zamykají, to nechci nyní rozebírat, to je na samostatnou úvahu.

Spíš přemýšlím nad implementací informatiky do výuky.  Základní idea je taková, že běžné uživatelské věci, jako kupříkladu práci s Wordem, s Excelem, umění prezentace a další věci, se děti naučí v odborných předmětech.  Kupříkladu v češtině, matematice či zeměpise.  V informatice jako takové se pak budou věnovat složitějším ICT věcem.

 S tím souvisí také změna ŠVP, je třeba do něj zanést, že pracujeme s digitálními technologiemi.

 Že kupříkladu v hodinách děti píší seminární práce, vyhledávají v digitalizovaných matrikách či pracují s tabletem nebo počítačem.

„To děláme už roky,“ konstatuji.

„ Ale není to v ŠVP zadokumentované kouzelnou větičkou, že pracuji s digitálními technologiemi. A to se musí předělat. „

Tak předěláváme. Vpisujeme digitální mantru do každého odstavce, protože jedna věta prostě nestačí. To by mohlo vytvořit mylný dojem, že jsme digitalizací nepolíbeni.

Dětem logicky ubyly hodiny, povětšinou humanitní nebo výchovy, protože nemůžeme, byť u počítače, sedět ve škole do pozdních večerních hodin.

A tak digitalizujeme.

 Osobně mám trochu pocit, že je to na způsob vlka, který se nažere, ale koza zůstane celá. I když vlastně celá ne, mizí  hodiny dějepisu, výtvarky či hudebky, protože digitalizujeme a školní rozvrh není nafukovací.

   Aby bylo jasno, nejsem odpůrce nových technologií, naopak. Používám je, vyhledávám, mám je ráda.

Ale jsem odpůrce šití věcí horkou jehlou. Nebo změny pro změnu. Slovíčkaření.  Stejně jako naskakování na módní vlnu.

Uvidíme, jak se celá digitalizace v letošním školním roce zapracuje a zaužívá. Zda to bude fungovat či jestli za rok přijde nové módní téma, které se urgentně bude muset zakomponovat do stávajících plánů. Navzdory tomu, že to mnozí dávno praktikují, ale co není na webu v RVP, to prostě neexistuje. Na kvalitu výuky se pak nikdo neptá, když je to na webu, v éteru a dobře zformátované, je digitalizace dokonána a vše je jak má být.

Amen.

Učitelky prvního září

   Tvrdí se to tak nějak ze setrvačnosti. Učitelské povolání je v době, kdy máte malé děti, skoro tím nejlepším zaměstnáním. Můžete vstávat přibližně se svými ratolestmi, kopírujete jejich prázdniny, pokud chodíte do stejné školy, máte o nich dost velký přehled.

 S tím lze souhlasit.

Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že někdy školní děti trochu válcují ty vaše. A není to myšleno na situace, kdy svoje děti učíte. To je příběh sám o sobě.

Spíš jde o situace, kdy se očekává, že doprovodíte  vlastní děcko do školy, případně ze školy.

 To by mohly potvrdit zejména maminky dětí mladšího školního věku. Být prvního září se svým prvňáčkem se nemusí vždy povést, protože zároveň musíte vítat svoje žáky v jiné třídě. 

A i když při nástupu do první třídy vás většinou chápavé vedení uvolní, na startu těch dalších ročníků už obvykle být nemůžete. Nebo je to dost velký organizační chaos, jak to všechno skloubit dohromady.

Pravda, nebývá to nic fatálního, někde to dokonce jde docela snadno vykomunikovat, ale není to pravidlo. Nejde si zrovna prvního září brát dovolenou, protože chcete doprovodit do školy svého vlastního potomka.

Nevypadá to, na první dobrou, že jde o nějak velký problém.  Zpočátku se zdá možná až triviální, když ale podobných neúčastí začne přibývat, trochu to zamrzí. Většina vánočních besídek se časově kryje, třídní učitelka a matka musí jedné dát přednost. Dítěti se udělá ve škole nevolno, a když voláte maminku, aby si ho vyzvedla, ale ona zrovna učí, patrně se nedovoláte. Nebo si pro něj nemůže přijet.

Naposled jsem se s podobnou situací setkala při třídních schůzkách, které se sešly ve stejném datu

i čase.

