Šmejdi

 Šmejdi, jsou všeobecně známý jev současné společnosti, takové pijavice. Ostatně, stejnojmenný film to všechno hezky pojmenoval. Mě nyní, tak troch v daném kontextu, zaujala role podpisu a odpovědnosti. I toho, jak se k tomu současná společnost staví. V případě číslo jeden chudák babička, kterou obloudili školení mizerové, cosi podepíše, je tam její podpis a tím pádem je podle současné rétoriky za to zodpovědná. Musí si pak buď odebrat ty příšernosti za nekřesťanské peníze, což ji spolehlivě zruinuje. Nebo je neodebere, nasadí na ní další šmejdy a ti ji oberou tak jako tak. Je prost+ odpovědná za svůj podpis. V případě číslo dvě kdosi podepíše realizaci dejme tomu stavbu tunelu Blanka či Opencard či čehokoli v jiného velkého, ať už v Praze (tam asi nejvíc) či jinde. Nic nefunguje, termíny se nedodrží, projekt ani stavba nefungují, a světe div se, nic se neděje. Žádná zodpovědnost, byť nějaký podpis tam zcela jistě musí být. Je to zvláštní dvojí metr, ať už z právního hlediska nebo jen z pohledu rovnosti. Jako by se znovu vynořovala Orwellova Farma zvířat a její známé, že všichni jsou si rovni, jen někteří rovnější. I tam se, pokud se nepletu, pěkně napakovala prasata…že by nějaká literární analogie? Nebo odpovědnost jen pro někoho? Prostě holt není šmejd jako šmejd….

Kecáš

6. 3. 1645, tedy před 370 lety, v malé době ledové a ke konci třicetileté války, proběhla největší bitva na našem území, bitva u Jankova. Podle mnoha údajů jde i o jedno z nejkrvavějších střetů v době války. Zajímavé je, že do všeobecného povědomí moc nevstoupila, obecně všichni tuší, že byla nějaká bitva u Lipan, na Moravském poli, klasicky na Bílé hoře, snad i u Slavkova, ale na Jankov se zapomíná. Ovšem v mé knize Nic nového pod sluncem se o ní lze dočístJ. Já chci ale při  dnešním bitevním výročí spíš zmínit onu slovní hříčku, která přinesla hezké české slůvko kecáš. Když se totiž  habsburský generál Gotz vychloubal, že v bitvě zcela jistě zvítězí, rozhodně nešetřil oslavnými přívlastky na svoji adresu. Prostě všichni byli dopředu přesvědčování, že vítěz je jasný. Logicky, všechno dopadlo jinak, a Gotz prohrál na celé čáře. V okolí Jankova pak z toho zůstalo úsloví, že dopadneš jako Gotz u Jankova, z toho pak přímou linkou Kec u Jankova, až se to ustálilo na kecáš. ..................

Tak ať si dneska někde pěkně pokecámeJ

Střelba

  Střelba v moravské restauraci minulý týden hýbala českým mediálním světem.  Vlastně hýbe jím dodnes, neboť jde o senzaci, která média živí a oni se snaží vytěžit z ní co nejvíc. Tím se samozřejmě česká média naprosto neliší od těch zahraničních. Žijeme prostě v mediokracii a tím je to dáno. Nechci tím říkat, že dřív taková žízeň po senzacích a skandálech nebyla, chci spíš říci, že dnes už to zjevně kapku přeháníme. Stala se tragédie. Obrovská a nepochopitelná. Což by v podstatě měla být tečka za sdělením. Místo toho už řadu dní (a těžko se tomu uniká, byť se člověk snaží) mediální svět hemží detaily ze života města, lidí, pozůstalých i zemřelých, ze života pachatele i jeho rodiny. Ze střelce je mediální hvězda, píše a mluví se o něm všude. Jak inspirativní pro další pochroumané duše, které touží po tomto druhu virtuální slávy. Aby toho nebylo málo, hbití novináři rázem připomenou všechny další násilníky a vrahy do vzdálenosti padesáti let od posledního masakru. Se všemi detaily, způsob provedení a jejich další osudy. Znovu je uvedou do povědomí široké veřejnosti. A tak to jde pořád dokola. Nikdy jsem nezažila, aby takto medializovali a oslavovali něco hezkého, pozitivní hrdiny. Vím, že jde o přání naivní, doba baží po krvi, média z ní žijí. Leč po týdnu permanentní masáže se mi to zdá přeci jen přes čáru. Co nějaká etika, pieta či kapka umírněnosti?

