Prezident

V rámci oslav, či připravovaných oslav, první republiky, nelze asi nepřipomenout výročí narození našeho prvního prezidenta. Či posledního císaře? / to by mě historici asi hnali, za taková rouhačská slova.../
Tomáš Masaryk se narodil sedmého března 1850. A jelikož je dnes i Tomáše, měl to takové:dva v jednom. Dějiny mu přiřkly přezdívku prezident osvoboditel. Asi by to mělo být velkými písmeny, ale tak to necítím a tudíž zůstanu u těch malých. Je totiž otázka, zda opravdu osvoboditel byl. Od čeho či od koho nás osvobodil. A osvobodil nás doopravdy? 
Navíc, jeho vrstevníci před válkou by si něco podobného nepomysleli ani v nejdivočejším snu. Masaryk rozhodně nepatřil k nejpopulánjěím osobnostem tehdejšího veřejného života. 
Dnes tatíčka Masaryka pro změnu až nekriticky glorifikujeme. Sama nemám úplně jasno, jak se k jeho roli a osobnosti postavit.
 A tak to jen prostě připomenu jako výročí související se vznikem republiky. 

Novinky v cestování

Ač se to ani zdaleka nezdá, léto se blíží a je čas myslet i na letní dovolenou. Alespoň tedy rámcově, formou nějakého plánování. Nepatřím k oněm odvážným typům, co jezdí sami. Nejsem ani tak odvážná, že bych přikývla na výjezd s last minute. Máme to prostě jinak. Jde o několik fází, přičemž ta první je taková dlouhodobá, plánovací. Kam asi letos pojedeme? Zajímavé je, že většinou z tohoto myšlenkového maratonu vítězně vyjde Řecko. NečekanéJ. 

Další etapa je hledání v katalogu. A zde přicházejí avizované novinky. Cestovky se jako takřka vše v našem životě stěhují na net. Jak k tomu ale přijdou ti, co dovolenou vybírají raději listováním v katalogu než zíráním na blikající monitor plný reklam? Asi nijak, to bude patrně onen pokrok. I tak vytrvale žádám v cestovkách katalog. Mají ho, ne že ne. Často i velmi tlustý. Letos ovšem s dodatkem. „Je to bez cen, paní!“

„Prosím?“ nevěřím vlastním uším.

„Nejsou tam uvedeny ceny,“ opakuje mladičká pracovnice CK.

„To je letos zadarmo?“ pokouším se o vtip

Nepadl na úrodnou půdu. Slečna není vtipně naladěná.

„Ceny jsou jen na netu!“

„Prosím?“

„Ceny jsou jen na netu,“ opakuje již poněkud nevrle, ale firemní kodex je neúprosný, a tak nasadí úsměv určený pro staré a nechápavé zákazníky, a sladce dodá:

„ Případně mi můžete zavolat a já vám cenu sdělím.“  K tomu mi podá vizitku.

Svoji buřičskou myšlenku, že když už to tiskli, tak tam klidně mohly být i ceny, si raději nechám pro sebe. Co kdyby mi pak v telefonu cenu zatajila, že? J

Situace byla jako přes kopírák v několik velkých pražských CK. Holt, pokrok nezastavíš…

Smrt diktátora

Je to takové půlkulaté výročí od úmrtí Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, tedy Stalina. Tedy zhruba tak život jedné generace. A již se rodí pohrobci, respektive ti, co tohoto ocelového tyrana glorifikují. Vnímají jako hrdinu. Nu, to mi rozum moc nebere, ale to také nechci rozebírat. Chci jen připomenout kulaté výročí. Již šedesát pět let je od onoho dne, který zaplnil svými nekrology veškerý tehdy dostupný sovětský tisk. Aby pak někde na konci tlustých vydání byla jedna stručná noticka, že toho dne nás také opustil Sergej Prokofjev!!
 Vnímám to jako jeden z mnoha historických paradoxů, kterých dvacáté století nabízí přehršel. Takže bych asi radši než smrt diktátora připomněla úmrtí hudebního velikána, jehož klavírní koncerty jsou ozdobou každého ročníku Pražského jara 
( například). Slavný balet Romeo a Julie měl světovou operu u nás, konkrétně v Brně. A ač byl svoji tvorbou i myšlením protistalinský, dostal nakonec i Stalinovu cenu.Prostě, paradoxy.
Ale jeho dílo je stále živé. Na rozdíl od Stalinova odkazu... 