Nic neřešitelného, jen klasická logistická komplikace. Ve skutečnosti není problém, aby vás na setkání s rodiči někdo zaskočil. Na moji otázku, v čem je tedy problém, někdy dostanu odpověď, že se nikomu nechce jít třídní schůzky suplovat. Argumentují tím, že za vlastním dítětem  na jeho třídní schůzku může přeci jít manžel.

Je zřejmé, že možnost vzít si ve škole půldenní dovolenou, nota bene zrovna tehdy, když jsou třídní schůzky, je pro většinu zúčastněných nepřijatelná.

„A nelze to nějak posunout?“ diví se lidé z jiných oborů.

„Jednou možná ano,“ připouštím možnost variability, která je většinou ale podmíněna flexibilitou vedení a kolegů.

To sice skýtá určitou útěchu, zároveň ale přináší těžko vyvratitelný argument:

„Kam bychom přišli, kdybychom každému vyhověli? Prostě si to nějak zařiďte.“

    Většinou to tedy skončí tak, že doprovod tvoří tatínek nebo babička. Na tom jistě není nic špatného, pokud  tito účastníci procesu chtějí a mohou. Maminku učitelku to může akorát tak mrzet…

  Ve většině profesí nebývá problém vzít si dovolenou i jen tak na půl dne, ve škole to většinu z nějakého důvodu působí komplikace. Někde i nepříjemnosti…

Obecně ovšem nejde o problém neřešitelný, jen spíš takovou komplikaci. Někde se o něm ani nemluví. Buď není nebo naopak, panuje tam taková atmosféra, že si učící maminky o volno ani neřeknou…

Jde tedy jen o takové zamyšlení, bez pointy, na počátku školního roku. Nic zásadního…

Přesto existuje řada matek učitelek, které absence těchto společných zážitků přinejmenším trochu mrzí.

 

Snídaně

Nikoliv v trávě, ale pěkně bytelně, po česku. Pouťové koláče, chutnají jako mana nebeská. Tu jsem tedy neochutnala, ale tak nějak si ji představuji. Speciálně ty makové, po těch bych se utloukla, dieta nedieta. 

Kdysi, když jsem byla hodně malá, se na pouť a na posvícení chystalo i speciální cukroví, hnětynky se tomu říkalo. V mém okolí už ho ale nikdo nezná a já  ho nepeču, ani jako historickou ukázku. Tedy zatím, třeba se k tomu ještě někdy vrátím. Ale i koláče a dobrá káva jsou ideálním startem do neděle. A k tomu ještě kniha, v tomto případě příběh Tří králů od Dalibora Váchy, neděle jako víno. Ke knize se ještě někdy vrátím, docela mě chytla. Dnes je to takové nedělně líně:-) 

Na počátku školního roku

 

Ageismus

    Člověk se stane nejstarším jedincem v kolektivu ani neví jak. Stačí pár let, čas oponou trhne

 a najednou jste na špici pelotonu.

A v některých vypjatých okamžicích je z vás dokonce i doyen, což je věc, se kterou není úplně snadné se smířit.

Moje první prozření, že jsem v nějaké skupině tím nejdříve narozeným, bylo dost bolestné, těžko jsem to vstřebávala.  Seznamovali jsme se na školení a v klasickém kolečku najednou vidím - a slyším- že z této skvadry pamatuji nejvíc. Byl to docela úlek a šok.

   Není pochyb, že podobné pocity trápí mnohé lidi. Všichni stárneme. A jak praví dávné přísloví, je to jediná spravedlnost na světě. Jen to někdo snáší lépe a jiný hůře. Někdo při zmínce o věku viditelné trpí, jiný se drží hesla, že věk je jenom číslo. Aspoň potud to vnímám jako přirozený běh věcí, prostě každý jsme jiný.

 Ale asi i díky tomu, že patřím do množiny těch, co to nesou těžce, jsem víc začala vnímat veřejný okolní svět, který si na věk dost potrpí.

Pořád se to zdůrazňuje, jako by věk byl buď zásluha, nebo handicap.

Často to navíc bývá prezentováno tak, že čím starší tím horší. Mnohdy i s drsnými komentáři. Ostatně, hledat třeba práci v pozdějším věku, napsat datum narození, tak máte po pracovních vyhlídkách, to je dost všeobecně známo. 

