Boj o Cheb

Připomínky

Už dávno jsem srozuměna s tím, že kantor musí čas od času vydržet nejapné připomínky svého okolí ohledně prázdnin, krátké pracovní doby, obědům ve školní jídelně či jízlivých poznámek na  to, že hodina má jen čtyřicet pět minut. Po pravdě řečeno jsem se kdysi domnívala, že se vůči podobným připomínkám stanu imunní a třeba klasické poznámky o neustálém volnu, hraní si s dětmi či dovolené v podobě školního výletu či lyžařského výcviku mě nechají v naprostém klidu. Tato premisa se bohužel ukázala naprosto chybnou.

Kupodivu, nerozčiluji se tolik nad dětskými nedostatky, jejich křik, nejapné poznámky či nekonečný rejstřík rozmanitých výmluv, mě většinou nechávají v klidu. Když ale stejně nejapný repertoár na mě zkoušejí rodiče či jiní dospělí lidé, rychle ztrácím svou léty pracně nabytou vyrovnanost. Žádat pochopení od tatínka, který vám vehementně tvrdí, že jeho děti marodí, zatímco vy dobře víte, že všichni, včetně těch školou povinných, odjeli na mimosezónní zlevněnou týdenní lyžovačku do Alp, je dost obtížné. Stejně jako posléze chtít od jeho dětí, aby nelhaly.

    Dospělá varianta ve mně, přirozeně, budí obzvlášť silný pocit rozladění. Zejména, když jde o lidi, kteří se nějakým způsobem aktivně prolínají s mým životem, které potkávám nebo se s nimi dokonce vídám pravidelně. Kdybych jim alespoň mohla říct, že lžou nebo mají nejapné poznámky. Ale to dost dobře nejde, protože dospělé lidi nevychovávám.

 A také mi někdy trochu chybí odvaha. Kdykoliv si totiž vzpomenu, že po podobném odhalení většinou nastane drsný verbální souboj, nechce se mi dráždit hada bosou nohou a raději si své poznatky nechám pro sebe.  Není to asi nic k chlubení, ale je to i cesta k zachování určité dávky duševního zdraví. Dobře vím, že ve školství je psychická vyrovnanost zlatou hřivnou a udržet si ji dlouhá léta je vskutku obdivuhodné.

Znám samozřejmě řadu kantorů, kteří to dokázali a i po čtvrtstoletí stráveném za katedrou jsou pevní jako skála a jejich autorita z nich vyzařuje na hony. Někteří učí ještě déle a to už je podle mého takřka na medaili za odvahu, protože dnešní děti jsou úplně jiné než ty před třiceti lety, a pokud jejich výchovu zvládá stále stejný (a vyrovnaný) jedinec, je prostě nejen schopný, ale hlavně statečný.

    Možná by se měla odvaha všeobecně víc zdůrazňovat a začít třeba systematicky oceňovat, protože zkrotit znuděnou třídu deváťáků a zachovat si při tom vlastní důstojnost, není úplně snadnou aktivitou. Ale na to, podotknou jistě věční oponenti, existují přeci pedagogické školy.

 Nu, zrovna nedávno jsem hovořila s čerstvým absolventem fakulty, který se mi svěřil, že rozpustilého žáka základní školy během své studijní praxe nepotkal. Sice nastudoval tuny teorie, zná všechny metody tvorby ŠVP i RVP, ví, co je dyslektik i dysgrafik, chápe inkluzi i veškeré alternativní metody, leč postavit se před rozdivočelou devítku (čímž nemyslím zbraň)si netroufá.

    Ovšem podle mého by si měl každý pořádně rozmyslet, než se pustí do studia pedagogiky a hlavně, zda to vypětí doopravdy zvládne, aby nakonec neskončil v péči psychiatra.

Když tak o tom přemýšlím, příliš světlé zítřky nevidím. Ne, že bych chtěla být a priori pesimistkou, ale pokud jde o konečný efekt současných vzdělávacích trendů, není moc velký důvod k optimismu. I když netvrdím, že jde o premisu stoprocentní.

