Poslech rozhlasu

Ráda poslouchám rádio. Upřednostňuji  mluvené slovo před hudbou, tu si vybírám speciálně a dle nálady, proto je mým favoritem ČR- dvojka, Vltava a úplně nejvíc Plus. Nedávno jsme si užívala historického poslechu na Rádiu Junior, kde historička a spisovatelka Veronika Válková odpovídala dětem. Veronika Válková píše skvělé knihy o cestování do minulosti, hlavní hrdinka je Bára a knihy vešly do všeobecného povědomí jako "bárovky". Veronika skvěle vypráví a celý pořad byl velmi zajímavý a příjemný. Jediné, co mě zarazilo, že malí posluchači asi moc dobře neposlouchají. Během hodiny se každý druhý ptal, jaké období má paní spisovatelka nejraději. Veronika vždy trpělivě sdělovala, co ji baví a má v dějinách ráda. Když to zopakovala po čtvrté, už jsem s napětím čekala, kdy se zase někdo zeptá. A zeptal. 
Je to jako ve škole, kdy jsou nepozorní:-). Nebo jako v životě, kdy neposloucháme jeden druhého. Je to prostě takový odraz společnosti. Ostatně,  i v pořadech pro dospělé jsem si toho všimla. Jakmile se dá možnost, aby tam lidé volali, odpovídají na něco jiného,neumí opustit myšlenku, neposlouchají, jak jim protějšek odpovídá...Tak to prostě je. Někdy mě to pobaví, jindy naštve, někdy jen zarazí a sleduji to. A nyní mám zrovna chuť napsat paní Válkové a zeptat se jí, jaké období dějin má nejraději:-)

Kdo za to může?

„U mě to nedělají,“ říkají s určitým náznakem pohrdání někteří kantoři, když se na poradě probírají problematické děti, které někoho přivádějí k šílenství. Jsou evidentně přesvědčeni o své pedagogické genialitě. Trvají na tom, že vina je vždy na straně učitelů. V daném případě jsou kantoři netolerantní, neempatičtí a vůbec by neměli ve školství působit.

Ne, že by někdy neměli pravdu. Navíc, každému by se líbilo tvrzení, že on je ten geniální pedagog, který zvládne i budoucího „Babinského“, zatímco ti ostatní jsou kantorští břídilové. Například v situaci, kdy pubertální hošík rozhodí výuku natolik, že učit zde nelze ani s nadáním Komenského, přičemž vy máte tu smůlu, že v té třídě učíte odpoledne. Tehdy jsou nepozorní i ti vzorní, co teprve ti, se kterými je problém od božího rána. Ti, co učí ráno, kdy daný zbojník více méně ještě spí, podobný problém logicky nemají. U nich dítě nezlobí!

Kantor se často jako viník přímo nabízí. Nedokáže dítě zaujmout. Taková obvyklá mantra všech, co mají ve všem jasno.

Já si ale myslím, že věc tak jednoduchá není. Někdy mívám i podezření, že jsou děti, které si vybírají, koho budou prudit a koho ne. Do hry tady vstupuje obyčejná lidská sympatie, takže když klukovi kantor nesedí, tak ho prostě vydusí. Dělají to tak i dospělí, leč není to tak markantní. Navíc mají většinou na vybranou, že se s nesympatickými lidmi nebudou tolik scházet. To děti, odsouzené k pobytu v lavicích nemají. Pak používají zbraní, které mají k dispozici.

Někteří to chápou, jiní v tom ale hledají úplně jiné konotace. Zažila jsem učitelku, která šmahem odsoudila všechny kolegyně, které si postěžovaly na nezvladatelné jedince. Ne, že by ona je neučila, ale takovým lehce podlézavým způsobem jim všechno tolerovala, čím si budovala pověst oblíbené učitelky. Že ale nic nenaučila a děti, které měly potřebu se něco dozvědět, svůj čas v jejích hodinách proflákaly, byla jiná věc. Navíc těžko doložitelná. Lépe se totiž prokazuje řev ve třídě než znuděné ticho.