Koneckonců, stačí si vzpomenout na nedávnou dobu covidovou, kdy nás média denně obšťastňovala počty zemřelých. Jak často jsem zachytila komentář, už na to měl věk, aby umřel…

Někdy to vypadá, ve veřejném prostoru, že na úspěchy, spokojenost či výkony existuje nárok jen v mládí…

 Sledovala jsem nedávno atletické mistrovství. Ve sportu je věk akcentován ještě mnohem víc než v běžném životě. V tomto kontextu chci logicky mluvit o výkonu Báry Špotákové.  Sledovala jsem ji s velkou radostí. Přála jsem jí zlato, byl z toho krásný bronz. Je fakt legenda.  Umí.

  Fascinovalo mě ovšem, jak vytrvale komentující zdůrazňovali její věk. Pořád dokola. Nejstarší účastnice, nejstarší finalistka, nejstarší medailistka…a spoustu dalších nejstarších přívlastků….

   Ano, ve sportu jsou utíkající roky jistě determinujícím prvkem, ale co je moc, je příliš. Jako by se snad měla ještě omlouvat, že ve svém věku pracuje, sportuje a je dobrá…?

   Navíc si pamatuji na závod, kde se jí nedařilo, tak okamžitě plné sociální sítě nelichotivých vzkazů, ať to zabalí, že už je stará…

Teď zase, jak to těm mladým nandala…

Jako by se pomíjely ostatní věci, příprava, pečlivost, profesionalita… Základní téma je věk.

   No, nevím, mě tohle šíleně dráždí, navíc u ženy to vnímám jako hodně citlivé téma. I když, oni asi ani muži nejsou ubíhajícím věkem nadšeni, zvlášť, když se to pořád tak akcentuje. Pan Veselý byl na mistrovství komentátory označován jako veterán, v devětatřiceti letech….

   Ano, je fakt, že někdo ve čtyřiceti vypadá i myslí takřka jako senilní devadesátník, jiní razí Lennovou zásadu nevěř nikomu, komu je nad třicet, další se ocitnou v pozici zepředu lyceum, zezadu muzeum, někdo je diblík i v šedesáti, jiný ve třiceti odpočítává dny do důchodu…to asi patří k životu.  Jen by se z toho neměla být ani diskriminace ani výhoda.

  Ovšem v poslední době mám pocit, jako by se to všechno předimenzovalo.

Chceme prodlužovat odchod lidí do důchodu, měli by skoro do sedmdesáti let pracovat, přitom to jako společnost se starými (už staršími) lidmi neumíme, nepočítá se s nimi.  Být starý je  u nás opravdu vlastně handicap. Myslím tím tedy starý, ale při síle. S chutí pracovat či něco dělat. Ale nikdo to nechce, nezájem.

Pokud přijde nemoc, je to zase úplně jiná kapitola, to až jindy.

  Dnes jen zamyšlení nad tím, jak mnohé  mladé i staré gaučáky dráždí čtyřicetiletá Bára, které to pořád běhá i hází.

  Ve sportu je to hodně viditelné, ale podobné prvky lze najít i v jiných oblastech života. Někde by mě ani nenapadlo, že může být věk problematizován. Ale nenašla jsem oblast, kde by nebyl.

 Tak to je zajímavé, říkala jsem si. Problém diskriminace podle věku sice nese odborný termín ageismus, ale to je ve finále k ničemu, když je společnost nastavená jinak.

  Asi v tom nelze najít nějakou logiku či dokonce pravidla. Neexistují. Někdo to má tak, jiný zase jinak. Nebo přesněji, někdo si komentářů k věku nevšímá, jiného se dotýkají. Někteří se tomu umí zasmát, jiní raději dělají mrtvého brouka.

Nebo to možná jen tak vnímám já, protože jsem na podobné reakce asi trochu přecitlivělá. Bára Špotáková si z toho zjevně nic nedělala, sama dokonce na dané téma vtipkovala.

