Válka barev

Nově nabarvené vlasy. Blond. Návštěva bazénu. A rázem je všechno jinak. Světlá barva zezelená. Rudo před očima. Temné vize do nejbližší budoucnosti. Černé představy. Jen bazén zůstává nadále klidně (záludně)modrý:-). Prostě, válka barev:-)

Parkoviště u nákupních center

 Nechodím moc do velkých obchodních center, ale čas od času není zbytí. Většinou pak zcela určitě využiji auto, protože jet sem nakupovat MHD se naprosto míjí účinkem. Často padne volba na něco středně velkého, žádné megacentrum, i tak je to vždycky docela záhul.

Už u parkování se vždycky ukáže, že tady není nic jednoduché. Vzhledem k modrým zónám mnohé parkovací plochy u obchoďáků jsou buď zpoplatněny, nebo se na podobný krok chystají. U vjezdu vás pak zasekne závora nebo nějaký hlídač.

„Kam jedete?“ ptal se mě nedávno jeden takový nerudný zaměstnanec.

Poněkud mě tou otázkou zaskočil. „Kam asi, na nákup? Co jiného bych tu asi dělala?“

„Třeba parkovala“ odsekl dědek. Po kratší výměně názorů nerad uznal, že se zmýlil a cílem mého výletu je opravdu nákup. Chvilku bojoval se svým vnitřním nastavením a pak se trochu strojeně pousmál.

„V tom případě zde máte tři hodiny zdarma,“ vrazil mi do ruky lísteček s vyznačeným časem a gestem mě poslal dál. První krok byl úspěšně zdolán.

Pohybovat se pak v prostoru parkoviště je ale stejně náročné jako vést rozhovor se zarputilým hlídačem. Většina lidí je zde jako z jiné galaxie. Bezmyšlenkovitě kráčejí po ploše, duchem někde u pokladny. Že se zde pohybují auta, většinu lidí nezajímá. Nezajímají je často ani jejich děti, které zde volně pobíhají mezi parkujícími auty. Do toho se pohybují vystresovaní řidiči, kteří nemohou najít místo nebo naopak, s přeplněným vozem zkoušejí v tom frmolu vyjet. Troubí, nadávají, vztekají se. I oni jsou jako z jiné galaxie, protože ihned zapomněli, jak se chovají, kdy nejsou za volantem. Teď ale řídí a vidí to úplně jinak. A že by respektovali ostatní řidiče, o tom nemůže být ani řeči. Je to prostě dopravní peklo, jedno z nejhorších, které znám.

Pak samozřejmě následuje krok druhý, a tím je blázinec v nákupním centru, kde to vypadá obdobně. Snad jen riziko, že skončíte pod koly nákupního vozíku je menší, ne že na parkovišti skončíte pod koly nějakého nepozorného řidiče.  A to je situace u těch menších supermarketů. U těch obřích je možné ještě na parkovišti zabloudit, nebo zpětně své auto nenajít, protože si nepamatujete, kde stojí. A to nemluvím o krádežích v těchto lupičsky oblíbených lokalitách. Prostě, vyjet si na nákup a zaparkovat je někdy docela velký adrenalin.

Nebojte, on je hodný….

S malým Tobiášem zažíváme v pražských parcích něco, nač už jsem zase pomalu zapomněla. Na blazeovanost, nezodpovědnost a mnohdy i aroganci majitelů volně pobíhajících psů. Většinou samozřejmě těch velkých, kterých se já osobně prostě bojím. I pokud je u toho štěně, bojím se logicky i o něj. A onehdá ještě i Haničku, to bylo dvojnásob výživné. Jdeme Stromovkou, náš Tobiáš na vodítku. Vtom jsme se dostali do zorného pole čtyř volně pobíhajících psů. Velkých, nějací chrti to byli či co. Vydali se nás prozkoumat. Hanička takřka hysterický záchvat, Tobiáš kničí, já sice navenek zachovávám klid, leč hysterický záchvat uvnitř je dokonalý. Je mi jasné, že už dva psi jsou smečka, lovná smečka, natož pak čtyři. Chovám dítě i štěně a doufám, že moje obří pozadí je ochrání. Paní, z dálky, v klidu, co by přidávala. „Oni jsou hodní, nebojte se.“

