Zámek v Jablonné nad Vltavou

Jablonná nad Vltavou je vesnička, do které vjedete, nadechnete se a jste na konci. Těžko tedy uvěřit, že je zde možné objevit nějakou památku. A vida, lze. Cestou na Měřín, kde je výborné koupání, jsme objevili nejen hospůdku, která se dá na vsi očekávat, ale i zámek. Neoklacisistní. Nu, tak se půjdeme podívat. Kolem krásně upravená zahrada, černé labutě v miniaturním jezírku, malé fontánky všude kam se podíváš. Na první pohled moc pěkné. Na druhý už jsem měla několik málo výhrad. První se týkala zákazů. Ledva totiž projdete branou, tyčí se před vámi seznam příkazů, co nesmíte: vstoupit na trávník, do rybníka a mimo vytyčené trasy, nekřičet, neběhat, neodhazovat odpadky, nemít psy (respektive psy bez vodítka).  Pro většinu lidí jsou to samozřejmosti, které se nedělají (snad vyjma toho pobytu na trávníku), proto ten varovný prst hned u vchodu nepůsobí moc dobře, o vstřícnosti ani nemluvě. Když se tedy po předepsaných pěšinkách doberete až k zámku, příkazy (písemné) pokračují. Nevstupovat!

Prohlídka jen každou celou hodinu!

    Přišli jsme deset minut po celé, tak co teď. Dlouho si nás nikdo nevšímal, pak vylezla mladá dívenka. A trvala na svém, jen v celou hodinu, dřív ne. Co tady tedy dělat? Čekat? K ukrácení čekací doby se zde nic nenabízí, a hodinu chodit kolem dokola v obavě, že omylem šlápnete na trávník, to se nám moc nechtělo. A tak sbohem kulturo, jedeme za sportem na Měřín. Jablonná nad Vltavou má sice zámek, na první pohled krásný, ovšem k turistům (náhodným) zas tak úplně vstřícní nejsou. Interiér si zkusíme najít na netu. A bude....:-) 

Anděl s ďáblem v těle

            Je mi právě deset týdnů, a je se mnou veselo.

                                                                                                                                                     (nyní)

(tehdy)   rostu jako z vody

tlapky už mám takřka medvědí

                                          a v očích tisíc čertů.   Pořád myslím na nějaké lumpárny

zahradu už jsem přehrabal k obrazu svému, poklad nikde:-)

občas se rozdovádím tak, že prý nevím, kdy přestat. I štěkám:-)

Také jsem už dokázal rozkousat kde co, musím si pěkně trénovat zoubky:-)

Jen soužití se Zachariášem je pěkný adrenalín

                                       

ale snažíme se

                                                               jsem už větší

                                                               pozoruji,co dělá

                                                          jenže pořád o mě moc nestojí...

Pevná vůle

Vždycky jsem obdivovala lidi s pevnou vůlí a jasnou vizí. Věděli, co chtějí a co musí udělat, jak se ovládat a čemu nepodlehnout.

Sama jsem často nevěděla vůbec nic, zejména dříve. Patrně i proto jsem vyzkoušela řadu různých věcí, které se měly nebo mohly stát oním prubířským kamenem pevné vůle. Velmi často šlo třeba o pravidelné cvičení.  Zažila jsem mnoho nadějných začátků pravidelného cvičení a s nadějí vždy očekávala, kdy se mi pobyt ve vydýchané tělocvičně či posilovně plné namakaných jedinců stane vytouženou drogou.  Nebyla jsem rozhodně monotematická, kdysi dávno jsem i koketovala s tzv. „džezgymnastikou“, což je dneska pojem jakoby z dávnověku.  Rychle ale přišla doba módních záležitostí, ze kterých lze vybírat dodnes. Samozřejmě, aerobik byl průkopník. Vzhledem k mému určitému nesouladu pohybů mi netrvalo dlouho pochopit, že sem tedy nepatřím. Než jsem zvládla jeden úkrok, dávno se trénoval další a dívat se na sebe v obřím zrcadle, jak se nemotorně motám mezi poskakujícími spolucvičícími nebylo moc příjemné. Aerobic se mi tedy drogou nestal. 
Pravdou je, že životní etapy, kdy se člověk pokoušel nadváhu zdolat tím, že ji vyleží nebo přemluví rozměklé tělo, aby se samo zpevnilo, byly poměrně návykové.  Naštěstí či spíše bohužel, bylo jasné, že tudy cesta nevede, tak se vrátily epochy hledání.

