Loupežník

...aneb další premiéra na Vinohradech. Tentokrát Karel Čapek. Obsazení zajímavé a Čapek většinou nezklame. Tedy pokud někdo nemá pocit, že ho musí vykládat jinak, s pomocí nějakého experimentu. Tak toho jsme se naštěstí na Vinohradech nedočkali, takže jsme si mohli vychutnat skutečné klasické divadlo. I se všemi jeho premiérovými atributy, kterou byla sklenka sektu jako "welcome drink", zajímaví diváci včetně paní Havlové, která seděla s panem režisérem takřka vedle nás, a kvalitní klasická hra. Večer na Vinohradech je vždy divadelní zážitek. I když, pravda, nějaké experimenty i tady byly. Nejvíc efektní asi mělo být poletující ptactvo, které zpestřovalo celý, již vlastně takřka stoletý, příběh akčním poletováním nad jevištěm, ba i nad hledištěm. V rolích ptáčkům malé děti přivázané na laně.V duchu jsem hledala význam toho efektu, vtírala se i myšlenka,jestli je to vůbec legální, takhle nechávat děti plout prostorem, a bylo mi jasné, že svoje vlastní bych k tomu nepropůjčila. Na druhou stranu musím říci,že při děkovačce byly tyhle malé dětičky nejvíc roztomilé:-) a zjevně je to bavilo.
 Loupežník se na Vinohrady vrací a zajímavé je, že v roli Mimi se kdysi představila  paní Hana Maciuchová, která i dnes v Loupežníkovi má svou roli, tentokrát služky Fany. 
A sedmnáctiletou Mimi představuje Sabina Rojková, o které si já osobně myslím, že jde o velký herecký talent a s napětím ji sleduji. Je to velmi šikovné děvče, má jiskru, talent a hraje velmi hezky.
   Příběh Loupežníka je asi notoricky znám, jde o klasické střetnutí divokého mládí a zkušenostmi poučeného stáří, takže věci, které každý zná či bude znát i na vlastní kůži.
Na textu je již patrné, že příběh je sepsán téměř před sto lety, místy bylo jeho tempo i na mě příliš pomalé. Ale zase to vynahradila libozvučná krásná čeština, která k Čapkovi samozřejmě patří. Výborný byl Jaroslav Satoranský, a vůbec mě víc oslovilo umění starších herců. Asi jsem již dospěla na tu druhou stranu, i sám Čapek říkával, že mládí v hledišti fandí loupežníkovi, zatímco ti staří těm druhým.
 Tak už to vím i s Čapkovým posvěcením:-). 
A na závěr historickou připomínku toho, že zrovna při psaní této hry se Čapek seznámil se svou manželkou Olgou, která samozřejmě hrála Mimi. Všechno souvisí se vším. 
 Loupežník na Vinohradech je podle mě velmi zajímavý a stojí za návštěvu.  
A jak jsem dnes zjistila, myslí si to i kritika:-)