Přesto si myslím, že je něco divného v našem veřejném prostoru. Asi nejen v našem, když už před pár lety vznikl film s výstižným názvem, Tahle země není pro starý…

I když ono je to problém v každém věku, když se akcentuje věk. Ať už vás diskriminují, že jste příliš mladý nebo příliš starý… Ani střední věk nemá na růžích ustláno, buď je usedlý, kritický či už neperspektivní…

Ano, jsem si přecitlivělá. Prostě mě zdůrazňování věku z nějakého důvodu rozčiluje. Třeba u té atletiky. Proč éterem neznělo, že je pečlivě připravená, ale hlavně, že je nejstarší….?

 Tak už radši končím, nebo se nedoberu žádné pointy. Ta jediná, kterou mohu definovat, že ageismus u nás je, na můj vkus až v příliš velké míře a že s ním asi nelze nic dělat…

Rozdělení Českoslovenka

 Koncem srpna se připomínalo třicet let od  osudového podpisu na zahradě vily Tugendhat.

  Začalo dělení Československa, které se definitivně rozpadlo o půl roku později. 

V den podpisu se rozhlas vrátil k federálnímu vysílání, celý den byl československý. 

Zajímavé to bylo:-). 

Nejvíc jsem poslouchala Kávu o čtvrté s Patricií Strouhalovou. Mám ráda její pořady. 

Jejím hostem byla ředitelka Slovenského institutu paní Krénová. A mluvilo se o tom, jak si rozumíme a nerozumíme.....

Vždycky jsem si myslela, že slovensky umím nebo přinejmenším rozumím, ale zjistila jsem, že už to tak svěží není:-). Rozumím, pořád, ale nevím, jak bezpečně bych třeba četla s porozuměním psanému textu...?

I když knihu o Martinu Hubovi jsem četla s velkou chutí a pochopením. A bez slovníku.

    Trochu už ale odbočuji, prvotní myšlenka byla připomenutí událostí, které vedly k rozdělení země. 

               Ani pomlčka, ani federace, ani dvojdomek se neudržely. 

Dvě samostatné republiky. Klaus a Mečiar. Kdo je dneska zná? No, asi ještě neupadli v historické zapomnění, ale brzy tomu tak možná bude. Stejně jako existence Československa. 

 Události před třiceti lety probíhaly ve stínu války v Jugoslávii. Snad i proto se tolik oceňoval klidný rozchod, byť obyvatelstva se tehdy nikdo neptal. Často mě napadá, jak by se situace vyvíjela, kdyby tehdy bylo vyhlášené referendum? Ale to už ono historické kdyby, na které dějiny nehrajou....

Kdo mě ještě napadá?

 Asi logicky Václav Havel jako první český prezident. Slovenský primát má Michal Kováč, kterého si ale pamatuji jen díky únosu jeho syna. Pocitově jsem měla dojem, že s prezidentem jsme na tom trochu lépe. Dneska je to ovšem diametrálně naopak....

       Pak slovenská kultura, kterou vnímám dodnes. A to je vše.... 

Československo je na smetišti dějin. Ale připomínám si ho ráda. Vnímám ho pozitivně.  

     A protože na Slovensku je prvního září Den Ústavy, nikoli začátek školy:-), je takřka aktuální si naše společné dějiny připomenout. Stejně jako Slovenské národní povstání, které z našeho českého historického povědomí skoro vymizelo. A další státní svátky jsou totožné s českými:-), takže nějaké společné body tam stále jsou:-)

Prvního září

 Dnes asi netřeba zvláštního komentáře. Jde se do školy. Těšíme se, byť je to nepopulární říkat. Já se tedy těším. Přeji si, aby se těšily i děti. 

Dnešek vnímám tak trochu jako svátek. Nic moc se nedělá, přijde se do školy, slavnostně se přivítají ti, co začínají. Ostatní se s radostí poobjímají po prázdninách, vylíčí si zážitky a jde se domů. 

Na férovku se začíná až zítra. A hned pak je víkend. Takže pořád pohoda.

Nejvíc se vždycky těší Tobiáš. Ne snad, že by doma strádal, ale tolik dětí jako ve škole při nejlepší vůli doma nikdy není. A jemu děti chybí.

Když po létě jedeme ke škole, v poslední zatáčce už kvílí radostí a na školním dvorku se nemůže dočkat, až vyletí ven mezi děti.

To je, panečku, těšení se do školy:-)