Podzimní dozvuky

Podzim se letos mimořádně vydařil. Sice to vypadá, že právě nastaly nevlídné plískanice, mlha, déšť a sychravo, ale třeba se několik hezkých dnů ještě vrátí. V barevném listí se mi zrzavý Zachariáš skoro ztrácel. Ale hrozně ho to baví, i v jeho pozdním věku, vyvádět jako štěně. Což by dnes, kdy :

" rudou barvou dneska září, sedmička v mém kalendáři...:-)" bylo možná docela inspirativní. Každopádně, víkend je tu, nevlídné dny je možné prožít třeba s knihou:-). Nebo třeba slavit. Blahopřeji všem, co mají dnes narozeniny:-)

Fotoateliér

Návštěva profesionálního fotoateliéru je vždycky zážitek. Jednak je to příjemné vybočení ze všedních dní, jednak si člověk znovu uvědomí, že nafotit hezkou fotku není zas úplně jen tak. A v našem případě to v neposlední řadě také znamená, že se chystá ples, tablo a další nezbytnosti maturitního roku. 

Dnes jsme tedy fotili na Chodově. Fotky zatím zveřejnit nemohu, ještě jsou trochu zahaleny tajemstvím a k odtajnění teprve dojde. Tak jen malý záběr z ateliéru a pár poznatků z odpoledne: charismatický a milý pan fotograf, příjemné prostředí a veselí studenti. Byla legrace, docela se to vydařilo. 

Přineslo mi to ale i jeden šok. Dosud jsem nezažila, že by se někdo prostě nešel fotit na tablo. Dnes mi dva hoši nepřišli. Prostě se jim nechtělo...

Že to vlastně zkazili i těm druhým, je jim zjevně fuk. Jim se prostě nechtělo:-( 

To jsem tedy zírala. Zjevně tedy svoje děti pořád neznám. A také se pořád musím učit, mám totiž takový neobytný pocit, že to se hned tak nevidí...

Nicméně, ti zbývající si to užili a teď se těšíme na krásné profi fotky:-)

Stereotyp

  Když je člověk dlouho na jednom místě, začne propadat jakýmsi stereotypům, které dosud znal jen z psychologické literatury. Někdy dokonce přijde i strnulá rutina. Ostatně, nedá se nazvat rutinou to, když přesně víte, co vás čeká? Občas mám takový pocit nejen v našem veřejném prostoru, ale i ve svém vlastním okolí. Problém je snad jen v tom, že se tokový pocit obtížně vysvětluje. Každý to totiž vnímá úplně jinak. Ano, objevuji Ameriku, já vím, leč nitky pocitů se poměrně intenzivně sbíhají k bodu, který lze jednoduše nazvat rezignaceJ.

 Díky tomu mi dochází, že nejúčinnější není věci pojmenovat, ale právě naopak, nechat být. Například nekomentovat, neboť komentáře, jak známo, dovedou rozjitřit emoce. Nebo nevidět. Většinou totiž sledujete události ze svého úhlu pohledu, odkud vidíte něco, co je druhým skryto a to zase spolehlivě budí vášně.

 Stáhnout se do pozice pasivní rezistence se může zdá netaktické, ostatně v našich dějinách máme několik podobných situací, kdy pasivní politika přinesla víc škody než užitku.  Když totiž dojde na lámání chleba, nejste díky své pasivitě přítomni a nic tudíž lámat nemůžete.

„Proč ale musím vždycky všechno řešit já, „ vtírá se obsedantní otázka a aby se člověku dostalo jasné odpovědi, většinou musí s vlastní kůží hodně na trh. Po několika takových expresivních vystoupeních je vaše kůže náležitě potrhaná a nic se nemění. Stereotyp.

Přichází čas na změnu.

Jak ji ale pojmout je další otázka.  Oprostit se od současných stereotypů a zabořit se do nových? Hned mě napadlo, že to bude velmi brzy stejný problém. Také že byl. A hledat náhradní řešení znovu a znovu není vůbec snadné. Vlastně jde také o stereotyp.

„Zkusil jsem nalézt zálibu ve stereotypu a nakonec to nebylo zas tak špatné,“ připustil jeden moudrý člověk, který měl všechny podobné etapy hledání dávno za sebou.

Když jsme o jeho slovech přemýšleli, dostalo se nám nevysloveného úkolu zjistit dopad stereotypu a rutiny na lidskou psychiku.

