Trochu drsná paralela...?

Modré zóny hýbou Prahou. Úředníci zjistili, že potřebují víc peněz a sáhli tedy k osvědčené metodě výběru. Namalovali čáry tam, kde ještě nejsou, zvýšili poplatky a tečka. S lidem se o věcech, které se jich týkají nediskutuje. Oni to vidí takto,a tak to bude. A kdyby náhodou někdo hodlal parkovat jinak, vyčlenili se peníze na zajímavě specificky sofistikované auto. 

Střih....

  Když jsem připravovala svou poslední knihu z druhé světové války, nakoukala jsem krom jiného i plno filmového materiálu. Často se v ulicích Prahy tehdy objevovalo auto, které bylo vybaveno tehdejší nejmodernější technikou a jezdilo ulicemi s cílem kontrolovat, špehovat a tyranizovat lidi. Prostě projíždělo ulicemi a zaměřovalo se na to, odchytit a zlikvidovat co nejvíce lidí.

Paralela

Pravda, tehdy šlo o život, takže to bylo drsné. Dnes jde jen o peníze a o svobodu. I proto je ta paralela nazvaná jako drsná. Ale Prahou opět jezdí stejné šmírácké auto, jako už jezdilo kdysi….

A zajímavé na tom všem je, že na to peníze jsou.

PS

A ještě jedno PS. Z nedávného pražského lijáku, který na osmičce udělal z některých ulic vodní laguny. Místo auta by se hodila spíš kanoe.  Auta se v modrých zónách (i mimo ně) v podstatě utopila.  A to je úřadům jedno. Zaprší a v ulicích je povodeň. Ale hlavně, že máme zóny!

Dozory

Učitelská praxe má mnoho nuancí, které zůstávají veřejnosti trochu skryty, leč pro školu jsou podstatné. Paradoxně, v některých zařízeních podstatnější, než výuka sama.

Oč jde konkrétně? O schůze a dozory. Zažila jsem kdysi dávno i přístup, kdy omluvit se ze schůze byl větší problém než z výuky. Z podstaty určité prapodivné logiky. Do hodiny se totiž pošle supl, kdo ale bude za mě na schůzi?!

Nejsem určitě sama, koho dlouhé a mnohdy zbytečné schůzování nenaplňuje žádným blahem. Jistě, pokud jde o pedagogické záležitosti, nemám námitek. Pokud se ovšem (a to je mnohem častější model) řeší hlouposti, kde ve finále nikdo neudrží myšlenku, a když náhodou ano, zcela jistě ji neumí opustit, jsem poměrně zásadně proti. Ve škole se ale prostě schůzím a poradám nevyhnete. Může za to systém. Ne že bych měla zásadní a revoluční představu o jeho konkrétní radikální změně. Ve skutečnosti ten, kdo takovou změnu vymyslí a provede, bude zcela jistě kandidátem na Nobelovu cenu. Přesněji řečeno, ten, kdo dokáže nějak sjednotit veškeré expresivní pokusy, které plynule probíhají řadu let. Porady tam ale stejně asi nikdo neřeší. Potíž je totiž hlavně v kvantitě. Kde mají rozumné vedení, patrně podobný problém neznají. Pak ti, co každý týden prosedí dvě až tři hodiny na schůzi, mohou jen tiše závidět.

    Trochu jiné je to s dozory. Ty jsou ze zákona nedílnou součástí pedagogické práce.

V některých školách je jejich otázka vyřešena jednou provždy. V rozvrhu máte dozory jasně vyznačeny, a pokud je nedodržujete, máte zaděláno na problém, který se v okamžiku, kdy se během vašeho dozoru něco stane, mění v kardinální průšvih. Takový dozor spočívá v tom, že se zvoněním prcháte na místo určení a než zazvoní na konec přestávky, musíte intenzivně sledovat volnočasovou aktivitu svěřených dětí. Aby se třeba během přestávkového fotbalu nepomlátily, nezlomily si nohu či nedej bože, ještě něco horšího.

V tomto směru situaci paradoxně výrazně usnadňují tolik kritizované mobily. Když máte dozor nad skupinkou pubescentů, kteří vytrvale zírají do svých blikajících displayů, je mnohem menší pravděpodobnost, že se zraní, než ti, co předstírají, že třeba nějak sportují.  Dozor ovšem musí být přítomen v každém případě.

 Někdy se stane, že stojíte na dozoru celé dopoledne, prostě vám to tak v rozvrhu naplánovali. Pokud byste doopravdy ctili literu školského zákona, ani na toaletu si nemůžete odskočit, protože co kdyby zrovna v tu chvíli něco zásadního proběhlo. Je třeba nabalit si přípravy na celý den, učit, dozorovat učit…. Jeden by nevěřil, jak se tím pádem jindy velmi oblíbená velká přestávka stává nekonečnou.