Počátek

Neodolala jsem. Stokrát jsem si mohla říkat, že to bude na jedno brdo, jako ty předchozí. Že jde o drsný marketing, protože jsou jistě lepší knihy. Že podléhám módnímu tlaku, komerci a bůh ví čemu ještě. Prostě, on se dobře čte, ať už si o něm myslíme co chceme. A tak se těším. Počátek je na samém počátku, takže čtenářské dobrodružství může začít:-)
                               

Autoservis a já

Je to asi podobné, jako nějaká divoká zvířena a já. Prostě souboj, dost nerovný tedy. Jsem od samého počátku předurčena k porážce. Zároveň mě to vede k potvrzení domněnky, že: jednak: bez známostí to nejde, druhak: čekat seriozní službu v autorizovaném servisu nelze, třeťak: oprava auta se bez známostí může rovnat i legalizované zlodějině. Proč tak soudím? Z vlastní neblahé zkušenosti.

Příběh je si takový. Z nějakého naivního důvodu jsem se domnívala, že když mám už nové auto, musím do autorizovaného servisu. Zároveň jsem si myslela, že když je auto nové, peněz mnoho neutratím. Ó jak jsem se mýlila. Servisní prohlídky mě během prvních dvou let stály tolik, kolik jsem do předchozí reznoucí Fabie nenasypala za celá léta jejího provozu. Navíc se mi pravidelně stávalo, že i přes tyto investice mě auto vždycky někde nechalo. Prostě se tam něco rozsvítilo a nejelo to. Následovala klasická anabáze, odtah, oprava a vždycky na potvoru taková, na kterou se nevztahovala předchozí servisní prohlídka. Pak mi, při nějaké náhodné kontrole, kterou prováděl jeden známý( a již je tu kapitola známosti) bylo sděleno, že mi tam, v autorizovaném servisu, kde jsem byla nedávno, nalili mnohem víc oleje, než je třeba. Logicky jsem jim ho i zaplatila. Problém je, že já sama to nepoznám. Pak mi sami v servisu položili smrtící otázku, kdo že mi to tak zfušoval? Když jsem vysvětlila, že to byli oni sami zde, neb v jiném servisu jsem od jejich posledního zásahu do mého vozidla nebyla, byli tedy dost překvapení. To ještě ale neznamenalo, že jejich práce se zlepšila. Pohár přetekl letos. Technická prohlídka, kterou jsem si v servisu nechala udělat, stála tedy mnohem víc, než plánovaný rozpočet. Servis v tom započítaný nebyl. Když jsem se udiveně ptala, sdělili mi, že to si musím objednat zvlášť a za další nekřesťanské peníze.  No, to jsem tedy nehodlala vzápětí podstupovat, protože opravdu nekradu. A že si to rozmyslím. Během rozmýšlení jsem si při parkování rozbila zadní blinkr. Automaticky jsem volala zpět do servisu, kde mi za dva a půl tisíce nabídli okamžitou opravu. Ty se snad rozhodli pro moji ekonomickou likvidaci? Náhoda tomu chtěla, že jsem narazila na nenápadnou autodílnu. Zkusím to tedy tam. A co se nestalo? Jednak pán zjistil, že mi nevyměnili prasklou žárovku u brzdového světla (rozbít se po technické prý nemohla, dle stavu jejího očernění). Pak mi vyměnil olej, který mi nabídli v servisu vyměnit za pět tisíc korun. On to nějak zvládl za tisícovku, světlo za sedm set a tak bych mohla pokračovat. Dodělal to, co v autorizovaném servisu neudělali, byť zaplatit si nechali….. A tak nevím. Ctila jsem autorizované servisy, nějak jsem si myslela, že to k věci patří. Ale v poslední době mám jen špatnou zkušenost. Rezignovala jsem a hodlám opravovat jen v autodílnách, kde si nenechávají platit jakousi pomyslnou exkluzivitu plynoucí ze značky. Nebo bych i hodlala, ale jen v případě, že mi nelžou a neoblafnou mě, jako v tomto, pro jistotu radši nejmenovaném servisu v Praze 7. Bez známostí a bez toho, aby někdo jejich práci kontroloval to u nich nejde. A to mě štve…. Protože to, že motorům nerozumím snad ještě neznamená, že mě automaticky berou na hůl. I když u nás asi ano.