Bylo zřejmé, že jde o záležitost ryze individuální. Zatímco jeden by se jen z pocitu čehosi stereotypního zbláznil předem, jiní si bez určitých stále se opakujících jistot a stereotypů nedovedou představit už ani kousek svého zbývajícího života. Pokud nechcete jít proti vlastní přirozenosti, musíte se vrátit k podstatě jakéhosi potlačeného dítěte v nás. Jenže jak, když nánosy životních zkušeností tu prvotní přirozenost dávno zahrabaly do nepřebratelného bahna? Najednou mi došlo, že hledání a návraty nejsou vůbec snadné, jak by si člověk myslel. A z tohoto úhlu pohledu je ten nastavený stereotyp vlastně určitou schůdnou cestou. Když totiž moc intenzivně pátráte po minulosti, někdy objevíte i zapovězená místa či ony tajemné třinácté komnaty.

 Dalo by se tedy mluvit o vítězství nějaké myšlenky, kdyby nešlo o naprosto rutinní postup. A ten někdy dovede člověka naprosto ukolébat, přivézt k břehům, na které by rozhodně vystupovat nechtěl. Třeba je to tedy s tím syndromem a fádností naprosto běžný životní úkaz.  Začnete na něj poukazovat a najednou se dozvíte, že vlastně vůbec neškodí a že za něj máte být vlastně rádi. I přesto že se to zdá nepravděpodobné, ukolébá vás to.  Sice si přejete vyzkoušet ještě něco nového, zajímavého, nečekaného, aby bylo na co se těšit. Ale zase opustit ten zajetý a pohodlný stereotyp se právě nyní nechce. Třeba jednou….

Když selže technika

 Selhání techniky je v dnešní době jev poměrně častý a zákonitý. Mělo by se s ním tedy počítat, leč z přirozenosti lidské se podobné možnosti prostě nepřipouštějí. Kam bychom také došli, kdybychom stále počítali se selhánímJ. Jedno takové mám za sebou ve škole a není to ani tolik o technice, jako spíš o informačním šumu či čem. Prostě, domluva zněla, zařídit besedu. Mailem, jak jinak. Zařizování probíhalo celkem úspěšně. Pak skončilo, což se v návalu jiné korespondence snadno ztratí. Beseda tedy zůstala nezařízena. Až do dne D. V deset přichází besedující, že tedy jsou tady. Na moji námitku, že mi nikdo jejich účast nepotvrdil, oponují, že oni ji potvrdili. No, tak už se nedomluvíme, je třeba jednat. Naštěstí to docela jde, fofrem přeorganizuji následující hodinu a prezentaci nechám proběhnout. A jsem ráda, protože se rázem přeneseme do Kanady, ať už slovně či virtuálně. Oba Kanaďané mluví tak skvělou angličtinou, že jim rozumím i já. Mají nádherná videa z Kanady a báječně ji popisují. Nadšená jsem nejen já (byť pro mě bohužel už studium v Kanadě do úvahy nepadá), ale i děti. Jejich nadšení opadne až tehdy, když zjistí, jak moc je studium v Kanadě drahé. Přesto to jejich touhu nikterak neumenšuje. A moji také ne, já bych se tam nastěhovala ihned. Kanada je můj velký sen, patrně asi nesplnitelný, ale v příštím životě, třebaJ. Každopádně, ten ranní zmatek, chaos a trochu i stres stály za to. I přes selháni techniky lidé neselhaliJ