     Zvláštní kapitolou mezi dozory jsou logicky dozory ve školní jídelně, protože to je místo, které by jakákoliv hygiena mohla z fleku zavřít. Nikoliv kvůli jídlu či podobně předpokládaným nedostatkům, ale díky tomu, že hladina hluku zde hluboce překračuje jakoukoliv myslitelnou snesitelnou a povolenou hranici. 

Ostatně, hluku kolem nás kvapem přibývá. Hlavně ve skupinách lidí, kteří se díky sluchátkům prakticky neslyší a řev začínají brát za normální řečový projev. To může být ve školních dozorech ještě větší stres než učit tělesnu výchovu. Akorát že se o tom tolik nemluví, přesněji řečeno nemluví se o tom vůbec.

Ovšem mělo by. Protože takový řev ve školní jídelně může i jinak celkem vlídný dozor přivést do určité fáze nepříčetnosti.  Hledá cesty, jak se dozoru vyhnout a během jeho nepřítomnosti pak obědvající student uklouzne na slupce od banánu, zasáhne ho letící flák masa (i podobné disciplíny se totiž v jídelnách provozují) či se docela obyčejně začne dusit tím „hnusným“ jídlem, a malér je na světě. Řekla bych, že je nejvyšší čas na školní dozory nějakým viditelným způsobem upozornit, připomenut je jako týrání menšiny či nějakým jiným, podobně sofistikovaným důvodem je smést z povrchu zemského.

Jen se, celkem logicky, obávám, že nic podobného nenajde žádoucí odezvu. Nikdo si sice nepřeje permanentně mít za zády nějakého dozorce, ale zase na druhu stranu, jistota je jistota. A jak znám veřejné mínění vůči školství, určitě by naopak ještě nějaký nový dozor vymysleli. Protože v naší škole je pořád spousta věcí mnohem podstatnějších než samotná výuka.

Psáno pro Rodina a škola

Nejlepší kamarádky

Představení Na Fidlovačce. Respektive na její komorní scéně. Pořád se na Fidlovačce hraje, byť to jeden čas vypadalo všelijak. Ovšem nemoc v ansámblu představení zabránila, tedy se vlastně nehrálo.  Tedy v té komorní Fidlovačce se nahrálo.  Měla tam být hra Nejlepší kamarádky. Prý slovenský hit. Tak nezbývá, než se těšit na odložené představení. Ale člověk se má těšit, tak se těšíme. Třeba teď i z toho, že vymýšlíme reklamní kampaň k Doskočišti. Tak se nemohu nezmínit o tom, že je to právě 75 let od rozhodnutí, že se celá akce Anthropoid provede. To je tedy výročí, které si zaslouží třeba novou knihu:-)

Sliby, chyby

Každá koruna dobrá, aneb skutek opět utek

Píše se o tom v poslední době často: člověk nesmí všemu, co slyší v televizi, potažmo od našich zákonodárců, věřit. S tím naprosto souhlasím. Média toho dnes namluví a veřejný prostor snese tolik blábolů. Na druhou stranu, někdy jde o zásadní informační zdroj. I když, na třetí stranu (je-li taková:-)), většinou je to zdroj silně manipulační, takže vlastně vyháníme čerta ďáblem.

To by mohli v současnosti potvrdit třeba učitelé, kteří se chystají deset měsíců vzdělávat a vychovávat naše děti. Dlouhé týdny před koncem loňského školního roku se důkladně probíralo, jak moc dostanou kantoři přidáno, jak tedy nyní vlastně zbohatnou, že to tentokrát nebudou jen promile, ale celá procenta.

Mnohé reportáže byly vcelku dramatické. Nechyběly srdcervoucí záběry na učitele, kteří žijí od výplaty k výplatě, kteří si přivydělávají druhou a třetí prací, které pak v televizním zpravodajství střídaly šoty o bídných kantorech, kteří vlastně ty děti týrají a tak si přeci žádné peníze nezaslouží. Jako by nestačilo, že mají prázdniny......

Mnohým se celá situace nelíbila, když dostanou učitelé, proč nedostanou také jiní? 

Naposledy jsem tuto debatu podrobněji zachytila, když se licitovalo o pár procent také pro hasiče, zdravotní sestry a policisty. Zdálo se, že když vše prošlo Parlamentem a celým schvalovacím procesem, bylo kolem toho tolik řečí a obstrukcí, že by už mělo jít o jasnou věc.

Nešlo. Ve skutečnosti šlo klasické a tolikrát omleté slibem neurazíš, že je snad až trapné, že někteří na chvíli uvěřili, že se tak doopravdy stane. Školní rok v plném proudu a ve zprávách krátký šot o tom, že všechno je jinak, peníze do škol nejsou. A pokud ano, pak jen v omezeném množství a bůh ví kdy, rozhodně ne v září ! 

( pro poslance ovšem ano, tam se nic nezmění, dodávala zpráva takřka šeptem, asi v rámci nějaké vyváženosti.)