Docela jsem se těšila, až najdu svoji sportovní drogu, až bez cvičení nebudu moci existovat. Jeden čas to vypadalo docela nadějně.  Našla jsem skupinu, se kterou jsme chodili na tehdy módní spinning, který nás dokázal na určitou dobu zaujmout. Tedy než mi došlo, že jezdit a kole v uzavřené místnosti, stříkat pot všude kolem sebe a nechat se povzbuzovat řvoucí dunivou hudbou není asi to pravé ořechové. Určitě je lepší kroužit na kole někde v přírodě. Té kolem sebe v Praze moc nemám a módní trend doby vyjádřený ustálenou větou: "O víkendu jedeme na kola", mě velkým obloukem minul.  Zvolila jsem odchod ze spinningu, ale na kolo nepřesedlala.

    Moje snaha o sportovní vyžití začala ochabovat.  Když došlo na diskusi o cvičení, měla jsem pocit, že všichni něco dělají. Že bez toho nemohou být. To já mohla vždycky.  Jen mi také vždycky v podvědomí strašilo, že se prostě musím hýbat, že je to povinnost, jinak se budu životem valit jako koule. S tím jsem se těžko smiřovala, přestože o sobě vím, že když něco urputně musím, vytváří se ve mně jakýsi protiblok, se kterým se válčí ještě mnohem hůř než s vrozenou leností.

   Zkoušela jsem na své sportovní aktivity zapůsobit formou přísné sebekritiky, ale ani to moc nešlo. Když začnu uplatňovat formu, že se to tak musí, hned začnu hledat způsoby, jak tu povinnost obejít. A pak nejdu cvičit z mnoha důvodů, o kterých jsem dosud netušila, že jsou pro mě důležité. Nejspíš by to tak trvalo až do konce mých dnů, kdybych to docela obyčejně nevzdala.

  Dobrat se nějaké sportovní výkonnost mi prostě nejde. A tak to nechávám plynout. Prostě jak je chuť. A pak najednou zpětně zjišťuji, že se ona pravidelnosti a pocit závislosti dostavil nějak nenápadně, aniž by o něj někdo usiloval.

Nebo jsem možná našla něco, co si tělo žádá a potřebuje to. Tudíž mi nedělá problém bazén ani sauna (i když tady není  pohyb,ale na stárnoucí tělo má blahodárný vliv), ba dokonce ani posilovna, zvaná Expreska, kam člověk může, kdy ho napadne. Tedy nic organizovaného, žádná přesně daná hodina.

Podle mých zkušeností to může být jeden z důvodů, který vás k pohybu přitáhne. Ale větší pravděpodobnost skýtá odbouraný pocit, že něco musím.  Nemusím cvičit, nic mě k tomu nenutí. Tedy krom pocitu, že pak ty kosti bolí méně, tělo se tolik netřese a v letních měsících si mohu vzít tričko a nemusím halit ruce do dlouhých neprůhledných hávů.

  Napadlo mě, jestli nejde o projev zmoudření či stárnutí. Třeba to v pozdním věku pochopí všichni. Ale když tak koukám kolem sebe, myslím si, že to není otázka věku. Vlastně jsem si tím jistá. Je to prostě vyjádřitelné poměrně rozšířeným anglikanismem, které nemám moc v oblibě, ale tady je to asi přesné. Je to o hlavě, jako ostatně všechno. A jakmile to přecvakne tam, jde všechno jako po másle.