Zubař

Najít zubaře dnes není úplně nejjednodušší. Jelikož s tím mám vlastní čerstvou zkušenost, mohu se podělit. Léta chodím na sedmičce do zařízení, které tedy nebudu jmenovat, abych si snad kromě bolesti zubů nevysloužila ještě další problémy. Ale jde o zařízení, které se tváří jako děsně noblesní a moderní, platíte už jen za otevření úst, přesto mě dokonale zaskočili. Ač pravidelně docházím na preventivní prohlídky, v poslední době tam byl vždy jiný zubař. Už mi to začínalo být podezřelé, taková častá fluktuace nikdy nevěstí nic dobrého. Leč, ošetření vždy proběhlo v pořádku, zacálovala jsem a pustila to z hlavy. Až do okamžiku nečekané bolesti. Volám tedy do své rádoby luxusní kliniky. Telefon opět bere kdosi s cizím přízvukem. Hlásím se ke své poslední doktorce, a ejhle, ta už zde zase nepracuje. A nová bude až za dva měsíce. Co mám dělat, když mě bolí zub. To já neviem, opáčí hlas na druhém konci. Trochu se rozohním, vznesu námitku, že se mi to zdá kapku neseriozní. Na netu nic nepíší, naopak tváří se jako ta nejluxusnější klinika na celé sedmičce. Informaci o změně lékaře mi rovněž neposkytli, ač registrovaná u nich jsem již léta. Nu, to je zjevně jejich představa o tržní ekonomice. Nemám energii se hádat, zub mrcha bolí, tak se vydám hledat nového zubaře. Sice se říká, že kdo hledá, najde, leč v případě nového dentisty to zjevně neplatí.  V Lékařském domě, kam jsem zašla nejdříve, byli nejvíc milí a vstřícní, ale mají narváno. Asi i proto, ž e jsou opravdu slušní. Jinde už je to boj, který vedu už týden. Po zákroku na pohotovosti s rozvrtanými ústy, ale bez bolesti. Jestli ovšem najdu někoho, kdo to dodělá, je ve hvězdách. Fascinuje mě na tom ten fakt, že být dentistou je dnes opravdu zlatý důl. V mém prapůvodním zařízení se ani neptali, zda jsem ochotná (i schopná) zaplatit a účtovali si ty tisícové částky.  Jak jsem řekla, platili jste už jen za otevření úst.  Je tomu tak i jinde, s větší či menší dávkou slušnosti či empatie. Budiž, je to trend doby, za zuby se prostě platí. Zarážející je spíš to, že slušnost jako přidaná hodnota se k tomu již nenosí. Zubaři jsou tak placeni (přeplaceni) že vás prostě nepotřebují.  Na pojišťovnu se v zubním lékařství už asi nikde nepracuje. A se slušností už vůbec ne. Hlavní je hlavně vydělat. Paradoxní pak to, že i když chcete někomu dát vydělat, nemáte kde…To je prostě typický český (v tomto případě zubní) Kocourkov.  A jedna klinika na sedmičce je docela ostudou celého tohoto adorovaného lékařského stavu. 

Ředitel

Žijeme v době mladých agresivních řídících pracovníků. Pryč je doba, kdy stát se ředitelem bylo podmíněno určitou zkušeností, nadhledem či moudrostí. Dnešní trend je naprosto opačný. V čele všeho musí být mladý dravý ambiciózní jedinec, který má čich na peníze, ostré lokty a bezohlednost tak říkajíc v krvi. Cílem jeho práce pak je zbourat stávající bez ohledu na základy, vytvořit cosi nového, nejlépe akčního a moderního, co se hezky vyjímá zejména v mediálním světě.

Cílem systému je pak takového řídícího jedince dokonale vysát, vymačkat a pak odhodit kamsi na smetiště dějin, což si ale nyní zvolený ambiciózní jedinec vůbec neuvědomuje. Možná díky výchově, nebo díky opojení mocí nebo prostě jen proto, že si díky mediální masáži myslí, že on asi nikdy nezestárne.  

Nějaká úcta k tradicím či předchozí práci se nyní už nenosí.

 Zpovzdáli sleduji situaci v pražské Zlaté kapličce, která mi připadá jako vystřižená z podobných mustrů. Pravda, vycházím jen z mediálních sdělení, ale už jen fakt, jak se mladý nový pan ředitel chová k těm starým bardům, je zarážející a vše potvrzující.

 Jistě, nové koště dobře mete. Otázkou je, zda je dobré vymést úplně všechno. Či zda vylít z vaničky s vodou i dítě. 

Asi nelze upírat nově zvoleným ředitelům, aby si přivedli své lidi. Otázkou ovšem je, co je přínosem, co je prostý kamárádčoft či co už je zneužití nově nabyté moci?  A když velkoryse pomineme všechno toto, kam se poděla docela obyčejná slušnost?

