Autocenzura

    ...„Já to tak rozhodně nedělám“, říkají někteří s výčitkou v hlase, kdykoliv se řeší nějaký zásadní problém. Jsou přesvědčeni, že jedině oni zaujali správné stanovisko. Vytvářejí si i určité alibi do budoucna, kdyby se to náhodou nevyhrotilo, tak oni přicházejí se svou slavnou větou: „Vidíte, já to říkal (a)“. Ve většině případů se špatně skrývaným škodolibým podtónem.

   Ne, že bych je nechápala. I mně by se líbilo, kdybych už od samého počátku měla ve všem jasno. Například v tom, jestli sdělovat svůj názor nahlas či zda si ho nechat pro sebe, protože vyjádření vlastních myšlenek s sebou může nést následné sankcionování či jiné, poměrně nepříjemné problémy.(ne, nepropadla jsem se do minulosti,stále glosuji současnost). Názorová konfrontace se jako tréninkový prostor přímo nabízí.  Někdy si ale říkám, jestli vstup do tohoto ringu není jakýmsi voláním po sebevraždě.

Často mívám podezření, že se objevila jakási záhadná časová smyčka, která vás znovu vede do oblastí chameleonského převlékání kabátů, kdy za vlastní názor přichází „zasloužený“ trest.

 Například mobbing. Může být viditelný na první pohled, nebo zahalen do vtíravé nenápadnosti, která vás spolehlivě dovede do blázince, leč nemůžete si ani postěžovat, protože je to víceméně nesdělitelné. 

  Nepamatuji se, od jakého okamžiku jsem začala podobné nuance citlivěji vnímat.  Asi to přinesl život. Nebo doba, jak je dnes módní říkat. Doba je zlá.

  Někteří to ale mají nastavené ještě jinak. Zažila jsem člověka, který svou potřebu pomsty za opačný názor okamžitě hlasitě verbalizoval, čímž vlastně svým oponentům nepokrytě vyhrožoval. Ne, že by to byla nějaká historická novinka, ale třeba u mladých bych hledala víc nadhledu a míň soudružských návyků. Je to možná i tím, že jako byly za minulého režimu kromě klasických soudružek i opravdové dámy, tak dnes jsou mezi mladými kromě happy a cool i typické soudružky. Svým chováním, zaměřením, podlézáním, arogancí, omezeností a tak by se dalo pokračovat do nekonečna.

   Znát jméno protivníka je bezesporu dobré i pro vaši vnitřní vyrovnanost. Víte, co lze očekávat, i když mnohdy nevíte, čím jste ho natolik popudili, že věcná diskuse přechází v afektovanou hysterii. Představa, že by snad názorově převládla opačná strana vede k intrikám, záludnostem a nefalšované zášti.

Někdy je sice po počátečním vzedmutí emocí možné se normálně domluvit, ale stejně určitá pachuť zůstává. Asi na obou stranách, což jen potvrzuje rozdílné naladění obou znepřátelených táborů. Všichni jsou naoko upřímně rádi, že vše dobře dopadlo, ale je to takový "mír do příští války"J. Naskýtá se otázka, zda v takovém prostředí lze vůbec koexistovat bez újmy na psychickém zdraví...?

    Nechtěla bych něco takové prožívat zas a znova, několik zkušeností za život rozhodně stačí. Pravdou je, že s postupujícím věkem se podobné diametrální záludnosti vstřebávají trochu hůř. Dřív se nad tím uvolněně mávlo rukou, ono to nějak dopadne. Ono to nějak samozřejmě dopadne i dnes, leč regenerace je mnohem delší. Někdy i nemožná.

 Těžko říct, co k podobným situacím vede. Vyznávám zásadu, že je dobré věci pojmenovat a mít čistý stůl. Pomstychtivost či potřebu to těm druhým vrátit i s úroky v sobě nemám. Myslím ale, že pro spokojené dožití je nutné se podobným intrikám přiučit. Podle některých zkušeností se to totiž zdá přijatelnější než teorie o jasném a konkrétním pojmenování věcí s vyloučením tzv. "řitního alpinismu"....

