Letenský kolotoč

se opravuje. Doopravdy, krom nevzhledného záboru kolem jsem tam zahlédla  i  skutečné dělníky, takže se vážně opravuje. Jezdit prý bude o víkendu a o svátcích. Tak se těšíme, protože to k Letné prostě patří.

Vlasovci

Neodmyslitelně patří k povstání, které si v těchto dnech připomínáme. Pavel Žáček o nich vydal knihu, která se slavnostně křtila v předvečer povstání, 4. Května v Academii na Václavském náměstí. Zájemců o tento úsek našich moderních dějin se sešlo tolik, že lze mluvit o tom, že bylo narvánoJ. Pan Žáček knihu představil a v kostce vyložil, jak to s těmi kontroverzními Vlasovci bylo. Jde o téma nesmírně zajímavé, takže se na knihu velice těším. Už jen proto, že v učebnicích dějepisu jim mnoho prostoru poskytnuto není. A při mém osobním průzkumu mezi svými přáteli jsem zjistila, že je to téma dost tabuizované, takže se těší na nové poznatky a objevy. A také, jako vedlejší efekt celého setkání, mohu konstatovat, že i pan Žáček byl kdysi hostem našich Hovorů. Což snad svědčí o tom, že se nám daří:-)

                                 

Karel Havlíček Borovský

Guru všech investigativních novinářů, by si v dnešní době lebedil. I přes svůj mladý věk se dokázal tak hluboce zapsat do historie, že i dnes má co říci a mnohé jeho postřehy jsou stále aktuální. V Národním muzeu se tento týden prezentovaly knihy o tomto velikánovi.  Šlo o jeho korespondenci i o život a dílo. Celá zajímavá akce proběhla v nové budově NM, kde už jsem dlouho nebyla.  Aktivní součástí prezentace byla hudební vystoupení skupiny Ludus musicus s uměleckým vedoucím Františkem Běhounkem, kteří pěli Havlíčkovy texty.

Celou akci pořádala Matice česká, Nakladatelství Lidové noviny a Filozofická fakulta UK.  Ke mně doputovalo pozvání od paní docentky Magdaleny Pokorné, která přednášela na našich Hovorech o Boženě Němcové. Nyní se ale prezentovala jako autorka knihy o Havlíčkovi. Knihu jsem si zakoupila a musím konstatovat, že jde o velice zdařilý počin. A potvrzuje ten fakt, že Havlíček je pořád aktuální.  Navíc, zde je v obklopení svých přátel, kteří v jeho době patřili k VIP osobnostem. V paměti národa se udržel ale jen Havlíček. Proč, to je dalším tématem zajímavé knihy s velkým přesahem do současnosti. Inspirativní přemýšlení. Navíc, cestou zpět jsem byla v metru jediná s otevřenou knihou. Ostatní, většinou vyzbrojeni sluchátky, zírali do mobilů. I to je zajímavost k zamyšleníJ

Děti a stres

Nechceme, aby naše děti byly ve stresu. To zcela jistě. Děláme pro to maximum. Opakujeme jim to tak intenzivně, že někteří jsou naopak ve stresu z toho, že by neměly být ve stresu, ve kterém nejsou, ale všichni si myslí, že by logicky být mělyJ.

Některé děti o tom dokonce umí velmi sofistikovaně vyprávět, při rozhovoru běžně používají psychologické termíny. Když si vzpomenu na sebe, rozhodně jsem v páté třídě ani vzdáleně netušila nic o syndromu vyčerpání, přátelské atmosféře ve třídě, napjatých vazbách či stresujícím prostředí. Tehdy se o tom prostě nehovořilo, a kdyby se mnou v páté třídě někdo mluvil o prokrastinaci, tak si myslím, že mi nadává.

   Dnes to děti mají jinak, většinou tedy naší zásluhou. Mnohé věci jim podsouváme, řešíme je za ně, eliminujeme jejich vlastní zkušenost. Třeba v tom, že jim podsouváme tu nutnost zažít stres. Nebo je stresu přímo vystavujeme, ale zároveň jim jedním dechem vysvětlujeme, že by ve stresu být neměly. No, prostě guláš. Kolem přijímaček (stádních, respektive státních) dost peprný. Všichni chtějí své dítě někam dostat. Někteří dokonce bez ohledu na přání dítěte, což je jeden z mnoha současných extrémů. Logicky, vedoucích ke stresuJ. 

Funguje celá řada přípravných kurzů na přijímací zkoušky. Aby se děti naučily a neměly stres. Pak akce sama, dvojí přijímací zkoušky, aby nebyl stres, že se třeba jeden termín nepodaří. Pak dlouhé čekání na výsledky, protože univerzální zkoušky se univerzálně dlouho opravují. Stres z čekání se minimalizuje různými „smysluplnými“ debatami o náročnosti či naopak nenáročnosti právě absolvovaných testů. Pak se vyvěsí výsledky a začne další kolo odvolání, neodvolání, spokojenosti či nespokojenosti.  Stres jako vyšitý.

