Exodus

Mluví se o tom v poslední době úplně všude: uprchlíci se valí do Evropy. Opravdu, doslova valí. Věřím tomu, byť osobně jsem ještě žádného nepotkala. Média mi jejich existenci zprostředkují víc než dostatečně.  
Solidarita je jistě správná věc. Na druhou stranu, většina Evropanů tomuto exodu vůbec nerozumí.

To by mohli potvrdit všichni, kdo sledují pouze ty zprávy, které vypichují jen  tragické události, sdělují, jak se někde nespokojení utečenci porvali, protože se jim nelíbí naše pohostinství, jak někde zemřeli, protože se stali obětí chamtivých převaděčů, jak sem zanášejí islámské prvky apod. Pokud se sami nezajímají o to, proč se ti lidé pohnuli, kam jdou, co tam chtějí, jakého jsou složení, tak zákonitě musí podlehnout panice, strachu či v horším případě zlobě i nenávisti. 
Taková situace pohybu děsivých mas není v dějinách nic nového pod sluncem. Ve druhém ročníku začínáme dějiny středověku výukou stěhování národů. Tématem, které sice letos podivně zaktualizovalo, leč není nové, ba ani jediné v dějinách. Pravda, většinou přináší zánik starého a vznik nového, likvidaci starých pořádků a nastolení nových, přistěhovaných, leč nikdy to jednak není ze dne na den, a vždycky se do toho vloudí prvek určité asimilace, takže ve finále jde jen o proces bolestivý, nikoliv smrtící. Současný exodus se kapku liší v tom, že jednak splývá víc příčin útěku z vlastní země dohromady (které mimochodem nikdo vytrvale lidem nevysvětluje), jednak se odehrává v takřka přímém přenosu, což většinu lidí děsí, protože je to na jejich vnímání příliš rychlá realita, bez ohledu na veškerou globalizaci lidstva.

    Do hry navíc poměrně zásadně vstupuje cenzura, která se sice stále tváří, že neexistuje, ale její mimikry jí umožňují naprosto razantně ovládat veřejný prostor. Myslím, že dnes už je i největším sluníčkářům nad slunce jasné, že kriticky pojmenovat situaci, říci naplno, co si mnozí patrně doopravdy myslí, se neslučuje s evropským trendem a říci se prostě nesmí. A pokud ano, nastává postih. Jako bych zahlédla deja  vu, ale vskutku popisuji dojmy ze současnosti.

Jak může Evropa přijmout takové množství lidí, není jasné mnohým obyvatelům. Ovšem Brusel a většina západních politiků se tváří, že starý světadíl je patrně nafukovací. Vysvětluji si to tak, že mají své pokyny, jak se chovat, a vůbec je nenapadne, že podhradí to vidí trochu jinak.  Lid většinou žasne a nechápe. 
A politici hází vznešenými frázemi o nutnosti pomoci. Jim samotným je pravděpodobně jasné, co všechno se děje, proč sem ti lidé jdou a co po nás chtějí, a jaksi automaticky předpokládají, je to jasné i jejich národům. Ale to doopravdy není.
  Občas v nekonečných debatách pátrám po jasném vysvětlení či třeba po roli Spojených států amerických. Odpovědi se většinou nedočkám. Je přeci lidské pomáhat. S tím nechci polemizovat, v žádném případě. Naopak, pomoci potřebným se nejen nebráním, ale často ji i realizuji. Ale nějak cítím rozdíl mezi slovy pomáhat a rozdávat, poskytnout či zneužít, nabízet či využívat.

