pondělí 7. září 2015

Exodus

Mluví se o tom v poslední době úplně všude: uprchlíci se valí do Evropy. Opravdu, doslova valí. Věřím tomu, byť osobně jsem ještě žádného nepotkala. Média mi jejich existenci zprostředkují víc než dostatečně.  
Solidarita je jistě správná věc. Na druhou stranu, většina Evropanů tomuto exodu vůbec nerozumí.
To by mohli potvrdit všichni, kdo sledují pouze ty zprávy, které vypichují jen  tragické události, sdělují, jak se někde nespokojení utečenci porvali, protože se jim nelíbí naše pohostinství, jak někde zemřeli, protože se stali obětí chamtivých převaděčů, jak sem zanášejí islámské prvky apod. Pokud se sami nezajímají o to, proč se ti lidé pohnuli, kam jdou, co tam chtějí, jakého jsou složení, tak zákonitě musí podlehnout panice, strachu či v horším případě zlobě i nenávisti. 
Taková situace pohybu děsivých mas není v dějinách nic nového pod sluncem. Ve druhém ročníku začínáme dějiny středověku výukou stěhování národů. Tématem, které sice letos podivně zaktualizovalo, leč není nové, ba ani jediné v dějinách. Pravda, většinou přináší zánik starého a vznik nového, likvidaci starých pořádků a nastolení nových, přistěhovaných, leč nikdy to jednak není ze dne na den, a vždycky se do toho vloudí prvek určité asimilace, takže ve finále jde jen o proces bolestivý, nikoliv smrtící. Současný exodus se kapku liší v tom, že jednak splývá víc příčin útěku z vlastní země dohromady (které mimochodem nikdo vytrvale lidem nevysvětluje), jednak se odehrává v takřka přímém přenosu, což většinu lidí děsí, protože je to na jejich vnímání příliš rychlá realita, bez ohledu na veškerou globalizaci lidstva.
    Do hry navíc poměrně zásadně vstupuje cenzura, která se sice stále tváří, že neexistuje, ale její mimikry jí umožňují naprosto razantně ovládat veřejný prostor. Myslím, že dnes už je i největším sluníčkářům nad slunce jasné, že kriticky pojmenovat situaci, říci naplno, co si mnozí patrně doopravdy myslí, se neslučuje s evropským trendem a říci se prostě nesmí. A pokud ano, nastává postih. Jako bych zahlédla deja  vu, ale vskutku popisuji dojmy ze současnosti.
Jak může Evropa přijmout takové množství lidí, není jasné mnohým obyvatelům. Ovšem Brusel a většina západních politiků se tváří, že starý světadíl je patrně nafukovací. Vysvětluji si to tak, že mají své pokyny, jak se chovat, a vůbec je nenapadne, že podhradí to vidí trochu jinak.  Lid většinou žasne a nechápe. 
A politici hází vznešenými frázemi o nutnosti pomoci. Jim samotným je pravděpodobně jasné, co všechno se děje, proč sem ti lidé jdou a co po nás chtějí, a jaksi automaticky předpokládají, je to jasné i jejich národům. Ale to doopravdy není.
  Občas v nekonečných debatách pátrám po jasném vysvětlení či třeba po roli Spojených států amerických. Odpovědi se většinou nedočkám. Je přeci lidské pomáhat. S tím nechci polemizovat, v žádném případě. Naopak, pomoci potřebným se nejen nebráním, ale často ji i realizuji. Ale nějak cítím rozdíl mezi slovy pomáhat a rozdávat, poskytnout či zneužít, nabízet či využívat.
Je asi třeba o problému víc mluvit, vysvětlovat a neshazovat názor oponenta. Nejraději tím, že za minulého režimu od nás lidé také emigrovali a byla jim poskytnuta pomoc. To je argument, který mě vždycky poměrně rozladí, protože jsem nezachytila nikde informaci, že by dejme tomu po osmašedesátém vnikly statisíce našich občanů do západních zemí, kde si vynucovali pomoc a veškeré sociální zabezpečení. Nu, to nebudu rozebírat, neb to je na další článek. Ráda bych prostě slyšela o celé situaci relevantní vysvětlení, logické argumenty a také konkrétní postup, jak celou situaci chtějí politické špičky řešit. Zatím jen řeční a dehonestují ty, co nesouhlasí.  Nějak s nimi nemohou najít společnou řeč.  A to je další zásadní potíž. V realitě totiž bývají nespokojení lidé hybatelem dalších historických excesů, mnohdy i násilných. Tam, kde není shody naslouchat a vysvětlovat, často nastupují hrubé argumenty v podobě pěstí, potažmo zbraní. Přitom by stačilo tak málo. Naslouchat, vysvětlovat, nezlehčovat a pojmenovat věci pravými jmény. Leč, když to tak čtu, jde o slova, která většinou do diplomatického slovníku nepatří. Takže uvidíme. Jen stěhování národů asi budeme letos věnovat mnohem víc pozornosti než obvykle…Aby alespoň děti věděly, ony v tom světě budou žít…


2 komentáře:

  1. Hezky napsáno.
    Mě už každodenní informace o uprchlících unavují... Nejsem cynik, soucítím s těmi, kteří opravdu utíkají před válkou. Jinak se dívám na ty, kteří jdou do Evropy nalákani na snadný život.Ovšem média ani politici toho nerozlišují. Naopak nám vnucují pocit viny za utrpení uprchlíků. Vydírají nás fotkou utonulého chlapce....

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, já to vnímám také tak. Děkuji.
    A pěkný týden přeji

    OdpovědětVymazat