Tak to vidíme my. Dospělí. A také organizujeme!

    A realita zkoušek? ¨

Viděla jsem tedy víc vystresovaných rodičů než dětí. Ty naopak často vypadaly, že je jim to dost jedno. Nebyl stres (což je tedy asi dobře), ale někdy ani moc respektu či klasických mravů. Většinou nepozdravily (asi tedy stres, když v novém prostředí nezdravím), dost hulákaly (asi potřeba přehlušit stres) a většinová jejich starost byla, jaké je tu heslo na wifi? (asi potřeba podělit se o svůj stres na sociálních sítích).

A aby nedošlo k mýlce, konverzace typu: „Dobrý den, mohla byste mi, prosím, říci heslo na wifi,“opravdu neproběhla.  Naopak, šlo to jasně a stručně. Bez pozdravu a rovnou k věci:

 „Jaký je tu heslo na wifinu…“

   Jestli bychom tedy neměli vést děti spíš k určitým formám klasického chování než k zběsilému boji se stresem, kterému je notabe sami vystavujeme?

 Tolik asi zamyšlení o stresu u státních zkoušekJ. Jen jiný úhel pohledu, který nechce nijak zpochybňovat fakt, že někteří jedinci opravdu stres prožívají. Jsou to přeci zkoušky. Jen bychom jim většinově neměli podsouvat, že jde o takový stres, ze kterého se hroutí. A když se nehroutí, tak by se měli hroutitJ…

 Stres v přirozené míře je snad u každé zkoušky trochu normální, si myslím já?  Stejně jako, že pozdravím, poděkuji. A když jdu na zkoušky, kde se bude něco psát, vezmu si pero….

Přes kosti mrtvých

Zajímavý počin česko-polské kinematografie. Agnieszka Holland bývá zárukou kvality.....
Do kina má člověk chodit připravený! Minimálně tak, aby věděl, na co jde. Sice to vím, ale ne vždy tuto osvědčenou poučku požívám v praxi. Jako nyní. Šla jsem na historický film z česko-polského pomezí!! Tudíž mi dost dlouho trvalo, než jsem pochopila, že historie se tentokrát konat nebude a než jsem se naladila na nový příběh. Příběh, na který bych asi při plném vědomí nešlaJ, ale ve finále jsem ráda, že jsem to viděla. Posílilo to moji averzi vůči myslivcům. 
Kdo by na tento film jít neměl? Tak asi ten, kdo si myslí, že jde na něco jinéhoJ. 
Dále určitě ten, kdo má rád zvířata.  Ten, kdo je milovník lesní zvěře a humánního zacházení se zvířaty už vůbec ne.  Taky si asi na své nepřijde milovník masa či obdivovatel myslivců. Myslivci samotní mají asi takový film na indexu.

    Ale jde o film zajímavý, v podstatě hluboce lidský a jinou optikou pohlížející na něco, vůči čemu jsme asi většinově otupěli a co bohužel považujeme za normální.  Dojde nám, jaká „zvěř“ jsme my lidé, Holland nám nemilosrdně ukáže, jak je to v člověku „přirozeně“ přítomné. A ona filozofická rovina, že z hlavní hrdinky nakonec společnost udělá pomatenou stařenu, která ujíždí na astrologii, je klasickým obrazem doby. 

Železný zákon lidské povahy je navíc mnohdy silnější než jakákoliv legislativa, kterou si neustále přizpůsobujeme.

Nu, odcházeli jsme z kina jako bychom dostali ránu palicí. (ale poctivě musím přiznat, že se tam i zasmějete, je to prostě takový mix všeho. Hodně netradiční, ale skvělá Holland. Paralela naturalisticky zobrazené krutosti nás lidí a zvířat je dokonale zachycená. A dost bolí

Adolf Born

a jeho jedinečný svět v jedinečném Muzeu Kampa. Další skvělá výstava, která zde probíhá. Tentokrát je to takřka rodinná záležitost, protože krásné obrázky Adolfa Borna jsou většinou cíleny na celou rodinu. Můžete se přenést do dětství prostřednictvím jeho animovaných filmů či se jen tak kochat jeho výtvarnými díly. Zdejší prostory jsou vůči umění i návštěvníkům velmi vlídné, takže je o zážitek z mnoha úhlu pohledu.
 Mám ho moc ráda, miluji jeho ilustrace a těším se na výstavu, která je vlastně průřezem celého jeho díla. A jsou tu i projekce jeho filmů, prostě celé jeho dílo v plné parádě. Skvělá výstava, jsem za ni moc ráda. A doporučuji všem jeho ctitelům.

Láskyplný měsíc

je zde. Rozkvetlých stromů je sice všude plno, květen může směle vypuknout. Jen ta zima nevypadá, že by se chtěla vzdát:-). Pravda, staré pořekadlo praví, že studený máj, v stodole ráj, leč všeho moc škodí. I sněhu v květnu:-)