Invalida

Onehdy jsem na procházce se psem pozorovala „invalidu“ v naší ulici. Přímo u našeho domu, na vyhrazeném místě pro invalidy, totiž zaparkovalo luxusní BMW. Tobiáš by ho jistě rád značkoval, ale nedovolila jsem mu to, neb u aut má zákaz. Ale při tom manévru jsem si všimla, jak z auta vyskočil muž, řekněme středního věku. Opravdu vyskočil, žádná známka nemoci nebyla patrná. Vzápětí se jal na ulici převlékat do sportovního. S kufru vytáhl brusle a šlo se na LetnouJ. Dumala jsem, co má asi za postižení…Asi ho musí mít, když má potvrzení k parkování?! Když jsme, blahé paměti, chtěli podobnou výhodu pro tatínka, který nemohl chodit, a dopravit ho do nemocnice stálo velké úsilí. Parkování na invalidech by nám a jemu tehdy hodně usnadnilo život.  Bylo nám řečeno, že není dostatečně nemocný, aby tuto výhodu mohl získat.  O týden později zemřel! Už tehdy jsem si říkala, jak by tedy asi musel být nemocný, aby mohl parkovat na invalidech?

Nu, a včera se mi tyto dotazy znovu vetřely do mysli. Sportování na Letné bylo zjevně náročné, „invalida“ na bruslích se vrátil do svého auta zrovna shodou okolností při našem podvečerním venčení.  Přijel k autu, znovu se převlékl, složil se za volant, odlepil kartičku a odjel….. Nikoho zjevně invalidního nedoprovázel, sám celý den evidentně bruslil a kartu poté schoval… Nic nevím, popisuji jenom indicie, ale otázka, kdo rozhoduje o tom, kdo je invalida a kdo ne, jakou roli v tom hraje tzv. všimné a další věci, je čím dál víc intenzivnější. …Je to všechno asi trochu jinak, zdá se. Prostě při venčení psa jeden vidí věciJ