 Leč, doba je zlá, jak pravil klasik. Je nutno se přizpůsobit.  

                        Anebo taky ne! A basta.

     Některé historické zákonitosti se prostě paralelně opakují. V našich zeměpisných podmínkách určitě. Není proto divu, že někteří (i naši politici!) považují třeba stb za slušnou organizaci...?                                                               L.

Nemá to cenu

   Bývaly doby, kdy jsem k věcem přistupovala s elánem a energií. Patrně mladistvým, to se takřka samo nabízí.
 Ale nešlo jen o věk samotný, šlo i dobu, prostředí, okolí. Byly dokonce i takové etapy života, kdy jsem kolem vnímala takových energických lidí poměrně hodně.  Jistě, i to by mohlo souviset s věkem, leč není tomu tak.  Jde víc o tzv. trendy, díky kterým jsem pozvolna začínala tušit, že zase bude všechno jinak. Historie se přeci opakuje. 
 Časem se tušení změnilo v jistou.

  Od určitého mezníku tedy vyvstal problém naprosto opačný, a tím je dilema, zda vůbec má smysl na některé věci energii vydávat, neřku-li s ní plýtvat? Životní zkušenost mi velí, že v něčem se angažovat není dnes to pravé ořechové, lepší je mlčet a pozorovat.  Už bych mohla o podobných metodách skoro vyučovat, kdyby se ale do vzdělávacích plánů dalo napsat něco užitečného, něco, co se skutečně využije v praxi. To ovšem v naší době širokého a planého teoretizování jaksi není reálné. Co by se tam asi tak vyučovalo?  Motivů by jistě bylo mnoho, nejlépe a nejvíce uplatněné v dnešní době by jistě bylo jakési opatrnictví. Vyčkat, co ti ostatní, abys hlavně nebyl na očích. Pak schopnost vytřískat ze všeho co nejvíc peněz a nejlépe v co nejkratším čase. Nevěřit, takřka nikomu ve svém okolí, nikdy nevíte, kdy se vaše slova obrátí proti vám či co hůř, kdo je použije proti vám.

 Navrhnout, kolik podobných využitelných schopností by si zasloužilo vlastní výukový seminář, je dost obtížné. Většina  je stejně vzniklá ze samostudia, tudíž by jim institucionalizace jen dodala oficiální ráz.

Jenže to přináší celou řadu dalších problémů. Kdo by podobné předměty vyučoval? Ten, co v nich vyniká či naopak, jejich kritik?  Mohl by se jistě uspořádat konkurz, kde by se požadované podmínky hezky vypsaly. Vzhledem k tomu, že u nás často konkurzy probíhají podle zcela jiných kritérií, než jsou ta veřejně deklarovaná, byl by to pěkný test. Vyprofilovala by se konkurzní komise a ta by hodnotila dle zkušeností. Samozřejmě svých vlastních, protože v takové komisi už musí být člověk podobnými schopnosti dokonale disponující.

 Roli arbitra by poté plnila úspěšnost, s jakou se absolventi uchytili ve veřejném prostoru.  
Zajímavé by bylo hodnotit i privátní arénu, tam se ale poněkud náročněji proniká a výsledky bývají víc zkreslené než ty mediální.

    Někdy si myslím, že vůbec nejlepší je izolovat svoji energii a elán a strnout ve funkci apatického pozorovatele. Nenechat se strhnout.     Už mám za sebou určitý trénink, celkem dost vyčerpávající,
 a uvažuji, jaké vlastně přinesl výsledky? Vnitřní spokojenost nepřipadá v úvahu, protože potřeba pojmenovat věci se z povědomí vymazává jen těžko. Ledaže bych zvolila naprostou otupělost a využila nějakých otupovacích metod. Třeba kam vítr tam plášť, to jistě funguje dokonale v každé době.  Nakonec je asi jedno, jak to člověk pojme, jen když si to nebude brát osobně. Nejdůležitější je stejně fakt, jak to jeden vnímá a cítí sám, než jak mu to vnucuje okolí. 
 Místo, aby se tím jeden trápil, pokrčí nad tím rameny a je mu to jedno.