 Snáz si ale umím představit zhroucenou učitelku z Obecné školy než statečného Hnízda z téhož filmu. A úplně nejlépe mi jde vizualizace americké Džungle před tabulí.:)

Bába z ledu

Konečně film, který splnil to očekávání, se kterým jsem na něj šla. Přesně takový, jaký ho anoncují. 
Moc se mi líbil. 
                                              

Vědomostní soutěže

Nemyslím tedy ty televizní, které zjevně mají svůj boom již dávno za sebou, protože dnes se mnohem více soutěží v různých formách reality show či výměn jednotlivých členů rodiny. Vědomosti prostě už dávno nefrčí. Škola je ale odjakživa několik kroků za realitou, proto ve školním prostředí ještě na nějaké vědomostní soutěže narazíte. Většinou se jim říká olympiády a prolínají se napříč celým vzdělávacím spektrem. Existuje tedy olympiáda zeměpisná, matematická či olympiáda z češtiny. Jenže v oblasti tohoto poznávacího soutěžení je třeba nastavit nějaká měřitelná kritéria, která většinou ruší veškerou kreativitu. Protože zatímco současným trendem, aktivně infiltrovaným do školství, je tendence nic nevědět, ale všechno si najít, moc neznámkovat, ale všechny chválit či třeba vůbec nestresovat, ale vytvářet permanentní pohodu, v oblasti soutěží tomu tak úplně nejde. Protože jak potom stanovíte vítěze, jak ohodnotíte jejich práci, jak proběhne závod bez kapky nutného stresu? Asi i proto je velmi častým jevem klesající zájem dětí o podobné typy mimoškolních aktivit. Učitel, který chce své portfolio vylepšit ukázkou úspěchů svých studentů v nějakém kole vědomostních olympiád, musí provést náročný, takřka profesionálně odborný nábor. Využít všech pouček, kterých využívají lovci hlav, kteří sice mají jiný cíl, leč průběh lovu může být takřka totožný.

A totiž lákání, sliby, vysvětlování, přemlouvání, nabízení různých výhod. I tak ale docílit úspěchu v podobě účasti na mimoškolní aktivitě, která je naplánovaná na dobu mimo vyučování, je takřka nemožné. V době výuky se některým mimořádně vytrvalým lovcům ještě občas daří. A tyto úlovky  pak zaplňují ony českou školní inspekcí žádané kolonky o mezipředmětových vztazích a přesahu vzdělávání. Zlepšují statistiky. Vytvářejí aktivní image některých škol. I když většinou (samozřejmě jsou výjimky) děti moc velký zájem o soutěže nemají. Většinou jsou náročné na čas, musí se na ně intenzivně připravovat a celé je to většinou exaktně hodnocené. Sice ne známkami (to už by byl tak velký stres, že by se do celého „problému“ jistě pustila média), ale i tak. Být první v matematické olympiádě je jistě pěkně, ale na konci výsledkového žebříčku jsou zaznamenaní i ti poslední. A s tím většina dnešních studentů neumí moc pracovat, protože trend chvalte, chvalte, vede k tomu, že si někteří myslí, že pro jejich vzdělání úplně stačí do té školy přijít. Už to je přeci úspěch, důvod k pochvale. Nu, trochu sarkasmu nakonec, ale i ten přeci ke škole patří. A následuje zamyšlení nad olympiádou z dějepisuJ, protože dějepis je moje alfa a omega.

    Dějepis je tak trochu popelkou současného vzdělávání. Sice společností hýbou rádoby vznešená hesla, že historie je učitelkou života, či že kdo nezná svoji historii, musí ji prožít znovu, ale v reálu jsou tyto notoricky známé citace už jen takové vyčpělé floskule. Historie nikdy nikoho nic nenaučila, poučení si z ní nikdo nebere, a že bude někdo něco prožívat znovu je všem srdečně jedno, protože nic se neopakuje stoprocentně a oni navíc mnohdy ani neví, že něco podobného už tady bylo. To samozřejmě samo o sobě neznamená, že by dějepis neměl mít své pevné místo ve středoškolském vzdělávání. Ba naopak, jsou i studenti, kteří se o dějiny zajímají. Popelku z dějepisu spíš činí jeho neupotřebitelnost na trhu práce. „Dějepis mě neuživí,“ konstatují většinou maturanti a i ti, kteří by se mezi starými listinami a dávnými daty cítili jako ryby ve vodě, pragmaticky vybírají obory, které lze z hlediska dnešního života nazvat lukrativními. Nebo minimálně lukrativnějšími než historik. Takový ekonom, manažer či developer mohou mít historii jako koníčka, ale živit se jí nebudou. Proto se mohou vyřádit ještě v době studia v dějepisných olympiádách. Užít si toho historického poznání, souvislostí, radosti z objevování. Potíž je ale v tom, že víceméně žádná podobná soutěž neexistuje. Dějepisné olympiády jsou založeny na memorování faktů  a naučení se ohromného množství dat a událostí. Tedy vše, proti čemu všichni reformátoři českého školství vedou mnohdy až fanatické křížové výpravy, se v dějepisných olympiádách recykluje v plné kráse. Soutěž pro mladší věkovou kategorii je sice ohraničená nějakým univerzálním tématem (letos je to třeba Marie Terezie), ale vybádat nic nového nemusí. Jen se naučit z paměti. Největší invenci tady pak představuje luštění přesmyček.