Na čísi poznámku, že se to dalo čekat, nemělo cenu ani reagovat. Ano, my zkušení praktici to očekávali, přesto mi to stojí za kratičkou zmínku.

Je zřejmé, že dnešní společnost má úplně jiné priority. Školství mezi ně nepatří, a to ani přes silné proklamace každého ministra. Zájem, ať už opravdový či hraný, sice skýtá základ pro určitou útěchu, ale je to na nic. Už blahé paměti ministryně Buzková nedala dítě do škol, kterým šéfovala,ale zvolila  drahé zahraniční lyceum. Jistota je jistota.

Peníze jsou u nás na všechno jen ne na školství. A tam nemluvím jen o platech, ale o vybavení, ICT , tělocvičnách, laboratořích atd.  S velkou pompou se rozjíždí inkluze, všichni mají ve svém portfoliu silná slova a noviny se hemží inzercí, která hledá asistenty pro inkluzní školství. Nabízení plat je kolem deseti tisíc korun?  Dovede si někdo z ministerstva, které si na inkluzi postavilo volební úspěch, představit, že by pracovalo za takovou mzdu?  Od inkluze mohu volným krokem přejít ke kuchařkám a školníkům, kteří pracují za podobný peníz. Ani u nich k avizovanému zvýšení nyní nedojde, nejsou na to peníze a sliby chyby. Pravda, pro poslance se zvýšení nemění, ale to už by můj text směřoval ke konfrontaci, což překvapivě nemíním. Spíš se chci zamyslet nad prioritami, které dnešek přepočítává jen na peníze. A ty u nás jsou. Na mnohé věci, jak vidno z mediálních sdělení. A na něco zase ne. 

Vymahatelnost pravidel

...mnohdy i práva:-)....

Někdy (často) žasnu, jak moc je u nás právo ohebné. Respektive, jak platí jen pro někoho, nejvíc na ty, co nemají peníze, ostré lokty a nedisponují absolutní lhostejností k tomu, co se děje. Na takové lidi je naše právo většinou dobrý bič. Přitom bič by byl třeba právě na ty druhé, co si z práva dělají „prodejnou ženu“, nic nerespektují a těm, co nějaká pravidla dodržují, se v podstatě vysmívají a mají pro ně jen slova opovržení. Asi by to chtělo několik příkladů, abychom neskončili v planém filozofování. Tak třeba dneska mě konkrétně napadají pražské segwaye, které mě vlastně k napsání tohoto textu popohnaly. Málem mě dneska totiž několikrát sejmuly, na chodníku. Nebýt dostatečně pohotová, mohla jsem se povalovat v nemocnici (v tom lepším případě). Takhle se povaluji před počítačem. A mohu se virtuálně zamýšlet nad tím, že sice platí zákaz, ale je nevymahatelný. Prý nejsou značky! Cha, cha. Není dobrá vůle, protože jde o peníze a tak úředníci vydali zákaz, tak říkajíc „baroko pro oko.“ Vlk (rýpavý občan) se trochu nažral, koza (peníze z této prapodivné činnosti) zůstávají. 

Další příklady zase jindy, jelikož ohebnost zákonů je u nás takřka národní sport. A třeba i vy máte nějaký postřeh či dokonce vlastní zkušenost?

Božská Florence

Hodně se nyní o tomto filmu mluví, má dokonce několik filmových cen, skvělé herecké obsazení. Takže si přímo říká o návštěvu. Jenže pak je to šok. A je velké rozladění, alespoň pro mě. 

Nebo jsem to viděla ve velmi špatném rozpoložení nenáladě, jinak si to neumím vysvětlit. Nechápu totiž, ale ani trochu, proč takový film vznikl? K čemu? Co tím chce autor říci? 

Kdyby nešlo o tak lukrativní herecké obsazení, které asi umí zahrát i text z jídelního lístku skvěle, pak je to jen příšerná slátanina o ničem. 

Komedie? Nebylo čemu se smát? 

Tragédie? No, to ano, celé je to jedna velká tragédie. O tom, že když jsou peníze, je všechno. Tedy skoro všechno, samozřejmě, to je ten skrytý filozofický podtext. 

Ale celkově, děs. Alespoň pro mě to tak bylo.

Nákupní galerie

To byl původně i Veletržní palác. Existuje tedy celkem reálná naděje, že to neskutečné množství zbytečných nákupních galerií, které minimálně v Praze rostou jako houby po dešti, jednou dosáhnou transformace na galerii uměleckou. Určitě by tím konečně byly užitečné. Asi jako starý dobrý Veletržák, kde je hodně dobře vidět, že se tady prostě dřív jen nakupovalo a prodávalo:-)

A na závěr jedna knižní nákupní galerie, v Luxoru na Václavském náměstí. Zachyceno panem režisérem při tvorbě dokumentu:-):-)