   Funguje to docela dobře, zejména když už máte určitou praxi a cvik. Jenom někdy se vtíravě vrací ten pocit, že nechat si všechno líbit asi také není dobře, leč s dobrým výcvikem podobné myšlenky snadno potlačíte. Pravda, pořád narážíte na zajímavé exponáty lidí, kteří vám podsouvají něco, co už dávno neděláte. Ba jsou schopni tvrdit, že to tak je na věčné časy a nikdy jinak, ale to už jsou takové zákonitosti lidského společenství, se kterými nic nenaděláte.  Prostě mávnout nad tím rukou, protože to nemá cenu. Nejlepší mantra, jaká zatím dokonale funguje. Nemá to cenu, nerozčiluj se.
 Občas sice mívám potřebu zkontrolovat šuplíky s vlastní uzamčenou energií a elánem, ale tuším, že na ně už v tomto životě řada nepřijde. Jsem sice ráda, že tam jsou, ale odemykat je …. to nemá cenu. 

Čarodějnické procesy

   Jeden se může stát čarodějnicí, ani by věděl jak. Stačí třeba jedna povedená sousedka, které bůh ví proč ležíte v žaludku, a čarodějnice je na světě.  Dnes z toho může být sousedský spor, kdysi dávno by vás upálili.

 Anebo možná ne? Otázka je, co je utkvělá historická mýlka, co fakt, co třeba filmová fikce. Všichni jistě máme v paměti Vávrovo Kladivo na čarodějnice nebo přinejmenším dramatickou zápletku z Angeliky, která v čarodějnickém procesu načas ztratila svého zjizveného prince. 

Leč jak to s těmi čarodějnicemi doopravdy bylo? Upalovala je církev nebo ne? Upalovaly se vůbec čarodějnice v Čechách? Většinou si myslíme, že ano, ale zase na druhou stranu už dobře víme, že všechno je jinak?  Je tedy možné, že se všichni ohledně čarodějnic hromadně mýlíme.  

Chcete – li vědět, jak to mu doopravdy bylo, na našem území i jinde, zajímá – li vás, zda se třeba čarodějnice neupalují i dnes (vyjma těch dubnových, symbolických), přijďte si poslechnout odborníka na slovo vzatého, kterým pan doktor Petr Kreuz jistě je. 

26. března 2014 totiž v Hudební kavárně Dadap na našich pravidelných historických setkáních                                                                            představíme

   doktora Petra Kreuze, držitele Rakouského čestného kříže za vědu a umění (Österreichisches Ehrenkreuz fürt Wissenschaft und Kunst), který se chopí našeho čarodějného tématu. Dějiny čarodějnických procesů začínají v 19 hodin. 

Všechny zájemce i zájemkyně srdečně zveme. Zjistíte, jak to vlastně ty tehdejší čarodějky měly. 
                                      Ode dneška přesně za tři týdny:-)

Červený kněz

  „Březen za kamna vlezem“ již dávno neplatí,protože třeba za ústřední topení či plynový kotel se neleze zrovna pohodlně. Navíc, blížící se jaro většinou přináší energii, určitou naději a radost, kterou třeba lze velmi snadno dešifrovat v díle Antonia Vivaldiho, zejména v jeho slavném Čtveru ročních období.  

 Čekání na jaro si lze zpříjemnit právě Vivaldiho krásnými skladbami. Člověk prostě nemusí být hudební znalec, a přesto Vivaldiho zná. Nebo má alespoň ten dojem. Často se motivy z jeho Čtvera ročních období linou z mobilních telefonů, kde jsou nastaveny jako vyzvánění. To pak ctitelům Italova díla nezbývá, než tiše trpět. Zcela jistě ani sám zrzavý mistr netušil, kam až se jeho hudební motivy propracují.