Učitelé to prostě mají po této stránce dost obtížné, ať si o nich každý z nich myslí, co chce. Děti totiž dokážou zlobit velmi rafinovaně, navíc ve vlnách. Jednou jsou na zabití, jindy by je člověk zasadil do zlata.  Roli hraje čas, kdy výuka probíhá, nálada dětí i kantorova, sympatie, psychické rozpoložení, mnohdy i počasí, únava, fyzická kondice…..mohla bych pokračovat desítkou dalších bodů, které se do vztahu učitel a žák promítají. Včetně faktu, že je čas zlobení a čas dospívání, tudíž je naprosto relevantní fakt, že někteří nesnesitelní zlobiči budou vzorní a bezproblémoví dospělí lidé. Ale to teprve přijde, nyní je čas, kdy se s jejich hormony musí učitel poprat. Nějak lidsky, předpokládám. Tedy mnohdy i radou od jiných, jak oni k němu přistupují, jak pracuje v jejich hodinách. Věta, že u mě to nedělá, je v takovém případě na zabití. Nebo známkou povýšenosti. Nebo lidské nezralosti. Těžko říci. V každém případě ji ale připisuji dost záporných známek, i když to často může být pravda. Je to ale nepedagogické, zdá se mi. Ale třeba se mýlím a je to fakt jen o učitelích jako takovýchJ

Invalida

Onehdy jsem na procházce se psem pozorovala „invalidu“ v naší ulici. Přímo u našeho domu, na vyhrazeném místě pro invalidy, totiž zaparkovalo luxusní BMW. Tobiáš by ho jistě rád značkoval, ale nedovolila jsem mu to, neb u aut má zákaz. Ale při tom manévru jsem si všimla, jak z auta vyskočil muž, řekněme středního věku. Opravdu vyskočil, žádná známka nemoci nebyla patrná. Vzápětí se jal na ulici převlékat do sportovního. S kufru vytáhl brusle a šlo se na LetnouJ. Dumala jsem, co má asi za postižení…Asi ho musí mít, když má potvrzení k parkování?! Když jsme, blahé paměti, chtěli podobnou výhodu pro tatínka, který nemohl chodit, a dopravit ho do nemocnice stálo velké úsilí. Parkování na invalidech by nám a jemu tehdy hodně usnadnilo život.  Bylo nám řečeno, že není dostatečně nemocný, aby tuto výhodu mohl získat.  O týden později zemřel! Už tehdy jsem si říkala, jak by tedy asi musel být nemocný, aby mohl parkovat na invalidech?

Nu, a včera se mi tyto dotazy znovu vetřely do mysli. Sportování na Letné bylo zjevně náročné, „invalida“ na bruslích se vrátil do svého auta zrovna shodou okolností při našem podvečerním venčení.  Přijel k autu, znovu se převlékl, složil se za volant, odlepil kartičku a odjel….. Nikoho zjevně invalidního nedoprovázel, sám celý den evidentně bruslil a kartu poté schoval… Nic nevím, popisuji jenom indicie, ale otázka, kdo rozhoduje o tom, kdo je invalida a kdo ne, jakou roli v tom hraje tzv. všimné a další věci, je čím dál víc intenzivnější. …Je to všechno asi trochu jinak, zdá se. Prostě při venčení psa jeden vidí věciJ

Taháky

Žactvo projde vzdělávacím systémem ani neví jak. Někomu stačí nadání a vrozené schopnosti, jiní sázejí na píli a učení se, jiní jsou klasičtí šprti nebo naopak, notoričtí propadlíci. Jsou i tací, co mají snahu si vzdělání koupit a skončit s nějakým rychlokvašným vysvědčením či diplomem.  Jedno ale mají všechny kategorie společné, a tím jsou taháky. Někdo o nich jen mluví, ale většina někdy nějaký tahák vyzkoušela.