Trapas na tanečním parketu

 Tanec patří k činnostem, které mám ráda, leč nebylo mi shůry zas tak dáno, abych mohla na tanečním parketu hvězdně zářit. Přesto tančím ráda. Sice ne tak často, jak bych si přála, ale o to raději.  V rozletu mě trochu brzdí zkušenost z tanečních, kdy jsem poprvé pochopila, že taneční střevíčky mým osudem opravdu nebudou. Přesto jsem taneční poctivě vychodila a některé základní kroky si trvale osvojila. Tak trvale, že tančit jinak mi dělá problém dodnes. Zejména tanec doleva mě dokáže docela vykolejit, takže tanečníka, který mě hodlá točit na opačnou stranu, musím vždy naléhavě a důrazně upozornit, že tudy cesta nepovede. K mým nezapnutelným kouskům samozřejmě patří klasický pád na parketu, kdy jsem se na venkovské tancovačce rozplácla úplně přesně po vzoru italské grotesky. A na vině nebyl ani alkohol nebo nezkušený tanečník, ale docela klasické vysoké podpatky, které jsem nekočírovala a podlomená noha s sebou nesla vrtkavý pád, doprovázený tuší rozjařených muzikantů, kterým nečekaná komická vsuvka přišla náramně vhod. Ovšem největší trapas zažívám pravidelně na maturitním plese, kde bývám jako kantorka vyzvána k tanci mladinkými tanečníky, budoucími maturanty. Tehdy se střetne moje zažitá rutina s jejich kreativními kroky čerstvě nastudovanými v nedávno skončených tanečních lekcích.  Vzhledem k tomu, že se většinou jedná o sólo, pečlivě sledované dojatým příbuzenstvem studentů, jde vždy o zaručený trapas. Přestože vytrvale žádám o valčík, který jediný ovládám takřka suverénně, vždy na mě připadne nějaká cha-cha, waltz či další módní kreace, při které vypadám jako příslovečný slon v porcelánu. Když se moje nejistota potká s nejistotou tanečníka, na kterého jsem vybyla při nějakém třídním losování, je vskutku nač se dívat. Před loňským maturitním sólem mě přepadl takový stres, že jsem se po studentském vzoru pokusila každoročnímu trapasu vyhnout a ukrýt se někde v útrobách toalet. Ovšem netušila jsem, že vypukne veřejné pátrání po ztracené tanečnici, tedy mě, což vedlo k odhalení mého nedokonalého úkrytu a k tanci pod ještě větším drobnohledem. Chlapec, kterému jsem byla přisouzena, byl navíc o hlavu menší než já, takže o humornou vložku plesu bylo rázem postaráno. Motali jsme se na parketu jako nudle v bandě, nesladili jsme se v krocích, rytmu, ba ani v tanci, který jsme se domnívali, že tančíme. Šlo skutečně o zkoušku nervů,  ve které jsem na celé čáře prohrála. Letos tedy zkoušíme taneční pro dospělé, kde se ve společnosti podobně nenadaných zoufalců snažíme se svým handicapem něco udělat. Snad se na příštím maturitním plese podobného trapasu vyvaruji, protože sólo s maturanty mě prostě nemine. 

Dušičky

Dušičky jsme si předpřipravili už minulý týden, během podzimních prázdnin. Objet všechny hroby je vždycky tak trochu výlet, takže je lépe věnovat tomu vícero volných dní. Je to moje oblíbená aktivita, ráda se procházím po hřbitově, miluji tu podzimní hřbitovní atmosféru. Nejraději pak v podvečer, kdy to tam už všechno svítí, hroby nastrojené a dušičky našich zemřelých začínají svůj noční rej, kdy se scházejí a debatují nad svými místy posledního odpočinku. Pravda, snad ta hřbitovní nálada způsobuje, že fantazie pracuje na plné obrátky, ale tak nějak si to představuji. A cítím takovou rozjímací náladu. Krom toho v klidu připravíme a uklidíme hroby. A dnes už jen nedělní vycházka a svíčka na hrobu pro tatínka. A pak už dušičková nálada doma, čímž tentokrát nemyslím nic smutného. Ale klídek, pohodu, horký čaj, dobré víno a ještě lepší kniha. Dušičky jsou prostě můj oblíbený svátekJ

Narozeninově

    Dnes samozřejmě narozeninově. Naše Hanička MarieJ má už tři měsíce. Gratulujeme, je to krásné datum.  A hezký start do listopadových dní. 
Narozeniny má dnes i paní Kubišová, takže jde dnes o hezkou narozeninovou společnost, magický hlas rebelky je určitě symbolickým a dokonalým startem do letošního listopadu. 
   A navíc, jako bonus, rozhlas hlásí, že ode dneška učitelům
 a státním zaměstnancům zvednou platy. No, to je sice hezká zpráva, ale nevím tedy jak u ostatních státních zaměstnanců, ale ve školství jde o částky minimální, což by ani tak nevadilo, protože každá částka dobrá. Zajímavější je spíš to, že aby se zvedl plat, musí ředitelé sáhnut na osobní ohodnocení, což ve finále vede k tomu,že v reálu se žádné zvýšení nekoná, ba někteří jsou na tom ve finále ještě hůře, než před celým slavným avizovaným zvýšením. To ale nezní mediálně vůbec dobře, také jsem to nikde neslyšela:-). Prostě vždycky je všechno jinak, to není Nic nového pod sluncem.