  Procházíte- li se po Radeckého rynku či přesněji, po Malostranském náměstí, a míříte-li do Nerudovy ulice, narazíte na Morzinský palác. V něm můžete žádat o vízum do Rumunska, neb jde o jeho velvyslanectví, nebo obdivovat vrcholné baroko mistra Santiniho.

Ten zde tvořil na zakázku pro Václava Morziniho, kterému zase Antonio Vivaldi věnoval svoje Čtvero ročních období.  Soudě podle viditelných výsledků těchto darů musel mít Morzini životní štěstí, když se kolem něho pohybovali tito géniové a ještě měli potřebu pro něho pracovat.  

Jejich pohnutky ani životní osud Morziniho sledovat nebudeme, nás zajímá Antonio Vivaldi, kněz i skladatel, geniální houslista i charismatický kazatel, skvělý učitel i šikovný spisovatel, respektive libretista. Jeho životní realita musela být ještě pestřejší, leč plno detailů zůstává zapomenuto. Ba dokonce bylo určitou dobu zapomenuto i jeho dílo, skoro dvě stě let v Evropě žádné jeho jásavé melodie nezněly.  Naštěstí dnes už tomu tak není, a tak se milovníci hudby mohou radovat z takřka osmi set skladeb, u kterých jsme si jisti Vivaldiho autorstvím.

   Jisti si můžeme být i datem jeho narození, které připadlo na den, kdy v Benátkách řádilo zemětřesení  a manželka holiče Vivaldiho přivedla na svět synka Antonia, který po svém otci zdědil nejen zrzavé vlasy, ale i hudební nadání.  Stalo se 4. března 1678, tedy v době vrcholícího baroka, které si na hudbu ve všech jejích podobách opravdu potrpělo.

 Malý zrzek Vivaldi byl ale řečeno dnešní terminologií spíš člověk renesanční, tedy jedinec, který toho zvládá tolik, co v průměru stihnou tak tři až čtyři běžní lidé.  

Antonio vystudoval hudbu, ale krom toho i teologii, muziku nejen skládal, ale i provozoval, stejně jako kazatelství. Mimo to učil, psal, cestoval a věnoval se sirotkům. 

 Doživotní jistotu, že se nějak uživí, ale zcela jistě neměl. Umění je holt taková nejistá záležitost.  Záruku, že se bude pořád dařit, prostě nemáte. Ona není samozřejmě nikde, jen umělci to vnímají víc emotivně. Pořád ještě jde o duše citlivé, i když by se zdálo, že Vivaldi si to svým teologickým vzděláním uměl všechno objasnit.

 Jenže on se musel vzdát i svého kazatelství, které mu zkazil zúžený hrtan a následné astma. Nemohl tedy hřímat z kazatelny a upjal se o to silněji na svoji hudební tvorbu.

 Život sám je vůbec dost komplikovaná skladba a dobrat se grandiózního finále není vůbec jednoduché. Podmínkou pro úspěch muzikanta je láska posluchačů. A ta Vivaldimu postupně odcházela, přestože na vrcholu své kariéry byl hostem na evropských královských dvorech,

u papežského stolce a dokonce byl jmenován rytířem.

I ženy prošly jeho životem, ač to jako kněz jistě neměl v popisu práce. Leč lásce neporučíš a zejména v době, kdy kulminovala jeho sláva po Čtveru ročních období, byl takřka na roztrhání. Leč světská sláva polní tráva, Vivaldiho kouzlo začalo uvadat, přišel tradiční generační střet a označení jeho hudby za zastaralou zasadilo jeho egu velmi citelnou ránu.