Není ovšem pochyb, že i do této typicky školní aktivity musel nějak zasáhnut pokrok. Všude se využívá technologie, není důvod, proč by měla obor výroby taháků minout. Koneckonců, minula doba papírových sešitů či učebnic, lze tedy předpokládat, že do e podoby se posunuly i taháky. Najít dnes tahák v klasické papírkové podobě je již takřka unikát. Opisuje se samozřejmě velmi pilně, jen ta forma podvodu získává jinou dimenzi. Hlavní roli samozřejmě hrají mobilní telefony, které ale většina kantorů dokáže odhalit. Horší je to s jinými vychytávkami, většinou se podobně jako telefon honosící přívlastkem chytré: tedy chytré hodinky, chytré brýle, chytrá sluchátka… Všechno, jen ne chytré dětiJ. Protože jestli kdy měl tahák nějakou přidanou hodnotu, byť jistě pochybnou, pak tu, že při přípravě si jeho autor všechno pěkně zopakoval, musel to umět pěkně zkrátit, aby se to na miniaturní papírek vešlo a zcela jistě mu mimoděk něco v té hlavě zůstalo. Ne tak dnes, protože kdo by se namáhal s nějakou přípravou. Všechno se prostě jednoduše ofotí, stáhne, případně využije nějaká sofistikovaná aplikace, vyvinutá právě pro tento účel. Ponecháme li stranou etický rozměr věci, kdy dospělejší jedinci vyvíjejí aplikace či webové stránky, kde svým mladším následovníkům radí metody nejúspěšnějšího podvodu, pak zcela mizí aspekt toho, že se výrobou taháku sám něco naučím. Jde vlastně o klasický souboj o lepší techniku. Tedy kdo na to má, pořídí si neviditelné sluchátko, do kterého mu pak kdosi diktuje správné odpovědi. Nebo si díky lepšímu telefonu dovede testy zdárněji ofotit a posléze přepsat do zadání testu.  Totéž lze logicky i s hodinkami či brýlemi a bůh ví s čím ještě.  Hlavně se nikdo nenamáhá s vlastním vymýšlením, vše je v elektro či webové podobě. Předpřipravené, jen zaplať a stáhni (případně jen stáhni, zúčtujeme spolu v jiné podobě), tak si kladu otázku, kam to všechno povede? Nezakrní nám ta mladá generace, když se vydáváme touto cestou. Trénování paměti je nazváno bezduchým memorováním, učit se něco zpaměti se zdá zbytečné, když je vše na googlu, rukou se nepíše, protože je to pro děti příliš náročné, taháky mají předpřipravené na webech či aplikacích….? Jde o klasický pokrok či naopak, někde se stala chyba, za kterou jednou někdo hodně zaplatí? To nevím, zatím se jen divím…Třeba těm tahákům. Nejsem jejich příznivec, ale v situaci, kdy vidím vlastní práci a nápaditost, ocením to. Když to ale někdo bezduše ofotí, nevidím v tom nic víc než klasickou snahu podvádět a všechno si usnadnit jakýmkoliv způsobem….

Posvátné místo

Je to takový návrat k Barbaře Woodové. Když jsem ji kdysi objevila, s nadšením jsem hltala vše, co mi přišlo pod ruku. Pak to ustalo, asi přišlo nasycení. A dnes jsem se k ní vrátila, s takovou útlou knížečkou, kde se prolíná současnost s americkými dějinami. Prolínání časových os mám ráda, takže jsem se těšila. A zjišťuji, že jde o milé čtení. Není to již to nadšení, jako kdysi, ale tahle paní prostě umí psát čtivé příběhy. Také bych to chtěla umětJ. Dnes ale hlavně čtuJ

                                                           

Dějepis nebo historie

Se zájmem sleduji veřejnou besedu o některých problémech našeho školství. Jde většinou o dost nesmiřitelný spor zastánců alternativních metod a vyznavačů klasické výuky, takové, jakou známe z dětství. Zvláštní na tom je, že se mnohdy zapomíná na zlatou střední cestu. Tedy děti alternativně nemusí nic , co si sami nepřejí, nebo klasicky musí všechno, i to, co jim nejde. Málokdy se zohledňuje věk a získávání životních zkušeností, protože když jako kritik školství mám dojem, že se ve škole děti nenaučí nic o vztahu Beneše a Masaryka, protože já sám jsem zrovna dospěl do věku, kdy mě to enormně zajímá, nikterak nezohledňuji logický fakt, že ve čtrnácti je mi to většinou absolutně fuk.

A tak je to i v jiných oborech. Školství převážně reformují ti, co už mají hodně za sebou a vymýšlejí si školu, jaká by  se  jim líbila. Přesněji, líbila by se jim teď, kdyby se svými  životními zkušenostmi  teď právě seděli ve školních lavicích.

