Se zájmem sleduji veřejnou besedu o některých problémech
našeho školství. Jde většinou o dost nesmiřitelný spor zastánců alternativních
metod a vyznavačů klasické výuky, takové, jakou známe z dětství. Zvláštní
na tom je, že se mnohdy zapomíná na zlatou střední cestu. Tedy děti
alternativně nemusí nic , co si sami nepřejí, nebo klasicky musí všechno, i to,
co jim nejde. Málokdy se zohledňuje věk a získávání životních zkušeností,
protože když jako kritik školství mám dojem, že se ve škole děti nenaučí nic o
vztahu Beneše a Masaryka, protože já sám jsem zrovna dospěl do věku, kdy mě to
enormně zajímá, nikterak nezohledňuji logický fakt, že ve čtrnácti je mi to
většinou absolutně fuk.
A tak je to i v jiných oborech. Školství převážně
reformují ti, co už mají hodně za sebou a vymýšlejí si školu, jaká by se jim
líbila. Přesněji, líbila by se jim teď, kdyby se svými životními zkušenostmi teď právě seděli ve školních lavicích.
Hodně se třeba řeší tzv. Hejného matematika, ať si děti na
vše přijdou samy. Nejsem matematik, ale už z principu mě trochu dráždí
pojem matematika. Děti v raném věku mají mít (podle mě) tzv. počty, naučí
se základy a pak teprve přejdou k matematice, kde je čas na poznání a
experimenty. A určitý dril bych tady také úplně nezavrhovala, nevidím nic tak
špatného naučit se třeba malou násobilku zpaměti. Minimálně to trénuje mozek a
pak to jistě urychluje základní početní operace (tedy ty operace, které nám
zůstanou po celý život, protože kdo z nás dnes běžně užívá integrály či
derivace). S dějepisem je to nemlich totéž. Školní dějepis je na hony
vzdálen dospělé historii. Nejprve musí přijít základ, a mnohdy faktografický, a
pak teprve lze věci zpochybňovat, stavět do jiného světla, polemizovat o
nich. V pozdějším věku mohu
detailně studovat, co všechno měl dejme tomu Beneš v době Mnichova dělat a
nedělat, ve věku školním se musím nějak dozvědět, že vůbec nějaký Beneš byl a
co se mu připisuje. Navíc, nemohu všechno pořád hledat na Googlu, něco
prostě v té hlavě musím mít
natrvalo, zafixováno. Třeba tu malou násobilku nebo vyjmenovaná slova. Prostě
třeba jen proto, že nejdřív jsou počty a pak matematika. Začínáme dějepisem,
tedy příběhem, pak přecházíme k historii, tedy rozboru a polemice. Tedy hledáme onu zlatou střední cestu, kdy se
děti s něčím seznámí a pak si vyberou něco, čemu se budou věnovat
podrobněji. Mám pocit, že nyní jdeme cestou úplně jinou, buď nějaká státní
unifikace (viz přijímačky a maturity) nebo alternací formou pokusů a omylů. A
to ani nemluvím o tom, že děti vyrostou do světa, který bude úplně jiný, než na
který je připravujeme, ale to už je zase jiná otázka. Každopádně, pro základní školství já lobbuji víc pro počty či
dějepis než matematiku v jakékoliv podobě či historický rozbor politicko
historických událostí.
Mě hlavně rozčiluje,jak se dětem umetají cesticky, odstraňuje se vše,co by jim mohlo způsobit zátěž. Jak pak přežijí vstup do dospelosti??? V naší škole,když se podle každoročních písemek ukázalo,jak jdou výsledky dolů, změnilo se bodování .... Ejhle,zas máme úžasné děti a skvělé známky... Ivča
OdpovědětVymazatSouhlasím a podepisuji. Děti s uhlazenými cestičkami to budou mít jako dospělí v životě strašně těžké.
OdpovědětVymazat