Psí vrčení za zadkem sice její slova poněkud vyvrací, leč nezakousli se. Ale příjemné to nebylo. Když konečně dorazila, aby své miláčky odehnala (nikoli připnula na vodítko) vyslechla si můj komentář. Ten ovšem vedl pouze k tomu , že mě paní označila za hysterku a přidala něco ze zvířecí říše a uraženě odkráčela se svou poštěkávající smečkou pryč. Uvazovat se je neobtěžovala. A není to příběh ojedinělý, setkávám se s tím nyní denně. Neublížil nám zatím nikdo, ale je to nepříjemné a těžko se tomu brání. Zajímavé je, že většina malých plemen na vodítku chodí. A kdyby nešla, policisté (pokud se zde náhodně vyskytnou) se umí postarat o napomenutí, ba i pokutování majitele nepřipoutaného pudlíka. Ještě jsem ale neviděla, že by někdo hnal k zodpovědnosti nějakého vlkodava, dogu či pitbulla, kteří pro mě tyto hrůzy ztělesňují a nepřipoutaní chodí nejvíc. Bylo tomu tak i za Zachariáše, jen jsem to poněkud pozapomněla. Tak snad nám Tobiáše nikdo nesežere. Protože my se bojíme, i když je obrovský pes hodný….

Začínáme

Tak dnes už doopravdy, naostro. Další desítka před námi. Uvidíme, jak na tom budeme koncem června. Dneska klasická ilustrace. Jsme vlevoJ

Dvě věže

aneb další skvělá audiokniha. Super zážitek při poslechu.

Dopravní zpravodajství

Kdysi dávno platilo rádoby vtipné: „Ráno vstanu a pustím si Zákrutu!“  Dostalo se vám tam kompletního dopravního zpravodajství včetně zajímavé hudební kulisy, takže jako teenageři jsme Zákrutu sjížděli i v naději, že zrovna tam zazní ten úplně nejvíc nejlepší hudební hit. /pro nezasvěcené, Zákruta byl oblíbený rozhlasový program o motorismu, který začínal v jednu odpoledneJ)

Dnes je dopravní zpravodajství rozprostřené do celého dne, funguje napříč všem stanicemi a krom klasiky disponuje i spoustou aplikací, které by měly dopravu nějak urychlit. Nicméně, kdo pečlivě poslouchá dopravní zpravodajství, by spíš asi měl propadnout depresi. A nevyjet, což může být sekundární cíl každého takového zpravodajství. Slyšíte totiž jen samá negativa. D 1 stojí, zdržíte se tak dvě hodiny (většinou více). Praha je neprůjezdná, Jižní spojka zacpaná, Barrandovský most kolona, most Barikádníků zacpaný, Kbelská zdržení až hodinu….

 A mimo Prahu je to nemlich stejné. Před Brnem kolony, Hradec Králové hlásí kolony, do Ostravy se nedostanete atd.

Někdy (často) mám pocit, že se nám dopravní zpravodajství vysmívá.  Nebo spíš se vysmívají ti, co plánují různé opravy, objížďky či další „nezbytně“ nutné opravy. Slogan, který v mnoha opravovaných úsecích vyzývavě visí: „Udělat se to musí“ mi trochu připomíná dávné: „Závěry xté pětiletky splníme na sto dvacet procent!“ V obou případech jde o ideologický výkřik, líbivý, samozřejmě. Bez ohledu na praxi a lidi, kteří se v těch ideologických objížďkách musí pravidelně pohybovat. Když navíc na dlouhodobě uzavřeném úseku dlouhodobě nevidíte nikoho, kdo by jen naznačoval nějakou práci, teorie o vysmívání se začíná intenzivně vracet a získává stále pevnější a jasnější kontury. A ti, co nemají smysl pro humor, ať raději zůstanou doma a nikam nevyjíždějí. Mohou si k tomu z archivu pustit nějaký díl ZákrutyJ

 A nějak také přežít dopravní peklo konce prázdnin a začátku školy. To asi bude jízda:-)

Prvního září

Letošní první září je takový dárek navíc. I když to se mnou cuká, červená propiska sebou škube na poličce, učitelský zápisník má takřka viditelné křeče a systém bakalářů jistě již otevřel novou elektronickou žákajdu, nikam se dnes nejde. Prvního září je letos docela obyčejný pátek, který zahajuje poslední prázdninový víkend. Můžeme si v klidu pietně připomenout smutné výročí zahájení druhé světové války, nebo vesele oslavit svátek se všemi Lindami, které jindy slaví s křídou v ruceJ. Prázdniny letos končí až v pondělí, tudíž ono inkriminované datum je až čtvrtého září. Máme to letos jako Slováci, kteří mají prvního září státní svátek na počest svojí ústavy a do školy tak pravidelně nastupují později než my. My asi takovou úctu k ústavě nemáme, aby měla svůj vlastní státní svátek? U nás je také ústava dost ohebná, takže by se asi jednalo o svátek pohyblivýJ. Letos je po dlouhé době pohyblivé první září, které se přesunulo na čtvrtého. Slavit bude Jindřiška, zatímco na Slovensku Rozálie. A my všichni oslavíme pár dní prázdnin navíc. Tak krásný letní víkend.

(že to ale od toho prvního července utekloJ)