Hodně se třeba řeší tzv. Hejného matematika, ať si děti na vše přijdou samy. Nejsem matematik, ale už z principu mě trochu dráždí pojem matematika. Děti v raném věku mají mít (podle mě) tzv. počty, naučí se základy a pak teprve přejdou k matematice, kde je čas na poznání a experimenty. A určitý dril bych tady také úplně nezavrhovala, nevidím nic tak špatného naučit se třeba malou násobilku zpaměti. Minimálně to trénuje mozek a pak to jistě urychluje základní početní operace (tedy ty operace, které nám zůstanou po celý život, protože kdo z nás dnes běžně užívá integrály či derivace). S dějepisem je to nemlich totéž. Školní dějepis je na hony vzdálen dospělé historii. Nejprve musí přijít základ, a mnohdy faktografický, a pak teprve lze věci zpochybňovat, stavět do jiného světla, polemizovat o nich.  V pozdějším věku mohu detailně studovat, co všechno měl dejme tomu Beneš v době Mnichova dělat a nedělat, ve věku školním se musím nějak dozvědět, že vůbec nějaký Beneš byl a co se mu připisuje. Navíc, nemohu všechno pořád hledat na Googlu, něco prostě  v té hlavě musím mít natrvalo, zafixováno. Třeba tu malou násobilku nebo vyjmenovaná slova. Prostě třeba jen proto, že nejdřív jsou počty a pak matematika. Začínáme dějepisem, tedy příběhem, pak přecházíme k historii, tedy rozboru a polemice.  Tedy hledáme onu zlatou střední cestu, kdy se děti s něčím seznámí a pak si vyberou něco, čemu se budou věnovat podrobněji. Mám pocit, že nyní jdeme cestou úplně jinou, buď nějaká státní unifikace (viz přijímačky a maturity) nebo alternací formou pokusů a omylů. A to ani nemluvím o tom, že děti vyrostou do světa, který bude úplně jiný, než na který je připravujeme, ale to už je zase jiná otázka.  Každopádně, pro  základní školství já lobbuji víc pro počty či dějepis než matematiku v jakékoliv podobě či historický rozbor politicko historických událostí.

Den dětí

Den dětí je hezký svátek. Důvod k zamyšlení nad dětstvím našich potomků, nad tím, v čem a jak naše děti vyrůstají.  Na první dobrou se mi zdá, že se mají dobře. Minimálně ty naše, ti, o kterých víme. Ale stačí nahlédnout do statistik a vždycky jsem v šoku. Kolik dětí dneska nechodí na obědy, rodiče na to nemají. Kolik jich neplní povinnou školní docházku, rodiče je prostě do školy neposílají. Kolik se jich ročně ztratí a nenajde, kolik je jich zneužíváno, kolik jich žije na hranici bídy. A to nemluvím o těch, kteří žijí v dětských domovech, protože o ně rodiče ztratili zájem, kolik jich skončí v babyboxech, což je ve finále výrazně lepší, než skončit v popelnici, o čemž ale také statistiky píší. Kolik dětí je nevyléčitelně nemocných, kolik dětí je handicapovaných. Kolik dětí je drogově závislých, kolik se jich ročně pokusí o sebevraždu…. Vždycky mě ta čísla dostanou. Mám totiž tendenci špatné věci zapomínat, tudíž jsem zas a znova překvapena realitou. Sice statistickou, protože v mé „ bublině“ se podobné situace nevyskytují anebo je minimálně, což mě často vede k pocitu, že je to v pohodě všude. Idealizuji si.  Leč není tomu tak. I proto beru děti na Den dětí do Ďáblicí na hřbitov dětí, které zabil komunistický režim. Aby si uvědomily, jaké mají štěstí na dobu, ve které žijí. Ale aby na to zároveň nezapomněly. A po hřbitově ale je třeba zajít na zmrzlinu, vykompenzovat ty smutky něčím veselejším. I když, pokud si připomeneme fakt, kolik dětí dneska na zmrzlinu prostě nemá, prvek veselosti se dost vytrácí. A tak díky za Den dětí, který by na podobné věci také mohl upozornit. Abychom si neidealizovali něco, co není (ale mohlo by být, i třeba s naší pomocíJ)