Je asi třeba o problému víc mluvit, vysvětlovat a neshazovat názor oponenta. Nejraději tím, že za minulého režimu od nás lidé také emigrovali a byla jim poskytnuta pomoc. To je argument, který mě vždycky poměrně rozladí, protože jsem nezachytila nikde informaci, že by dejme tomu po osmašedesátém vnikly statisíce našich občanů do západních zemí, kde si vynucovali pomoc a veškeré sociální zabezpečení. Nu, to nebudu rozebírat, neb to je na další článek. Ráda bych prostě slyšela o celé situaci relevantní vysvětlení, logické argumenty a také konkrétní postup, jak celou situaci chtějí politické špičky řešit. Zatím jen řeční a dehonestují ty, co nesouhlasí.  Nějak s nimi nemohou najít společnou řeč.  A to je další zásadní potíž. V realitě totiž bývají nespokojení lidé hybatelem dalších historických excesů, mnohdy i násilných. Tam, kde není shody naslouchat a vysvětlovat, často nastupují hrubé argumenty v podobě pěstí, potažmo zbraní. Přitom by stačilo tak málo. Naslouchat, vysvětlovat, nezlehčovat a pojmenovat věci pravými jmény. Leč, když to tak čtu, jde o slova, která většinou do diplomatického slovníku nepatří. Takže uvidíme. Jen stěhování národů asi budeme letos věnovat mnohem víc pozornosti než obvykle…Aby alespoň děti věděly, ony v tom světě budou žít…

Prvních patnáct životů Harryho Augusta

Bestseller a ověnčený mnoha cenami. Často se paradoxně (mně) stává, že podobné knihy nezaujmou. V tomto případě tedy nikoli. Strhující čtení, alespoň tedy pro mě. Tajná zpráva napříč celými dějinami, to je můj šálek kávy. Navíc jde o knihu velmi čtivou, takže bych se jí asi měla až mluvit za svoji počáteční nedůvěru či skepsi. Toto je po dlouhé době zase čtení, na které jsem se těšila, bavilo mě a vlastně jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Svoje označení bestseller si vskutku zaslouží.  Také bych si ráda zkusila svých patnáct životů….J

                                              

Posaďte se, prosím...

Bývá našim dětem (i nám bylo) vtloukáno do hlavy, že se máme slušně chovat v prostředcích MHD, starší, těhotné, nemocné a zraněné pouštět sednout a vůbec se chovat v souladu s jízdním

 a přepravním řádem. Kdo pražskou MHD jednou zkusil, jistě ví, že všechno je vždycky trochu jinak. Dnes mě zaujalo ono vehementně proklamované: posaďte se, prosím.

Děti k tomu vedu, leč i ony již mají zkušenosti naprosto opačné. Buď nestačí ani otevřít ústa

a nabídnout své místo a již jsou hnány holí nebo alespoň verbálně s tím, že jsou to nezvedení spratci, kteří nevědí, co je slušnost. Nebo jim dáma v letech blahosklonně či naštvaně sdělí, že ona si tedy sednout opravdu nepotřebuje. ..Ovšem nechci se dohadovat, jaká scénka by vypukla, kdyby nebohé dítko své místo nenabídlo.

Čas d času je někteří nerudní senioři ženou z míst jim sice určených, leč v poloprázdné tramvaji, kde si mohou místo vybrat a ne umanutě trvat na svém důchodcovském místě. A další si zase odmítají s tím, že jedou jen jednu stanici.

Jak se pak v tom má chudák zdvořilé dítě vyznat?

Sama také ještě nabízím místo, leč už umím být i razantní. Nejvíc mě totiž rozladí situace, kdy vidím maminku či možná častěji babičku, ověšenou taškami, a kolem poskakující dítě. Nabídnu tedy té ženě místo, ona tam usadí onoho nezbedného sviště a sama dál visí na tyči v narvané tramvaji.

  Už jsem i dokázala, že jsem děcko zvedla a uražené paní oznámila, že jsem hodlala pustit jí, nikoli jejího nezvedeného vnuka (syna).  Ale trvalo mi to, než jsem se něco podobného naučila, nerada vstupuji do konfliktů, leč toto mi přijde trochu postavené na hlavu. A jak se v tom pak mají vyznat školou povinné děti, které chtějí být slušné? Nedostávají tím signál, že je lépe být neslušný? Skoro bych řekla, že ano, protože zpětnou vazbu často dostávají víc než prapodivnou. Mluvím samozřejmě o těch, co pouští a pustit chtějí, nikoli od těch, co intenzivně odvracejí zrak od třesoucí se babičky, vetchého stařečka či těhotné ženy. Takových je samozřejmě také plno, ale rozhodně bych si netroufla tvrdit, že nějak převládají. Jsou (smutné je, že jsou to v určité převaze chlapci či muži v plné síle, takže je to kapku genderově nevyvážené), ale jsou i tací, co pustit chtějí, leč není jim to přáno. Uvidíme, co přinese školní rok. Toto byla moje letní pozorování z letní MHD. Třeba školní rok vnese řád i do hromadné dopravyJ