 S tím se ještě dá žít, horší bylo, že citelnou ránu takové vnímání jeho díla zasadilo i jeho finančnímu rozpočtu.  Úspory se rozplynuly jako pára nad hrncem a kdysi milovaný skladatel najednou neměl ani na základní živobytí. Nu a s tím už se tak dobře nežije. Nezbylo, než rozprodávat svoje partitury, což se bohužel na zvýšení jeho životní úrovně nijak zvlášť nepodepsalo.

Proto si sbalil kufry, housle, zbývající partitury a odcestoval do Vídně, kde doufal žít z přízně hudbymilovného císaře Karla VI. Otec budoucí císařovny Marie Terezie by se Vivaldiho mecenášem s radostí stal, leč osud tomu nechtěl a Karel poměrně nečekaně zemřel. Tím zůstal Vivaldi zcela bez prostředků a asi i proto velmi brzy svého panovníka následoval.

Hrob geniálního Itala lze tedy navštívit ve Vídni. Ale Čtvero ročních období, třeba toužebně očekávané „Spring“, si lze poslechnout kdekoliv a kdykoliv.  Zejména letos, v roce víc než kdy jindy zasvěceném hudbě, je si připomenout, že“ zrzavý kněz“ se narodil před 336 lety, právě v březnu, konkrétně čtvrtého. A my v Praze můžeme spokojeně konstatovat, že i u nás několik let spokojeně žil a tvořil. Praha prostě umělce táhne. A je asi jedno, v jakém ročním období.

Psáno pro Listy Prahy 1

Překvapení

    Není žádné překvapení, že mám ráda překvapení, ale i Překvapení. Proto ráda oznamuji, že ve stávajícím čísle časopisu Překvapení se lze dočíst o mojí nové knížce Nic nového pod sluncem, ba co víc, lze o ni soutěžit.

Překvapení často nabízí možnost hrát o zajímavé ceny, proto mě nesmírně těší, že se této pozornosti dostalo i mým fejetonkům.  Navíc jsem byla požádána, abych knihy pro výherce podepsala, takže jsem si užila miniaturní autogramiádu a věřím, že výherci a potencionální čtenáři si následně užijí moje historické příběhy.

 A třeba je to přivede i k mým dalším knihám. Nebo k pravidelné četbě Překvapení, které kromě soutěží vždy nabízí třeba zajímavé rozhovory či reportáže z různých krásných výletních cílů. Obé by bylo hezkým výsledkem.

Nu, tak to je moje dnešní překvapení. A že je to Překvapení, není snad Nic nového pod sluncem...J

  

                       

Angličtina na rovinu

  Malá knížečka s velkým dosahem, tak by se dala nazvat tato útlá sbírka fejetonů, která humoristickou formou pojednává o typických problémech, na které narážejí čeští studenti angličtiny na všech úrovních a poskytuje praktické a srozumitelné rady, jak je překonat. Autor, který dvacet let učí Čechy anglicky, dobře ví, s jakými obtížemi nejvíc zápolí a dokáže zábavně a logicky vysvětlit zapeklité jevy anglické gramatiky. Především se však snaží, aby si čtenáři uvědomili, že učení jazyka by mělo být hlavně zábavou a koníčkem, neboť jen tak vede k výsledkům (tolik tedy citace z obálky).

 Nu, v podstatě s tím mohu souhlasit. Opravdu, učení jazyka musí být zálibou a koníčkem, opravdu vám plno věcí zajímavě vysvětlí. A nejen z hlediska anglické gramatiky, ale i z toho úhlu, jak těžká a nelogická je čeština pro cizince. Ono mnohdy i pro Čechy samotnéJ, ale cizinci z toho musí mít oči navrch hlavy!  Takže chcete-li se lingvisticky pobavit, případně najít i nějaké mnemotechnické pomůcky, pak je to knížka právě pro vás. Já se docela pobavila.  I poučilaJ.