 Nabízí se také otázka, zda je přední pražská scéna místem vhodným pro podobné experimenty, protože divadelní hry s podpisem nového vedení nesou pečeť vskutku velkých experimentů. To už je ale asi otázka pro komisi, která seděla u konkurzu (když ale znám konkurzy ze školství, nabíhá celá řada spekulací, do kterých se raději pouštět nebudu a budu věřit v regulérní pravidla konkurzu).

Nás, potencionální diváky, může jen zajímat, k čemu to povede? I když mně se do divadla, které se najednou neumí slušně zachovat k těm, co v něm odehráli kus svého života, vlastně ani nechce.

A ani si nechci připouštět, že podobná situace je nyní takřka všude, nejen v mediálně zajímavé první scéně. Prostě, Kdo je tady ředitel? Není jen skvělá komedie ve Švandově divadle, ale velké drama současnosti. Asi ne úplně všude, leč je to chytlavé, nakažlivé a rychle se šířící…

Soukromí

Soukromí je dneska vlastně velmi nedostatkové zboží. Samozřejmě, většinou se ho zbavujeme trochu sami, naší činností na sociálních sítích, blogu, médii (bulvárními i těmi rádoby seriózními) všudypřítomnými kamerami, mobilními telefony, které vás natočí kdykoli a kdekoliv…Jsou samozřejmě i tací, kteří toto neakceptují, nemají FB ani telefon, ale ani tito jedinci v podstatě nemají soukromí jisté.  Face book a ostatní sociální sítě pak bývají častým cílem kritiků, že si to děláme sami, zveřejňujeme kde co. Leč lze použít cenzuru, autocenzuru a opravdu pustit jen to, co chci.

Pak vám ale přijde dopis, domů, od někoho, koho vůbec neznáte, se všemi vašimi údaji a daty, které si úplně cizí jedinec zjistil někde na katastru. Což mě děsí snad i víc než nějaký FB či blog, protože ten má člověk trochu pod kontrolou. Zatímco tamto ne.  On tam disponuje vašimi daty, která tam ze zákona poskytnout musíte, takže o nějakém soukromí nemůže být ani řeči. Souhlas s jejich poskytnutím jste nikomu nedali. 

Pak se ani nelze divit, že si tam svévolně mnozí i s vaším majetkem nakládají, jak chtějí. A vy se pak jen divíte. Zajímavé je, že máme zákon o ochraně osobních údajů. Ovšem zjevně platí jen někde a na někoho, protože jak jinak si vysvětlit přístup katastrálního úřadu k vašim datům? 

Jiné vysvětlení prostě nemám. Ale suše mohu konstatovat, že mě to pěkně naštvalo a vytočiloJ

Odpovědnost

Občas si kladu otázku, která je zjevně pouze řečnická, protože odpovědi (myslím tím relevantní) se asi nikdy nikdo nedočká. Přemýšlím, kdo nese odpovědnost za ta různá bombastická rozhodnutí, která na čas ovlivní život mnoha lidí, aby byla s novu politickou garniturou zase zrušena. Jde mi tedy

o odpovědnost ve veřejném prostoru, protože jinak je většinu vždy jasné, kdo je za co zodpovědný. Zejména v těch obyčejných kruzích.

V těch vyšších sférách je už tomu poněkud jinak.

Napadá mě několik konkrétních událostí, které tak vesele vyšuměly (nebo vyšumí), aniž by byla minimálně pojmenována něčí zodpovědnost. Třeba takový třetí pilíř penzijního pojištění! Kolik peněz se nasypalo jenom do reklamy na jeho existenci? Našli se i tací, co státu na jejich sliby skočili a do penzijního připojištění (tedy ukázali odpovědnost za svoji budoucnost) šli.  A pak přijde někdo jiný, státem garantované záruky náhle neplatí, penzijní pilíř je zrušen. Slovo odpovědnost tady vůbec nepadlo…

   Jako další se logicky nabízí bolavý pražský vřed, kterým je tunel Blanka. Kdo je odpovědný za jeho předraženost, zničenou Stromovku, vyklepané letenské obyvatelstvo a v konečném důsledku i za to, že to pořád nefunguje? Je hotová, chodím kolem zakrytých semaforů a zavřených výjezdů, které tady vesele reznou, leč onen tunel v pravém slova smyslu stále nefunguje.  Je za to někdo odpovědný?

