Připomínky

Už dávno jsem srozuměna s tím, že kantor musí čas od času vydržet nejapné připomínky svého okolí ohledně prázdnin, krátké pracovní doby, obědům ve školní jídelně či jízlivých poznámek na  to, že hodina má jen čtyřicet pět minut. Po pravdě řečeno jsem se kdysi domnívala, že se vůči podobným připomínkám stanu imunní a třeba klasické poznámky o neustálém volnu, hraní si s dětmi či dovolené v podobě školního výletu či lyžařského výcviku mě nechají v naprostém klidu. Tato premisa se bohužel ukázala naprosto chybnou.

Kupodivu, nerozčiluji se tolik nad dětskými nedostatky, jejich křik, nejapné poznámky či nekonečný rejstřík rozmanitých výmluv, mě většinou nechávají v klidu. Když ale stejně nejapný repertoár na mě zkoušejí rodiče či jiní dospělí lidé, rychle ztrácím svou léty pracně nabytou vyrovnanost. Žádat pochopení od tatínka, který vám vehementně tvrdí, že jeho děti marodí, zatímco vy dobře víte, že všichni, včetně těch školou povinných, odjeli na mimosezónní zlevněnou týdenní lyžovačku do Alp, je dost obtížné. Stejně jako posléze chtít od jeho dětí, aby nelhaly.

    Dospělá varianta ve mně, přirozeně, budí obzvlášť silný pocit rozladění. Zejména, když jde o lidi, kteří se nějakým způsobem aktivně prolínají s mým životem, které potkávám nebo se s nimi dokonce vídám pravidelně. Kdybych jim alespoň mohla říct, že lžou nebo mají nejapné poznámky. Ale to dost dobře nejde, protože dospělé lidi nevychovávám.

 A také mi někdy trochu chybí odvaha. Kdykoliv si totiž vzpomenu, že po podobném odhalení většinou nastane drsný verbální souboj, nechce se mi dráždit hada bosou nohou a raději si své poznatky nechám pro sebe.  Není to asi nic k chlubení, ale je to i cesta k zachování určité dávky duševního zdraví. Dobře vím, že ve školství je psychická vyrovnanost zlatou hřivnou a udržet si ji dlouhá léta je vskutku obdivuhodné.

Znám samozřejmě řadu kantorů, kteří to dokázali a i po čtvrtstoletí stráveném za katedrou jsou pevní jako skála a jejich autorita z nich vyzařuje na hony. Někteří učí ještě déle a to už je podle mého takřka na medaili za odvahu, protože dnešní děti jsou úplně jiné než ty před třiceti lety, a pokud jejich výchovu zvládá stále stejný (a vyrovnaný) jedinec, je prostě nejen schopný, ale hlavně statečný.

    Možná by se měla odvaha všeobecně víc zdůrazňovat a začít třeba systematicky oceňovat, protože zkrotit znuděnou třídu deváťáků a zachovat si při tom vlastní důstojnost, není úplně snadnou aktivitou. Ale na to, podotknou jistě věční oponenti, existují přeci pedagogické školy.

 Nu, zrovna nedávno jsem hovořila s čerstvým absolventem fakulty, který se mi svěřil, že rozpustilého žáka základní školy během své studijní praxe nepotkal. Sice nastudoval tuny teorie, zná všechny metody tvorby ŠVP i RVP, ví, co je dyslektik i dysgrafik, chápe inkluzi i veškeré alternativní metody, leč postavit se před rozdivočelou devítku (čímž nemyslím zbraň)si netroufá.

    Ovšem podle mého by si měl každý pořádně rozmyslet, než se pustí do studia pedagogiky a hlavně, zda to vypětí doopravdy zvládne, aby nakonec neskončil v péči psychiatra.

Když tak o tom přemýšlím, příliš světlé zítřky nevidím. Ne, že bych chtěla být a priori pesimistkou, ale pokud jde o konečný efekt současných vzdělávacích trendů, není moc velký důvod k optimismu. I když netvrdím, že jde o premisu stoprocentní.

 Snáz si ale umím představit zhroucenou učitelku z Obecné školy než statečného Hnízda z téhož filmu. A úplně nejlépe mi jde vizualizace americké Džungle před tabulí.:)