                                   

Březen

   Březen by se mohl zdát po „Vítězném únoru“ měsícem relativně mírumilovným, takovým poklidným čekáním na jaro. Ovšem historický účet mu moc klidu nepřipisuje, ba co víc, zdá se, že by se mohl barvit víc do depresivní šedi než do jásavé jarní zeleně. Stačí připomenout 15. březen a je rázem po veškeré euforii. Mluvíme totiž o jednom z nejčernějších dní v našich dějinách, a to o počátku německé okupace a vzniku tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Jistě všichni známe z dobových dokumentů ten hnusně zamračený den, kdy sněží a Prahou se valí nacistická vojska. Hrobové ticho a zoufalé napětí je hmatatelné i přes propast času. Hitler se usadil na Hradě, dal si pražskou šunku a plzeňské pivo a začalo šestileté peklo. Z Hradčan zamířily na město děla, na letišti přistála německá letadla a druhá republika zmizela na smetiště dějin.

Další březnová výročí už tak temná samozřejmě nejsou, ba naopak, chtělo by se říct, že jsou takřka radostná. Pravda, hovořit o radostné události v souvislosti s něčím úmrtím je poněkud neobvyklé, leč odchod diktátorů vždycky přináší lidem určitou úlevu. A v březnu odešli hned dva, ba dokonce v jednom roce. Nejdříve zemřel Stalin, který tak nestihl dokončit svou další čistku, tentokrát mezi lékaři. Sovětský blok vyhlásil státní smutek a v tehdejším Sovětském Svazu, navzdory tomu, co Josif Vissaronovič Džugašvili na svém lidu spáchal, mnozí ze zoufalství páchali sebevraždu. Jejich vlastní život pro ně neměl bez velkého vůdce žádnou cenu.  Stejně jako pro tisícovku těch, co se na jeho pohřbu ušlapali k smrti. Tolik toužili se s tatíčkem Stalinem rozloučit, až ho nakonec doprovodili na jeho poslední cestě. To, že týž den zemřel i Sergej Prokofjev, velký ruský skladatel, se z této množiny šílenosti vymyká. Tady šlo víc o náhodu než o cílenou snahu zemřít stejně jako velký ruský vůdce.  V tomto kontextu je spíš smutně tragikomické zjištění, že tehdejší sovětský hudební časopis se o smrti geniálního Prokofjeva zmínil krátce až někde na sto dvacáté straně. Všech předchozích sto devatenáct stran bylo věnováno Stalinovi.

 Náš diktátor Klement Gottwald, který se Stalinova pohřbu zúčastnil, se sice ušlapat nenechal, leč dlouho svého guru nepřežil. Po návratu do Prahy zemřel vlastně o dva týdny později. Šeptanda, která se vzápětí vyrojila a nesla „zaručenou“ zprávu, že ho v Moskvě otrávili, se samozřejmě ukázala mylnou. Gottwald zemřel na následky svého vlastního alkoholismu, takže se vlastně otrávil sám. Státní smutek byl vyhlášen samozřejmě znova, ovšem na jeho pohřbu se žádné osobní tragédie nekonaly. Spíš si jistě všichni úlevně vydechli. Za tu „pětiletku“, během které seděl se svojí Martou na Hradě, stihl napáchat tolik škody, že jsme se z ní patrně úplně nevzpamatovali dodnes.  Jak vidno, procházka březnovými událostmi není rozhodně žádná jásavá jarní vycházka. Ostatně ani pohled do dávnější historie a zavraždění Caesara nenabízí zrovna optimistické připomenutí.  Takže vlastně v březnu nezbývá, než se těšit na první jarní den a doufat, že současný březen své historické předchůdce nehodlá napodobovat.  Ovšem na temná místa našich dějin není dobré zapomínat, třeba jen proto, aby se znova neopakovala.

   Ale třeba takový Smetana by se klidně mohl narodit znovu, i on patří k březnovým výročím, jubilejním, 190 let od jeho narození. Zjemňuje ten jinak docela drsný březen.