Potíž je jen v tom, že i když tohle víme, jak dojde k tomu přecvaku, netušíme. Když začnu tuto teorii rozpitvávat, ráda bych měla v hlavě plno dalších věcí. A jistě nejsem jediná, kdo by se přál se tímto způsobem zbavit třeba svých neuróz. Prostě cvak a je to jinak. Snadno by pak šlo hubnutí, jazyky, cvičení, hudební etudy a milión dalších věcí.  Zatímco někteří se do těchto aktivit musí nutit, přestože vědí, že dělat by je měli, jiní mají už cvak v hlavě za sebou a všechno jim jde samo.  A jsem zase na začátku, hledám něco, co musím najít. Jestli to někdy objevím, bůh ví… Zatím jdu cvičit, to mě baví. A tu angličtinu zase někam odložím….

Jemniště

Mířit na zámek Vrchotovy Janovice a skončit na Jemništi může jen exot s podobně vytříbeným orientačním smyslem, jako mám já. V rámci přípravy na muzikál o Sidonii Nádherné nechci ponechat nic náhodě a ráda bych navštívila i místa, kde tato pozoruhodná žena žila. A nejen ona, i básní Rilke tu s ní pobýval. I jiní zajímaví muži. Vrchotovy Janovice jsou prostě kulturní oáza.
 Poctivě si tedy na internetu nastuduji, že se jede na Votice, což se, nevím proč, v mém mozku, přehodilo na Vlašim. Asi proto, že obojí je od V.

Jezdím bez navigace, s utkvělou představou, že si tak trénuji stárnoucí mozek, neb cesty, které si sama projedu,si lépe zapamatuji. Je to asi stejně naivní idea jako myslet si, že občasným poskakováním v tělocvičně se propracuji až na olympijské hry. Ovšem některých myšlenek se umanutě držím, tudíž jsem i do Vrchotových Janovic jela jen tak. Když už ovšem byla Vlašim na dohled a kýžený zámek stále nikde, docela jsem znejistěla. Ptát se nebudu, to bych se ztrapnila ještě víc, jedu radši zpět. Když už se motám kolem Jemniště, zastavím tedy tam. Zámek jako zámek.

   Jemniště je hezké, v podstatě romantické , ale za srdce nechytí. Alespoň mě ne. Prošla jsem si barokní areál, víc proslavený svatbami než zámkem samotným, navštívila zdejší cukrárnu a vyfotila načančané okolí. Je to tu všechno takové baroko pro oko,  načerpala jsem tu sílu a jala se pokračovat v hledání svého původního cíle. Když jsem ale na výpadovce zahnula vlevo místo vpravo a automaticky mířila zpátky na Prahu, došlo mi, že dnešek není pro Sidónii Nádhernou stvořený. Tak snad příště. Asi už s navigací. Nebo alespoň s mapou, když už na značení a moji orientační schopnost není vůbec žádné spolehnutí. Jsem si jistá, že jednou zabloudím i na Letné. Do té doby budu studovat život Sidonie Nádherné z knih a třešničkou na dortu pak bude muzikál na letní scéně divadla Ungelt. Prostor Nového Světa, kde se nachází, je úchvatný. Teď už jen abych tam trefila:-). A aby nepršelo.

Pád Bastily

Pád Bastily a začátek revoluce se dnes slaví ve Francii. Několikrát se mi poštěstilo navštívit tuto zemi zaslíbenou právě v okamžiku oslav a je nutno konstatovat, že Francouzi vskutku slavit umí. To jistě není nic nového pod sluncem a kolem čtrnáctého července se to mnohokrát umocňuje. Jen mi nikdy nešlo na rozum, proč tak, z mého pohledu kultivovaný národ, slaví tak barbarskou událost, jakou je právě Francouzská revoluce, za našich školních let ještě tvrdošíjně nazývaná Velká francouzská buržoazní revoluce. Bez ohledu na to, co přinesla Francii a světu, ji vnímám hlavně jako řádění luzy, ničení kulturních hodnot a památek, likvidaci veškerých morálních nastavení. Navíc se nepovedla, Bastila byla jen symbolické vězení, které už ani neexistuje, Robespierre, který ji nakonec vedl, byl šílenec, neřku-li psychopat, gilotinou se vraždilo ve velkém, nevidím na tom nic, co by svádělo k oslavám.  Přesto se ve Francii slaví, a odmyslíte li si tento důvod, francouzské oslavy jsou vždycky zážitek. I když podstatu odmítáte, jako třeba já. Chceme-li se porovnávat, zatímco Francouzi oslavují revoluci, Češi narozeniny Karla Gotta.:-). Každý máme svá božstvaJ.

