Únik před filmaři

 Některé z nás to těší. Jako moji kamarádka ze Slovenska. Vždycky, když přijede do Prahy, touží potkat někoho od filmuJ.  Při  toulkách Prahou pak neomylně míří tam, kde se někdo nebo něco podobného může vyskytovat.  Když se vám ale filmaři několikrát do roka usadí pod okny, tak podobně vřelý vztah rozhodně postrádáte. Z nevím jakého důvodu si bohužel Letnou dost oblíbili, a velmi často se tady se svými mohutnými cateringovými vozy a rozměrnou technikou vyskytují. To ovšem, krom jiného, znamená, že se v našich modrých zónách objeví zákazy parkování a avízované filmování i tímto komplikuje běžný život. O to, aby vaše auto nezůstalo ve světle reflektorů, se postarají takřka dokonale. Zákazová značka je co metr po obou stranách uliceJ. Zjevně tedy mají mnohem víc peněz než dejme tomu plynaři, jejichž zákaz se vždy krčí na kraji chodníku a jeden ho snadno přehlédne. To se při filmovačce stát nemůže. V sobotu tak byla zablokovaná snad půlka Letné. Jelikož mě čekal studijní seminář, nebylo moc času hledat volné místo, a tak nezbývalo, než odvážně vyrazit autem do centra. A co čert nechtěl, filmaři byli i tam. Zákaz parkování mimo film. Celý den. Nemlich jako u násJKroužila jsem tedy kolem Jindřišské věže jako Gagarin ve své raketě, až jsem se upíchla na nějakém placeném prostoru. A protože seminář byl celý den, tak se mi to filmování doopravdy vyplatilo. Únik před filmaři se mi tedy moc nevydařilJ. Potkat někoho od filmu tedy opravdu hezky dlouho nechci. Leda by chtěli zfilmovat moje knihyJ, ale tady se role obracejí. Oni utíkají přede mnouJJ
           :)

Jakobín

Ani jsem netušila, že se mi sejdou dvě opery v jednom týdnu. Dnešní výprava za Jakobínem byl ale poněkud adrenalinový zážitek, protože šlo o kulturu s dětmi. Po nedávných Lidicích, kdy jsem se zařekla, že už nikdy víc, jsem byla vyslána do Národního divadlaJ. Představení nastudoval Kuhnuv pěvecký sbor a šlo o předpremiéru, tudíž časově v dopoledních hodinách. Nu, dobrý prostor ke kultivaci mládežeJ. Navíc, vždycky mě fascinuje, jak pražské děti málo znají Prahu, a dnešek byl pro mnohé první příležitostí, jak objevit, kde v jejich rodném městě stojí Národní divadlo a jak vypadá zevnitř. Tím, že bylo jen představení a žádná školní výuka, jsem si dovolila trvat na společenském oblečení, což byl pro mnohé neřešitelný oříšek. A jak se ukázalo na příkladech jiných škol, které byly v divadle spolu s námi, nebyli jediní. Dnes už se prostě zvláštní oblečení do divadla nenosí. Kdyby nešlo o malé děti, za které mám zodpovědnost, vyhodila bych je, ať si jdou v džínech třeba do McDonalda, což je podle oblečení vrchol jejich kulturní inteligence, žel, nešlo to (i když po pravdě řečeno, asi bych měla vyrazit spíš rodiče než ty dětiJ) a ani uvaděčkám to nevadilo, tak jsme šli do Národního i v džínechL. Jakobín je krom opery i příběh historický, takže jsme si mohli zopakovat nejen bonton, ale i dějepisJ Dvořákova hudba je skvělá a jelikož celá opera byla nastudována dětmi, předpokládala jsem, že i kulturní barbaři by se mohli bavit.A představení bylo vskutku krásné, nejen hudba, ale i herecké výkony. Bylo na těch lidech vidět, že hrají s chutí. Jen s tou kulturou oblékání se nějak nemohu smířit. :-(

Tajná kniha

Univerzální rada na zvýšení prodejnosti knih je nějaký peprný skandál. Často podobné rady dostávám, ještě častěji na dané téma žertuji, ač je mi(bohuželL) jasné, že jde o jediný možný způsob. 
„Měla bys udělat něco šokujícího,“ slýchám v nekonečných diskusích nad sklenkou červeného. Většinou v takových případech říkám, že souhlasím, protože jde o hypotézuJ. V reálu je ale situace jiná. Neumím to.