Asi se nehodí do dnešní doby, přesto si myslím, že by bylo na čase začít. Protože ten veřejný hyenismus je živnou půdou pro další podobné zoufalce. Je solí do ran pozůstalých a přátel. Je pláčem nad rozlitým mlékem, protože se věci řeší ex post.  Je potvrzením faktu, že se věci začnou hýbat až díky takovému děsivému skutku.  Je smutnou vizitkou nás všech, že na to přistupujeme…

Kingsman- Tajná služba

...aneb zase jednou do kina, neb Colin Firth za to určitě stojí. Tentokrát si střihnul roli tajného agenta a my se díky tomu zase jednou podívali do staré dobré Lucerny. Každé takové kino je lepší než ony multiplexy, kde mě zdrtí zápach popcornu již při vstupu a tím pádem je zcela paralyzována moje schopnost vnímat jakýkoliv film.Lucerna v sobě nese tradici, klid a staré kvalitní promítání, tedy i akční komediální špionážní film v tomto prostředí má něco do sebe. Jde o film ryze oddychový, to kdyby snad tady někdo chtěl hledat něco víc, ale pobaví a potěší. Jde o příjemnou parodii na všechny špionážní filmy, včetně adorovaných bondovek, hezky se na to dívá, prostě prim film jen tak :-)

Drogy v Mostě

Minulý, předprázdninový týden se toho nakupilo tolik, že některé reflexe doznívají až nyní, v prázdninovém klidu. Třeba výlet do Mostu. No, spíš než o výlet šlo samozřejmě o pracovní cestu v rámci našeho protidrogového projektu, který spojuje tři města česká a jedno německé. Zatím pořád musíme někam cestovat, což se zdá být minimálně časově náročné, neřku-li finančně. Takže se těšíme, až začnou jezdit za námi do Prahy. Ten čas ale ještě nenastal, tudíž jsme museli do Mostu zase my. Cesta samozřejmě začíná v brzkých ranních hodinách, protože to není jen tak, dostat se tak daleko na venkov. Navíc jsme se přimotali k hromadné havárii, která způsobila, že jsme dorazili s hodinovým zpožděním. Svítilo ale slunce, tak i Most byl krásný. Vždycky mi přijde líto, co ti soudruzi s tímto kdysi tak kouzelným krajem udělali. A děje se to napořád, to ne že ne. Nicméně, našli jsme místo určení, splnili svoji misi a spokojeně se vraceli domů. A ten den jsme pak byli hodně rádi, že jsme museli do Mostu a ne do Českého Brodu, protože to by pak bylo drama v přímém přenosu. Jak vidno, americký způsob řešení problémů dorazil i do našich luhů a hájů. Jako bych o tom nedávno nepsala. Jeden by nevěřil, co všechno se může stát. 

Velká mořská víla

   Do mimopražských divadel se většinou moc nedostanu, ač bych asi někdy i ráda. Leč lenost či pohodlnost většinou vítězí a tak bývám o mnohé ochuzena.A proto aktivně využívám, když něco přijede až za mnou:-). Tím pádem nešlo nevyužít přítomnosti Klicperova divadla v Praze. Hostovalo ve Švandově divadle a v jedné z rolí zde vystupuje Pavla Malá -Tomicová.  Ostatní herce neznám. Obsah prozrazovat nebudu, navíc se o něm lze dočíst ve všech anotacích.  Pravda, je to kapku dlouhé, navíc s přestávkou, ale zase je to zážitek. A na prahu prázdnin se dá i delší divadlo vydržet. Tohle ovšem byl zážitek z mnoha stran. Tak nejprve nás v Švandově divadle odmítali vpustit do hlediště. Jako by uvaděčky čekaly na nějaký akční pokyn, aby až krátce před začátkem otevřely dveře. Přijít včas se tedy rozhodně nevyplatilo. Nicméně, představení začalo celkem přesně. Vypuklo poměrně interaktivně, což tedy nemám ráda, ale naštěstí jsme nebyli v první řadě. Takové to zapojování diváků do hry, ještě prazvláštně, není vždy příjemné. Postižené první řadě to ale zjevně nevadilo.  Po tomto intermezzu divadlo pokračovalo dál. Bylo ovšem okořeněno zvláštními kouřovými efekty, které  byly vypouštěny do hlediště, děsně páchly a musím říct, že to bylo nepříjemné, ba až nevolno nám z toho bylo. Leč, přežili jsme. Přežili jsme i představení, které bylo místy dobré, místy děsné, místy jsem jen valila oči, co vše je možné. Občas jsem měla dokonce pocit, že jsem se ocitla někde u ochotníků, ale budiž. Pak zas přišla silná místa. A potlesk byl, takže celkově se představení v podstatě lidem líbilo. Vlastně i mně, i když jsem ráda, že jsem se kvůli tomu neharcovala do Hradce. Asi by to chtělo vidět víc představení od Klicperů, pro srovnání. Ale museli by zase přijet do Prahy, protože do Hradce se zas tak často nedostanu. I když bych ráda, je to krásné město, město Elišky Rejčky. A také Josefa Gočára a jeho staveb. Ale je to trochu z ruky, tak si můžeme Klicperů užívat jen občas. V sobotu to více méně stálo za to. 

Sedmička

....respektive sedm měsíců, tedy další narozeniny. Opět vycházejí na neděli, takže můžeme směle slavit. Už mám devět kilo, tedy pořádná ženská. Dovedu se otáčet,pořád se směji a už bych nejradši zkoušela mluvit. I běhat by se mi asi chtělo. Zatím ale jakž takž sedím.  A všichni jsou se mnou moc rádi....