Tři bratři

Tři bratři jsou velmi častý pohádkový motiv, dva jsou pěkní mizerové a ten nejmladší je naopak výlupek všech ctností. Tak to se u těchto tří bratří poněkud vymykalo. Dva byli darebáčci, ale ten třetí nejen že nebyl nejmladší, ale prostřední, navíc ještě nic nevyhrál. Ani půl království, o princezně nemluvě. Jedno přízvisko ale nakonec má. Je to patrně největší smolař v našich dějinách. O kom že to vlastně mluvíme? Trojlístek bratří byl Boleslav Ryšavý, prostřední smolař Jaromír a nejmladší výlupek Oldřich, známý díky svému mimomanželskému poměru s vnadnou Boženou. Tady se přímo vnucuje otázka, zda je větší počet legitimních sourozenců přínos nebo velká životní ztráta. V případě této konkrétní trojice jde ovšem zcela jistě o prohru. Je možná se i zeptat, zda přinesli užitek pro Čechy, nebo zda byli vnímáni jako mnozí čeští politici, tedy jako katastrofa. Patrně by to bylo tak nějak napůl, oním jazýčkem na vahách byl právě smolař Jaromír.

Nicméně začít je třeba nejstarším, zrzavým Boleslavem. Byl to takový prototyp současného českého politika, jemuž jde jen o moc, osobní prestiž a vlastní zisk. A tady samozřejmě dva bratři znamenají hrozbu. Jaromíra tedy přikázal vykastrovat. Středověká kastrace tedy musí být lahůdka, člověk se diví, že to Jaromír nezabalil rovnou. Ovšem jeho myšlenkové pochody už asi nerozklíčujeme, proto lze jen konstatovat, že Jaromír přežil a na řadě byl Oldřich. Patrně měl být uvařen v parní lázni, ale byl včas varován a utekl. Boleslav měl tedy volné ruce pro své panování, což oslavil divokým mejdanem. Právě na něm, v návalu nějaké vzteklé euforie, rozsekl sekerou hlavu svému zeti. Patrně mu v něčem odporoval, což Boleslav vždycky nesl velmi nelibě. Protože ale do situace aktivně zasahoval i jejich polský bratranec Boleslav Chrabrý, došlo ke střídání na českém knížecím stolci, na kterém kupodivu usedl eunuch Jaromír. Během jeho nevýrazné vlády dospěl nejmladší Oldřich, a jak již bylo v této rodině zvykem, bratra svrhl a vyhnal ze země. Usadil se na knížecím stolci a vydržel na něm celých dvacet tři let.

Řeklo by se, že všechny rodinné problémy už byly vyřešeny. Avšak doba si žádala konečné řešení. Živý Jaromír byl neustálou hrozbou. Navíc přišla další starost, chyběl legitimní dědic, což v neklidné době opat nahrávalo Jaromírovi. Nezbývalo než jednat. Německá manželka byla ponechána na pražském dvoře a Oldřich se vypravil rozhlédnout se kolem. Tím položil základy trvalého českého mýtu, jak snadno lze proniknout do vyšší společnosti přes „láskyplné vztahy“. Zemitá selka Božena totiž pronikla do širokého povědomí jako někdo, kdo při praní prádla, práci veskrze nepůvabné, dokáže okouzlit náhodně projíždějícího panovníka. Taková česká varianta středověké Popelky, oblíbené i v moderních verzích. Prostě stále se čeká na prince a je jedno, zda na bílém koni či v bílém Ferrari. Božena to samozřejmě urychlila tím, že prala do půli těla svlečená, to zabere takřka každý kolemjdoucí, jedno, zda princ či chuďas.