 Knižním velkoobchodům nyní vládne Tajná kniha, která, skvěle načasovaná, rozhýbala jinak vcelku poklidnou a laxní čtenářskou veřejnost. Tak se to má dělat! Dokonce jsem prostudovala internetový žebříček nově vydaných knih, kde zmíněné dílko bezkonkurenčně poráží mnohem lepší a kvalitnější autory. Takže to je ta zmíněná cesta?

Jenže  mně se zdá, že tady je to už přes čáru. Tedy podle mého usedlého přístupu, podle kterého některé věci prostě na veřejnost nepatří, byť jde o známé české, že účel světí prostředky.

Moje rozhodnutí je jednoznačné. Tuto knihu si nekoupím.

Přesto o ní vím, medializace je neskutečná.

Číst ji nebudu, přesto obsah znám. Mluví se o ní všude.

„Jestlipak to byl chladný kalkul?“ přemýšlela jsem spolu s přáteli v diskusi. „Nebo jen prostě popsala svůj život, jak to ostatně dělá řada autorů- viz různé deníky, povalující se na knižních pultech. A nemusíme porovnávat jen současnost, on dejme tomu takový Vaculík také nikdy nebyl diskrétní, a jak ho všichni velebí a uznávají.

Na jádro pudla jsme nepřišli.

Zůstal jen pocit, že tudy cesta nevede.

Podle mého.

„Jak nevydáte?“ slyším se říkat do ztichlého sluchátka po rozhovoru s nakladatelem. „Jde o historické příběhy, podložené!“

Historie ale nikoho nezajímá. Odmítl, aniž by se dozvěděl, že na knihu lze získat grant z okruhu lidí, kteří ještě neskáčou na blyštivé pozlátko laciné skandalizace.

Zvláštní, jak vás takové odmítnutí zaskočí. Až dosud jsem se cítila nad podobnými věcmi povznesená. Teď jsem byla nucena postavit se realitě tváří v tvář.  Copak musím jít s davem a preferovat jen mediálně akceptovatelné čtivo?

Napadaly mě různé varianty, začala jsem dokonce uvažovat, s kým bych se měla spustit, aby to bylo pro veřejnost dostatečně skandálně zajímavéJ.

 Znát kýženou díru na trhu, pravděpodobně bych se s podobnou myšlenkou zaobírala trochu déle. Najednou mě hrozně zajímalo, jaké to je, když se vaše kniha prodává po desítkách, ba i po stovkáchJ. Přitom je mi jasné, že jde jen o hypotézu, či, jak by řekla moje babička, o mlácení prázdné slámyJ Nic takové samozřejmě neudělám, nemám na to povahu.  A tedy mám peška, alias smůluJ. Nicméně jednu tajnou věc bych udělat mohla. Takovou malou anketní otázku. Či spíše žádost o vaši radu. Jak by se měla jmenovat kniha ze školního prostředí, abyste po ni v knihkupectví sáhli?Aby v tom moři knih zaujala? Čili jednoduše, pídím se po geniálním názvu, který bude prodávat sám. Bez sexu s Největším Čechem. Poradíte? A vůbec to nemusí být žádná tajná knihaJJJ, tedy vlastně radaJ…..

Moje "tajná"kniha o Janu Heřmanovi. Tímto ji odtajňuji. Není to Největší Čech, ale Největší klavírista klidně ano:-)

Za trest

„To je snad za trest,“ napadá mě kolikrát při výkonu mého povolání. S přibývajícími léty mě podobná myšlenka přepadá čím dál tím častěji.

