Buďme korektní

Mysleme si o českém školství, co chceme, jedno mu ale upřít nemůžeme. Politickou korektnost.  V tom se tedy zdatně drží v čele pelotonu. Vezměme si třeba klasické pojmenování skutečnosti. Když se podíváte kolem sebe v reálném světě, zjistíte, že svoboda slova v určitém ohledu už dávno neplatí. Říci někde na plná ústa to, co si opravdu myslíte, zavání spíš skandálem než oceněním vaší pravdomluvnosti.

A ve škole je to nemlich stejné. Oznámit dítěti, které je nositelem pouze nedostatečných, že je lajdák, či nedej bože že na školu nemá, tedy je slabý žák (vidíte, jak pečlivě se vyhýbám slůvku hlupák, které by asi vyvolalo lynčování), je věc dneska už nemožná. A podobná vyjadřovací korektnost panuje nejen ve sféře hodnocení, nýbrž i jinde, například v oblasti chování, tedy ve věci hodně viditelné. Kdykoliv přijdete s tím, že někdo zlobí, vždycky se objeví nějaká skupina alternativců, která hledá spouštěcí moment. Takový jedinec bývá většinou označen za liberála či demokrata, zatímco jeho oponenti se rázem ocitnou v roli konzervativců, potažmo netolerantních zpátečníků. Protože říct o dítěti, že zlobí, velmi často hraničí s domněnkou o jeho nevychovanosti, a to už je se současným bontonem naprosto neslučitelné. Jak by to vypadalo, kdybychom dít sešněrovali nějakými zastaralými pravidly? Jak by se vyvíjela jeho osobnost, kdyby si nemohlo dělat, co chce?

Na pedagogických poradách jsou pak takoví problémoví žáci často na přetřesu, což zaplní převážnou většinu k poradě určeného času a vede k domněnce, že ve škole jiné děti než tyto vyzývavé nejsou, protože na ty z opačného spektra se prostě nedostane.

Už z toho je vidět, jak diplomatická korektnost postoupila. Říct o dítěti, že jeho pětky vlastně znamenají, že na studium prostě nemá, znamená koledovat si o vyhazov. Nelze přeci děti nijak stresovat, naopak, nutné je chválit, chválit, chválit. Jak to udělat, když někdy jaksi není zač chválit, to zatím nikdo moc neřeší.

    V nastoleném trendu se logicky skrývá očekávatelné nebezpečí, které spočívá v tom, že se jednou do svých korektních označení zamotáme natolik, že nikdo už nebude vědět, co vlastně chtěl říct. Když už někdo vyřkne nějaké hodnocení, nedej bože kritiku, může se mu stát, že za svou pravdomluvnost bude po zásluze oceněn.  Aby něco exaktně pojmenovat, musí mít pro strach uděláno. A když se ve finále rozhodne nebrat si servítky, je pranýřován, dehonestován a někdy i donucen k deprimujícímu pocitu, že to asi vlastně říkat neměl, protože přeci mlčeti zlatoJ.

 Znají to jistě dobře všichni kantoři, protože čas od času na nějakého nevychovance, nevzdělance či docela obyčejného hlupáka narazí. Když pak mají takového jedince hodnotit, tak se od nich očekává dokonalá volba slov, vzletných a květnatých, ale v podstatě nic neříkajících. Někdy to jde úplně samo, a to si pak člověk docela oddychne a uleví se mu. Ale také se stane, že dojde k přeřeknutí a člověk najednou nahlas řekne, co si doopravdy myslí. A tehdy většinou vypukne peklo na zemi.

   A zrovna tak tomu bývá na třídních schůzkách, pokud se na nich dostane kantor ke slovu a chce se po něm skutečně odborný názor. Když už tam tak stojíte, často jako na pranýři, je někdy i věcí cti sdělit rodičům, že ten jejich mamánek není středobodem vesmíru a upozornit je, že jeho chování není roztomile výstřední, ale docela obyčejně hulvátské a neomalené. Občas to zabere, metoda šoku je ověřenou zbraní, ale ani tehdy není, bohužel, vyhráno. Vždycky se totiž objeví někdo, kdo si myslí, že vaše sdělení je nevhodné, případně urážlivé vůči nějaké menšině.

Mám li být upřímná, je to rok od roku horší a zdá se, že lepší už to nebude. Vlastně jde svým způsobem o společenskou deformaci, která prorůstá společností jako neodstranitelný nádor. Jenom jsem zvědavá, kam až to může dojít. Protože se můžeme aktivně dočkat i situace, kdy plešatý člověk bude jen vlasově indisponován a lhář bude využívat alternativní realitu. Protože z části už se toto děje.  Ač začátek je někdy docela nevinný, ve finále to může docela dobře být i cesta do pekel.

To ale zatím nikdo nechce korektně pojmenovat.