Držte krok

Obecně se to snadno řekne- držte krok s multimediálním světem. Snažíme se o to všichni už hezky dlouho. Jenomže cesta k všeobecnému technickému pokroku není vůbec jednoduchá. Zkoušeli jsme už skoro všechno: mailovou korespondenci s rodiči, modernizaci počítačové učebny, elektronickou žákovskou, wi-  fi ve všech prostorách školy včetně toalet…

Pořád jsme ale o kus pozadu. Zaostávat za celkovým vývojem je totiž víc než snadné. Zjistil to každý, kdo se rozhodl být jenom prostým uživatelem, natož pak ten, kdo se technice věnuje víc než jen v malém množství.

Občas nám i svitne naděje. To když se v ministerských příručkách dočtete, co všechno hodlají do škol investovat a povolíte své fantazii pracovat na plné obrátky. Představa, že se všechna silná slova přetaví v činy, je ale vskutku mysteriózní.

Mimo jiné mají naši počítačovou gramotnost zlepšovat i tolik populární interaktivní tabule, které jednou budou patrně nahrazovat živé kantory. No, nebude to pokrok, když se před dětmi pouze zapne dokonalá mašinka, která všechno ví, je s ní legrace a vůbec nijak neprudí?

Vývojáři jsou tu samozřejmě od toho, aby podobné excesy vymýšleli a dotahovali do konce, ale také od toho, aby dokázali zaujmout a překvapit. A oni se skutečně snaží. Všechno už je takřka chytřejší než my, máme chytrý telefon, chytrou televizi, chytré hodinky, po Praze nám jezdí chytrá tramvaj…

Nestuduji technologické novinky pravidelně, ale občas mě docela zaujmou. Jestliže se dovedou technologie vyřádit v medicíně, je zřejmé, že i ve školství by našli svoje široké pole působnosti. Přitom škola je paradoxně právě pole neorané, najít ve školství moderní technologický výdobytek je jako najít jehlu v kupce sena. Údajně nejhorší počítačová technika je většinou právě ve školství, které má na život v technologiemi ovládaném světě připravovat. No, není to paradox?

Dneska je všem jasné, že bez počítačové gramotnosti je život mnohem horší, než třeba bez emoční gramotnosti. Tedy v případě, že to chcete někam dotáhnout, a to dnešní děti většinou chtějí Jenomže jejich školní technika je většinou stokrát horší než ta domácí a to i v případě, že mají něco repasovanéJ-  Někteří dokonce jdou tak daleko, že bez mobilní a jiné techniky doma ani nefungují, protože žijí v tzv. chytrém domě, který je elektrifikován víc než průměrné okresní severočeské město. Nevím proč tomu tak je, ale faktem je, že namísto vlastního výkonného počítače je ve většině škol jeden společný nevýkonný, a podle toho to také vypadá.

Ráda bych byla tak multimediální, jak po mě chtějí ministerské předpisy a vědecko -technická realita současnosti, ale jde to vůbec?

Mám k technice docela pozitivní vztah, někdy si myslím, že až příliš. Jenže zároveň mně také dovede tak neskutečně rozčílit, že je pak lepší ji vůbec nepoužívat, protože bych ji musela destruovat. To v případě, že věčně nefunguje, nefunguje tak, jak má či jak chci, je pomalá…

Jestli dobře vidím na to, co jsem napsala, jde většinou o atributy techniky školní. To je pak začarovaný kruh. A samozřejmě důvod k určité starosti. Nebo přinejmenším k obavám, jak to s tou naší technickou vyspělostí a výukou je a bude.

 Jednou třeba nastane doba, kdy škola bude vskutku připravovat pro praxi ve všech oblastech, protože nebude zbytí. Zatím je technika mnohde sto let za opicemi, přičemž různé metodiky se tváří, jako by vycházely z počítačového centra samotného NASA. Pokud je někdo nedostane za úkol přepracovat, jako se přepracovávaly dejme tomu osnovy. Tak, aby vyhovovaly těm nižším nárokům, ne těm vyšším. No, to by nám tak ještě scházelo, i když u nás je možné všechno…

Tankový den v Lešanech

Lešany mám spojené s Františkem Hrubínem. Dnešní doba ale básním a poezii vůbec moc nepřeje, tanky jsou určitě žádanějším artiklem. I proto jsou dnešní Lešany víc spojovány s vojenským muzeem a v rámci posledního prázdninového víkendu i s tankovým dnem, který je údajně již lešanskou tradicí.