Vyšší stupně pak svoji jednotnou olympiádu vlastně nemají, sem tam se ale objeví několik kreativců, kteří se o něco chtějí pokusit. Ti pak studenty lákají Na pivo s Karlem Velikým či na soutěž s mediální záštitou, která má centrum v Chebu. A zatímco vyrazit na pivo znamená být hravý a flexibilní, takže jde víc o herecké etudy, do Chebu se vypravíte jedině s důkladnou a obří faktografickou vědomostní základnou. Takže zase nic nového pod sluncem, či li nejde o vlastní proces historického objevování, porovnávání či jakéhosi vlastního poznání, ale o docela obyčejný sitz flajš, tedy o obří sumu fakt a dat. Což jsou metody, které všechny kritiky (ale i obyčejné školní inovátory, kteří chtějí dějiny učit trochu jinak) zvedají ze židlí a jsou pro ně úplně stejně dráždivé, jako rudý hadr pro býka.

Aby nedošlo k mýlce, já si všech těch organizátorů nesmírně vážím, jejich soutěží se se studenty většinou aktivně účastním a nikterak nechci zpochybnit práci všech, co podobné soutěže připravují. Jen mě zaujalo, že prostě neexistuje žádná soutěž, která by nějak reflektovala to, co vlastně od školní historie chceme. Bádání, hledání souvislostí, pochopení historických zákonitostí. Ale to je asi úděl vše olympiád. Minimálně těch vzdělávácíchJ

Buďme korektní

Mysleme si o českém školství, co chceme, jedno mu ale upřít nemůžeme. Politickou korektnost.  V tom se tedy zdatně drží v čele pelotonu. Vezměme si třeba klasické pojmenování skutečnosti. Když se podíváte kolem sebe v reálném světě, zjistíte, že svoboda slova v určitém ohledu už dávno neplatí. Říci někde na plná ústa to, co si opravdu myslíte, zavání spíš skandálem než oceněním vaší pravdomluvnosti.

A ve škole je to nemlich stejné. Oznámit dítěti, které je nositelem pouze nedostatečných, že je lajdák, či nedej bože že na školu nemá, tedy je slabý žák (vidíte, jak pečlivě se vyhýbám slůvku hlupák, které by asi vyvolalo lynčování), je věc dneska už nemožná. A podobná vyjadřovací korektnost panuje nejen ve sféře hodnocení, nýbrž i jinde, například v oblasti chování, tedy ve věci hodně viditelné. Kdykoliv přijdete s tím, že někdo zlobí, vždycky se objeví nějaká skupina alternativců, která hledá spouštěcí moment. Takový jedinec bývá většinou označen za liberála či demokrata, zatímco jeho oponenti se rázem ocitnou v roli konzervativců, potažmo netolerantních zpátečníků. Protože říct o dítěti, že zlobí, velmi často hraničí s domněnkou o jeho nevychovanosti, a to už je se současným bontonem naprosto neslučitelné. Jak by to vypadalo, kdybychom dít sešněrovali nějakými zastaralými pravidly? Jak by se vyvíjela jeho osobnost, kdyby si nemohlo dělat, co chce?

Na pedagogických poradách jsou pak takoví problémoví žáci často na přetřesu, což zaplní převážnou většinu k poradě určeného času a vede k domněnce, že ve škole jiné děti než tyto vyzývavé nejsou, protože na ty z opačného spektra se prostě nedostane.

Už z toho je vidět, jak diplomatická korektnost postoupila. Říct o dítěti, že jeho pětky vlastně znamenají, že na studium prostě nemá, znamená koledovat si o vyhazov. Nelze přeci děti nijak stresovat, naopak, nutné je chválit, chválit, chválit. Jak to udělat, když někdy jaksi není zač chválit, to zatím nikdo moc neřeší.