Myslím tím stres i únavu materiálu, která se po letech s křídou v ruce zákonitě dostavuje. Někdy si představuji, jak blaze by mi bylo v nějaké jiné profesi, někde, kde je klid a pohoda. Jenže, existuje vůbec něco takového? Nedávno mi vyprávěla kadeřnice, jak stříhala mladíka, kterého do jejího křesla dovlekla energická babička. V týdny pěstovaných dredech se mu usadili červi. Asi bych neměla žaludek podobné aktivity vykonávat. Ona suše konstatovala, že podobných historek má dvanáct do tuctu. Poté jsem šla do Billy, která, ač v pondělí v podvečer, připomínala situaci těsně před vypuknutím hladomoru. Narváno až k prasknutí, lidi strašně hlučeli, a nejvíc vyváděly děti, které snad poháněly nějaké erupce na slunci. A pokladní v tomto blázinci musela s úsměvem a trpělivě odčítat jeden nákup za druhým. Moje nervy by praskly zhruba tak po deseti minutách tohoto pekla. Spiklenecky jsem na paní za pokladnou mrkla a ona rezignovaně špitla:„Dneska je to obzvlášť děsivé, ale máme to tu skoro denně.“  L

 A když mi pak u sklenky vína sestřenice ze zdravotnictví líčila, jak musí někdy bezdomovcům stříhat zarostlé ponožky a sahat na to roky nemyté tělo, udělalo se mi fyzicky nevolno. A objevila jsem AmerikuJ, že každá profese má své, a že je to za trest, napadá patrně každého, snad vyjma rentiérůJ.

S odstupem času mám pocit, že jde o ústřední téma českého pracovního trhu.  Je nastaven na systém, vysát z lidí co nejvíce a pak je odhodit jako nepotřebné.  Fakt, jak se staví odpovědní jedinci k penzijní reformě , to jen potvrzuje.

Tahle myšlenka mě zaměstnala především poté,co unavený lékař onkologicky nemocné babičce po chemoterapii suše oznámil, ať kouká odkráčet domů, že tady žádné vylehávání nebude. Nejsou lůžka ani lidi. První, co mě napadlo,jestli se tomu doktorovi také honí hlavou,  že je to za trest.  Ale může on svoje pocity takhle ventilovat? Co nějaká empatie?

Popravdě řečeno, na empatii ve zdravotnictví jsem už dlouho nenarazila. Jak vstoupíte do nemocnice, abyste se obrnili proti lhostejnosti a nezájmu. A funguje to skoro všude. Ne, že by sem tam nevykoukla světlá výjimka, ale projevy spokojenosti po setkání s bílým pláštěm jeden mockrát nehýří. 

 A tak jsem došla k názoru, že když je povolání trestem, je někde něco špatně a je nutno přemýšlet o změně. Otázka je, co je nutno změnit. Zda práci či náladu ve společnosti.  Obojí je ovšem v současné době takřka nemožnéL

Trochu fekální historka

 ......aneb netradiční, lehce hygienické zamyšlení nad výchovouJ
Česká společnost je v podstatě dostatečně tolerantní a liberální. Možná i proto moc nezvládá výchovu. Přesněji řečeno, výchovu mužů. Napadlo mě to v okamžiku, kdy Martin Stropnický, ještě coby velvyslanec ve Vatikánu, někde prohlásil, že v Itálii by se na veřejnosti nevymočil ani bezdomovec, zatímco u nás klidně svým potřebám uleví na veřejnosti i muž v obleku. Vzpomněla jsem si na to nedávno, kdy jsem v odpolední dopravní špičce stála na červené vedle letenské Billy, kde to zrovna přišlo na jednoho, od pohledu seriozního pána, který se neohlížel ani na vedle stojící kolonu ani na procházející školku. Prostě se mu chce, tak co?  Byť mě to kapku znechutilo, říkám si, že není se čemu divit. Když totiž po městě pozoruji maminky, jak laskavě (někdy i méně laskavěJ) poňoukají své chlapečky, ať si odskočí, kde je zrovna napadne, je jasné, že jsme si to vychovaly osobněJ. Na školním výletě, kde jsme se setkaly se skupinou akčních matek, jsme se dokonce dostaly s jednou do křížku,J a to v okamžiku, kdy nám její chlapeček už močil takřka na hlavu. Nějak nemohla pochopit argument, že by snad mohla hocha vzít alespoň trochu do ústraní. Proč, vždyť je to kluk! Na takovou logiku se ovšem těžko hledá odpověď. Ovšem poskytuje celkem jasné vysvětlení bezprostřednosti mužské populace v této poměrně intimní otázce. Pamatuji si, jak mě kdysi podobné situace přiváděly do rozpaků. Projít kolem takového pána se mi nechtělo, zdravit ho vzhledem k probíhající situaci bylo poměrně neobvyklé, a vyhnout se třeba nebylo kam.