Podobně jako v dlouholeté kauze Opencard. Najednou je zrušena, vrací se za velké peníze znovu papírové kupóny…Kdo je za to odpovědný se ovšem zase nedozvíme. Nebo možná i ano, ale zda bude za pochybení následovat nějaký trest, to už asi chci moc.

 Prostě u nás jde zjevně o to, za čtyři roky volebního období si co nejvíc namastit kapsu a vyzískat co nejvíc pro sebe. Do úřadů tak přicházejí noví lidé, vymetou ty stávající, protože co s jejich zkušenostmi a vědomostmi? Na jejich práci stejně nikdo navazovat nebude. Přivedou si svoje kamarády, začnou nové věci, staré smetou ze stolu a tak je to pořád dokola.

Odpovědnost je zde slovo z kategorií těch nepoužívaných, ba snad i zakázaných….

Vyšehradský kodex

Díky své averzi vůči frontám a dlouhému čekání jsem ochuzena o některé masové akce, které vám sice zprostředkují zajímavý zážitek, ale musíte si předtím vystát mnohahodinovou frontu, což moje nervová soustava většinu nezvládne. Třeba korunovační klenoty jsem z toho důvodu na vlastní oči dosud neviděla. Pravda, mohu bez toho žítJ. Kdybych nemohla, asi bych se zkusila přemoci. Mohla bych klidně žít i bez Vyšehradského kodexu, ale moje slabost pro Přemyslovce byla v daný okamžik silnější.  Trochu jsem se bála, ale fronta nakonec překonala moje očekávání, byla snesitelná a do Klementina jsem se tedy dostala poměrně rychle. Uf. A na vlastní oči viděla Vyšehradský kodex. Knihu z roku 1086, vytvořenou u příležitosti korunovace prvního českého krále Vratislava.  Bylo to vzrušující. Pravda, někteří si pod pojmem vzrušení představují něco diametrálně odlišného, ovšem některé dokáže přivést do určitého transu i takováto kniha. Mně tedy určitě. Její historie, stáří, kouzlo, atmosféra, tajemství, spojení s dávnými Přemyslovci…Zážitek.
                                                 

                                                (obrázek z wikipedie, vlastní bohužel nemám)

A jako bonus se vracím ke knize pana Vondrušky, Mezi tiárou a orlicí
. Ta je o Vratislavovi, prvním českém králi.A moc se mi líbila, takže opakování jako matka moudrosti.  A k tomu ještě vycházka na Vyšehrad, kde tento první král žil. Kolem nejstarší rotundy v Praze, svatého Martina, která kdysi stála uprostřed městečka Vyšehrad. Dnes stojí osaměle na cestě na jedno z nejromantičtějších míst, jaké Praha nabízí. A to všechno díky Vyšehradskému kodexu. Tolik zážitků v jednom. Kniha bude k vidění zas až za mnoho let, takže tento zážitek stál opravdu za to. I přes tu frontu. Averze je dobré občas překonat. K tomu ještě ale musím dodat, že fronta docela ubíhala, pořadatelé v Klementinu byli velmi vlídní a celkem se to prostě dalo vydržet. I tak ale příště zase něco zajímavého bez fronty:-)

Půl roku

Půlroční narozeniny:-) Rostu jako z vody. Chutná mi. Jsem zvědavá. Taky trochu líná, nechci se moc otáčet, ale zase na druhou stranu poctivě trénuji břišní svalstvo. Zkouším vydávat různé zvuky. Někdy se i pěkně vztekám, umím si prostě prosadit svou. Nejradši se chovám. Jsem spíš noční pták, radši spím ráno než večer. A všichni se kolem mě točí, to mě taky baví.........