    V nastoleném trendu se logicky skrývá očekávatelné nebezpečí, které spočívá v tom, že se jednou do svých korektních označení zamotáme natolik, že nikdo už nebude vědět, co vlastně chtěl říct. Když už někdo vyřkne nějaké hodnocení, nedej bože kritiku, může se mu stát, že za svou pravdomluvnost bude po zásluze oceněn.  Aby něco exaktně pojmenovat, musí mít pro strach uděláno. A když se ve finále rozhodne nebrat si servítky, je pranýřován, dehonestován a někdy i donucen k deprimujícímu pocitu, že to asi vlastně říkat neměl, protože přeci mlčeti zlatoJ.

 Znají to jistě dobře všichni kantoři, protože čas od času na nějakého nevychovance, nevzdělance či docela obyčejného hlupáka narazí. Když pak mají takového jedince hodnotit, tak se od nich očekává dokonalá volba slov, vzletných a květnatých, ale v podstatě nic neříkajících. Někdy to jde úplně samo, a to si pak člověk docela oddychne a uleví se mu. Ale také se stane, že dojde k přeřeknutí a člověk najednou nahlas řekne, co si doopravdy myslí. A tehdy většinou vypukne peklo na zemi.

   A zrovna tak tomu bývá na třídních schůzkách, pokud se na nich dostane kantor ke slovu a chce se po něm skutečně odborný názor. Když už tam tak stojíte, často jako na pranýři, je někdy i věcí cti sdělit rodičům, že ten jejich mamánek není středobodem vesmíru a upozornit je, že jeho chování není roztomile výstřední, ale docela obyčejně hulvátské a neomalené. Občas to zabere, metoda šoku je ověřenou zbraní, ale ani tehdy není, bohužel, vyhráno. Vždycky se totiž objeví někdo, kdo si myslí, že vaše sdělení je nevhodné, případně urážlivé vůči nějaké menšině.

Mám li být upřímná, je to rok od roku horší a zdá se, že lepší už to nebude. Vlastně jde svým způsobem o společenskou deformaci, která prorůstá společností jako neodstranitelný nádor. Jenom jsem zvědavá, kam až to může dojít. Protože se můžeme aktivně dočkat i situace, kdy plešatý člověk bude jen vlasově indisponován a lhář bude využívat alternativní realitu. Protože z části už se toto děje.  Ač začátek je někdy docela nevinný, ve finále to může docela dobře být i cesta do pekel.

To ale zatím nikdo nechce korektně pojmenovat.

Úkryt v zoo

Náhodně objevená, nečekaná knížka. Ovšem, hodně zajímavá. Čtivá i objevná. 
                                                           

Toman Brod

Charismatický pán, který má za sebou věci, jež by stačily na několik aktivních životů, zavítal mezi naše studenty na besedu. Původně jsem ho žádala o debatu o Chartě 77, když je to kulaté výročí. Ale nakonec bylo téma jiné, a totiž koncentrační tábory. Pan Brod přežil tři, včetně Osvětimi. A setkání s Mengelem. Měli jsme vyčleněné dvě hodiny, více méně tak trochu ukradené, protože někteří kolegové nechtějí své hodiny za tímto účelem pustit. Ale ti, co byli, zažili něco neopakovatelného. Něco, co se jim už také nemusí podařit. A co si ponesou s sebou do života. Setkání s člověkem, který jim dobu, kterou znají jen z učebnic, převyprávěl z pohledu svých vlastních zážitků. A šlo o vyprávění tak silné, že i mě to rozbrečelo. A to nejsem dojímací typ. Myslím, že jsem nebyla sama, kdo měl slzy v očích. A jako historika mě fascinovalo, že jeho příběh sahá až k hilsneriádě, kterou zažili jeho rodiče, a klene se přes ty všechny hrůzy dvacátého století až ke dnešku. Ty dvě hodiny byly žalostně málo, ale díky bohu alespoň za ně. A fakt, že děti měly potřebu poděkovat za takové setkání, svědčí o tom, že i je životní příběh pana Broda oslovil. Pro mě jeden z nejsilnějších zážitků poslední doby. Škoda jen, že jen zlomek mých studentů měl to štěstí a zažil ve škole něco opravdu zajímavého a podnětného! Děkujeme!