Dnes už se nikterak nežinýruji a většinou si neodpustím jedovatý komentář, že by snad bylo vhodnější navštívit toaletu.  Odměnou je mi buď pohled jak na MarťanaJ nebo nějaká ostřejší replika ze zvířecí říše. Jako by chyba byla ve mně, ne v aktu na veřejnosti nepřijatelném.  U nás se přeci smí všechno, Pravda, to už také vím, přesto čas od času podlehnu iluzi, že s nešvary je třeba bojovat. Samozřejmě, je to házení perel sviním, ale někdy se to nutkání těžko zvládá. Nedávno mi jedna známá vyprávěla, jak si na půlročním pobytu u protinožců připadala, že se ji tamní všichni muži dvoří. Poté ovšem zjistila, že pravda je někde úplně jinde. Ti chlapi byli prostě jen vychovaní, zdvořilí a chovali se slušně. Všichni a ke všem. Mají to prostě v krvi. Stejně jako většina našich chlapů močení na ulici. Tam se podobného excesu nedočkala ani v poušti, zatímco u nás stačí projít Václavské náměstí.  Představit si to dovedeme velmi reálně. A díky bohu, že neexistuje ono slibované 4D, které přináší i pachy. To je pak Václavák opravdová džungle.

                      Čurající chlapeček je atrakce jen v Bruselu. Všude jinde je to trochu nechutné:-)

La Bohéme

Nedělní zážitek ve Státní opeře byl příjemnou tečkou za hudbou a kulturou neobvykle naplněným slunečným víkendem. Opera, na rozdíl od činohry, málokdy zklame, a tak jsem si užívala známý příběh z krásné PařížeJ, kterou já můžu na jakýkoliv způsobJ. Divadlo bylo kupodivu takřka plné. Milostný příběh z Montmartru režíroval Ondřej Pavelka. Vím o něm, že je podepsaný pod operou NagánoL, což ve mně budilo trochu obavy, ale ukázaly se býti lichými, Bohéma potvrdila svou pověst i pod jeho režisérským vedenímJ. Mile mě překvapily kulisy i dobové kostýmy, kterých se v mnohých alternativních představeních většinou nedostává. Hudba byla krásná a délka představení jen s jednou přestávkou naprosto přijatelná.  Státní opera je příjemný kulturní stánek a dnešní podvečer toho byl milým důkazem.

Autogramiáda

Jan Heřman má v letošním roce obě životní jubilea, připomínáme si kulaté číslo u jeho narození i jeho úmrtí. Tím pádem vykoukla zpátky na krátké výsluní moje první knížka. Včera to bylo přesně na den šedesát pět let od jeho úmrtí, proto se v jeho rodišti konal krásný koncert na jeho počest. A pro mě byla radost veliká, že jsem byla pozvaná nejen, abych tady podepsala případným zájemcům svou knihu, ale abych celý koncert zahájila úvodním slovem. Šlo tedy o takovou sofistikovanější verzi autogramiády a autorského čtení, což samozřejmě těší, ale i zavazuje. Přípravu jsem proto vzala vážně a v půl osmé stála s knihou v ruce před hudebním sálemJ.  Přiblížila jsem Jana Heřmana a svou knihu a úspěšně předala slovo hudběJ. Celá akce probíhala v krásném prostředí a hudebníci byli opravdu vynikající. Klavír, který byl i parketou Jana Heřmana, mě v podání mladého klavíristy Jiřího Hrubého naprosto nadchnul. Pro páteční večer naprosto extatický zážitek.  A když se po koncertu vytvořila pro mě nečekaná fronta na knihu a podpis, cítila jsem se jak v Jiříkově vidění. Podepisovala jsem zpočátku trochu chvějící se rukou, ale za chvíli už to šlo jako po másleJ. Nebo jako do třídniceJ. A s Janem Heřmanem se svezlo i několik Odnikud nikam, takže šlo o velmi milý a úspěšný večer, zakončený ještě posezením s příjemnými lidmi. Víc takových pátků.