To je stejné, jako kdybych já dobře učila jen učitelské děti….

A na tom já se podílet nehodlám. A to až v takové míře, že uvažuji o stížnosti. Sice mě asi už nepomůže, ale třeba podobných nešvarům, ba až zlodějinám, trochu zabrání….

 A od této chvíle už jen autodílna a já, autoservis ztratil veškerý glanc a důvěru. A řeči o autorizovaných službách si strčte za kloboukJ

Mimo systém

Minulý měsíc jsme se radovali z olympijských medailí. Dokonce i ze zlatých. Všichni. Zejména lyže Ester Ledecké vzbudily mediální senzaci. I já jsem se radovala, samozřejmě. Sport prožívám a emoce u zlata obzvláště.

Nicméně když vášně opadly, vedl mě medailový úspěch k drobnému zamyšlení. Radujeme se hezky všichni pospolu, ale co ta naše společnost pro takto výjimečně nadané jedince dělá? Skoro se mi chce rouhavě tvrdit, že nic! Ba co víc, mnohdy jim i klacky pod nohy háže. Pravda, vycházím z povrchních, všeobecně přístupných informací, ale i tak to trochu bije do očí. Uspěly hlavně ti (ty) co trénují samostatně, mimo systém.  Není to zajímavé?

Podle mých informací Ester Ledecká trénuje mimo náš olympijský výbor, či jak se jmenuje ta zaštiťující instituce. Prostě na všechno sama (pokud mě paměť neklame, blahé paměti i Šárka Záhrobská, posléze Strachová trénovala mimo systém). Podobně je na tom i Martina Sáblíková, která ani nemá halu, kde by mohla trénovat. Ne snad, že by Ester měla velehory, ale hala se na rozdíl od Alp nechá postavit. Nepostavila.

 Eva Samková též patrně trénuje mimo systém. A jistě by se našlo i plno dalších, které byrokracie na vrcholné úrovni brzdí v jejich rozletu. Když se vzepřou, jsou jim házeny klacky pod nohy. A když vyhrají, vše je zapomenuto, jsou to reprezentantky, se kterými najednou všichni sdílíme jejich zlatý sen. Nevím, jestli bych v sobě měla tolik velkorysosti, jakou mají tyto mladé dámy, abych to těm bafuňářům nedala sežrat….?!

 Štve mě to totiž i za ně, vidím i ve školství, jak doba přeje průměrnosti. Jak se věnujeme těm, co se vymykají negativně, ale těm, co se vymykají pozitivně, těm už tolik (vůbec) nepomáháme. Talent je většinou donucen k tomu, že je zprůměrován. Pak musí mít hodně síly, aby se navzdory systému prosadil. A když se prosadí, tak si to zas všichni berou za své, vyhráli jsme zlato. Ne, my jsme nic nevyhráli, všechno vyhrála tato šikovná děvčata, sama za sebe. Zlato, stříbro i bronz.

(nechci z toho vyčleňovat muže, ale ty holky byly jednoznačně lepší!). Navzdory systému. Protože ten financuje řadu nesmyslných funkcí, řadu nepotřebných úředníků a byrokracie. Kde kdo má potřebu se na tom přiživit, dostat z toho, co se dá. S co nejmenší námahou. …

Alespoň tak to vidím já.

A o to cennější jsou ty úspěchy, kterých dívky dosáhly. Protože nejdřív musely porazit ten moloch současného systému, pak teprve ty soupeřky. A tak jim budiž jejich jméno zlatem vytesáno do jakési pomyslné síně slávy. Zaslouží si to. I za to, že hrdě kráčí mimo systém, respektive navzdory systémuJ

Měsíc knihy

Právě začíná. Pravda, dnes už se to asi tak nenazývá, knihy se tolik neakcentují, pokud je březen nějaký měsíc, tak asi spíš měsíc internetu, ale mně se zdá hezčí trvat na měsíci knihy. A klidně i audioknihy. Nebo e-knihy. Nebo prostě jakékoliv knihy. Vzhledem k tomu, že mě čeká několik výletů do knihoven a škol, na besedy o knihách, tak to docela sedí. A těším se, měsíc je vždycky takový nadějný měsíc Jsou tu knihy, jaro na dohled....