Výměnou ze Švédska se sem dostaly nějaké vzácné zbraně, třeba první protiletadlový kanon z roku 1919, který byl jednou z hlavních atrakcí. Prý bojoval i v občanské válce ve Španělsku. Se švédským tankovým muzeem si v Lešanech patrně vyměňují exponáty, díky čemuž se do Lešan dostalo šestnáct obřích zbraní, které se vlastně vracejí do Čech, protože byly vyrobeny ve Škodovce. Takže vlastně jde o naše zbraně, které si prošly světem, zakotvily ve Švédsku a odsud se vracejí do místa svého vzniku. Nemohu říci, že by mě vojenská výstava nějak zvlášť zajímala, ale co by člověk neudělal pro spokojenost v rodině. Den tanků byl tedy takovou netradiční víkendovou náplní, ale zase musím přiznat, že ač mě jako ženu nenadchnul, tak ani nerozladil. Prostě se to dalo a i něco zajímavého jsem si tam našla pro sebe.  I když nezastírám, že ten Hrubín mě v Lešanech láká mnohem víc. Zejména, když má vazbu i na Letnou, určitou dobu tady žil a v září mu na domě jeho sedmičkového pobytu dokonce odhalí bustu. Takže jsem dnes vlastně spojila nespojitelné, Františka Hrubína a tanky. Nu, byla jsem v LešanechJ.  Ale aby nedošlo k dezinterpretaci, muzeum je vážně zajímavé a rozhodně stojí za návštěvu.

Letní škola historie

Ještě před školou skutečnou jsem si dopřála školu letní. Respektive letní školu historie, která se letos věnovala dějinám školy, takže je to všechno škola na druhou.  Ta letní historická má svou tradici od roku 2008, nebývá vždy v Praze, a protože jsem líná cestovat,(a co není na Letné, jako by ani nebyloJ)  nebývám účastna zdaleka na každé. Proto letos nešlo nevyužít nabídky, zejména když se letos odehrávala v galerii moderního umění DOX, kterou mám moc ráda.

Šlo tedy o dva dny nabité dějinami, což v DOXu zorganizovali historici ÚSTRu. Sešli se zde kantoři z celé republiky, což budí můj hluboký obdiv, protože mě se tedy nikdy cestovat přes půl země kvůli semináři většinou nechce. Ale zase tato akce byla celkem zajímavá, tak i to cestování stálo za to. Mám ráda historická setkání, protože jde o lidi „stejné krevní skupiny“, akce jsou velmi pohodové a přínosné. I tady tomu tak bylo. Pravda, někteří mladí lektoři objevují dávno objevené, ale zase to podávají s nadšením, tudíž si to ráda vyslechnu i po x-té. Je vidět, že už jsme všichni hodně multimediální, nová média pronikají i do historie.  Zajímavé je využití webu, her či digitalizovaných pramenů a školních kronik. Mně se velmi líbila porovnávací práce s učebnicemi, jak se dané téma učilo v různých dobách. A to je vskutku výživné čtení.

A pak klasika, pamětníci. To je i pro děti zajímavá historie.

Lákavých historických dílen, či jak se dnes módně říká workshopů, zde bylo víc než dost, uvidíme, co nám školní praxe dovolí zrealizovat.

A jelikož bylo hezké počasí a pauzy se daly prožít na příjemné terase galerie DOX, šlo o dva dny více než přínosné. Pěkně se o nás starali, jak po stránce duševní, tak i občerstvení a prostředí byly výborné. Prostě, letošní Letní škola historie se do historie zapsala velmi hezky, už nyní se těšíme na další.

A teď ta podzimní škola reality:-)

Prvního září

Tak jdeme na to:-) . Za deset měsíců uvidíme, v jaké mentální rovině se budeme loučit. Dneska je to s úsměvem a v pohodě:-)

A ještě k tomu je Haničce třináct měsíců:-)