Oldřich byl navíc muž činu, tudíž Božena brzy přišla do jiného stavu. Co nastalé situaci říkala Oldřichova zákonitá žena či Boženin manžel, prameny zatajují. Česká tolerance k podobným záležitostem se patrně rodila v těchto drsných časech.

Zkrátka, historie se mnohdy opakuje, ale znovu zažít osud Jaromíra by si jistě nepřál nikdo. Oldřich měl syna, že levobočka bylo vedlejší. V tomto případě šlo o nejvyšší funkci ve státě, tak šly veškeré normy stranou.

Jaromír byl proto pro jistotu oslepen, ale stále ještě ponechán na živu. Asi z nějaké bratrské nostalgie. V okamžiku, kdy Oldřicha skolil infarkt a jeho nemanželská Břetislav se někde potulovat, se Jaromír s neznámých důvodů zachoval velmi šlechetně. Uvolněný trůn uhájil pro svého synovce. Ten se mu pak odměnil vskutku královsky, najal na zmrzačeného strýčka vraha. Mohla tak přijít ona situace, kdy znavený Jaromír ulevuje svým vnitřnostem netuše, že pod latrínou se skrývá najatý Vršovec. Vskutku, šlo o práci velmi nechutnou. Za peníze se však udělá cokoli, neb peníze, jak známo, nesmrdí. Jaromír byl tedy propíchnut kopím na toaletě a Břetislav se stal jediným možným vládcem v zemi. Prostě, nevděk světem vládne.

      Tak nějak by mohly vypadat knižní historické fejetony?

Týnec nad Sázavou

Týnec nad Sázavou je malebné městečko, které kdysi „zdobila“ továrna Jawa, dnes vodní turistika, a po celá staletí týnecká rotunda.

Letní výlet z Prahy sem lze zvládnout za jedno prosluněné odpoledne. Cílem byl první z osmi letních naplánovaných hradů, Týnecký hrad alias rotunda. Je to komorní záležitost, ale poměrně příjemná. Jako by zde platilo, že co je malé to je hezké.  Když vyšplháte na věž a pohlédnete do kraje, naskýtá se k vidění několik kontrastů: půvabné městečko hyzděné socialistickými paneláky či lesy, ze kterých trčí chátrající torzo již zmiňované továrny.  Řeka, která se nyní už jen líně valí (před měsícem napáchala tolik škody, že se kolem ní stále nedá jezdit, neb podemletá silníce to nedovoluje a nutí vás ke krkolomné objížďce přes ještě rozbitější cesty nevím kolikáté kategorie, které ale nejsou u řeky), nyní láká vodáky, kteří by mohli být městečku vítaným přivýdělkem. Jestli jsou, netuším, neb nákup v místním Lidlu se odehrával takřka podle socialistických stereotypů: „Není, nemáme, nevedeme…“

Ale to byla jen malá skvrnka, jinak je Týnec hezké městečko a rotunda příjemné místo k zastavení. 
                                     Hezky opravená vstupní brána do areálu

                 Týnec byl původně zatýněná osada, na obchodní stezce z Prahy do jižních Čech

                                        Rotunda a hrad měly funkci obytnou, obrannou i sakrální

                                                            jsou už pěkně staré:-)

                                                     "Výzdoba" kolem je ale novější

                                            Vstupní portál určitou starobylost nezapře

                                             Panorama doplněné o nezbytné paneláky

                                                Z lesů trčí torzo hroutící se zanedbané továrny

                                                Vystavují zde i proslulou týneckou kameninu

                                               Celkově je Týnec velmi  malebné městečko